Z ničeho nic sám. 5 důvodů, proč se nevěšet a jak v samotě vidět příležitost

autor: Petr Casanova.


Místo předmluvy: Vždycky si myslíme, že je to na věčné časy a nikdy jinak. Ale život je vše, jen ne navždy. Život je změna. Chceme-li si užívat život, musíme se naučit změny chápat jako svoji příležitost.

„Dostal jsem nabídku na exit (prodej obchodního podílu v naší firmě), která se neodmítá. Promiň,“ řekl mi v podnikatelském pravěku společník, který – jak jsem věřil – měl stát po mém boku navždy.

„Víš, po těch letech jsi už tak nějak stejný. Našla jsem někoho živějšího, zajímavějšího, prostě novějšího. Promiň,“ řekla mi láska, se kterou jsem to také cítil navždy a „spořil jsem nám na byt s liškou“.

Jako mladé tele jsem potřeboval ještě hodně let a hodně ran, než jsem pochopil, že naučit se být sám je hlavní podstata životního štěstí. A že to nejlepší, co mohu pro druhého i sám pro sebe udělat je nebýt na druhém závislý. Protože pak jsem přítěží. Jemu i sobě.

Sám. Najednou tak frustrující. Přitom je to jen pocit. Ohlédneme-li se životem zpětně, zjistíme, že na většinu klíčových rozhodnutí jsme byli sami. Sami jsme byli u zkoušek, sami v čekárně na první rande, sami před šéfem, když jsme hráli ruskou ruletu: dostanu přidáno, nebo padáka?

Tehdy se to zdálo stísňující. Dnes už se tomu mnohdy smějeme. Napadlo Vás proč? Co se od té doby změnilo? Inu, vyrostli jsme – díky zkušenosti, kterou jsme sami pořídili. Ta zkušenost nás učí, že se nakonec není čeho bát. A že jakkoli nás první vlastní krok děsí, další kroky nás dokonce mohou začít bavit. A víte proč? Právě proto, že nás začnou posouvat.

V čem?

– See more at: https://www.firstclass.cz/2015/06/znicehonic-sami-5-duvodu-proc-se-neveset-a-jak-v-samote-videt-prilezitost/#sthash.s6fpvoHS.8ZjrfwiQ.dpuf

Místo předmluvy: Vždycky si myslíme, že je to na věčné časy a nikdy jinak. Ale život je vše, jen ne navždy. Život je změna. Chceme-li si užívat život, musíme se naučit změny chápat jako svoji příležitost.

sami-500x332

„Dostal jsem nabídku na exit (prodej obchodního podílu v naší firmě), která se neodmítá. Promiň,“ řekl mi v podnikatelském pravěku společník, který – jak jsem věřil – měl stát po mém boku navždy.

„Víš, po těch letech jsi už tak nějak stejný. Našla jsem někoho živějšího, zajímavějšího, prostě novějšího. Promiň,“ řekla mi láska, se kterou jsem to také cítil navždy a „spořil jsem nám na byt s liškou“.

Jako mladé tele jsem potřeboval ještě hodně let a hodně ran, než jsem pochopil, že naučit se být sám je hlavní podstata životního štěstí. A že to nejlepší, co mohu pro druhého i sám pro sebe udělat je nebýt na druhém závislý. Protože pak jsem přítěží. Jemu i sobě.

Sám. Najednou tak frustrující. Přitom je to jen pocit. Ohlédneme-li se životem zpětně, zjistíme, že na většinu klíčových rozhodnutí jsme byli sami. Sami jsme byli u zkoušek, sami v čekárně na první rande, sami před šéfem, když jsme hráli ruskou ruletu: dostanu přidáno, nebo padáka?

Tehdy se to zdálo stísňující. Dnes už se tomu mnohdy smějeme. Napadlo Vás proč? Co se od té doby změnilo? Inu, vyrostli jsme – díky zkušenosti, kterou jsme sami pořídili. Ta zkušenost nás učí, že se nakonec není čeho bát. A že jakkoli nás první vlastní krok děsí, další kroky nás dokonce mohou začít bavit. A víte proč? Právě proto, že nás začnou posouvat.

V čem?

 

1-500x332

(zdroj: firstclass.cz)

Z té představy se svírá hrdlo. Jít sám a nevědět, zda jdeme správně, a pokud jdeme, zda to ujdeme. Ano, je z toho úzko. A právě to je důvod, proč se musíme naučit dokázat to.

Udělat to, čeho se nejvíce bojíme, bývá obvykle to jediné správné. Protože zjistíme, že to, co jsme nechtěli, bylo většinou to, co jsme potřebovali zažít nebo poznat, abychom se posunuli, vypracovali.

Je to jako utéct z pasti. Vysvobodit se z osidel může bolet, ale nic nebolí tolik jako zůstávat dál v osidlech jen proto, že jsme příliš vyděšeni pokusit se dostat z pasti ven.

Vždycky je lepší naučit se stát na svých nohou, než spoléhat, že nás někdo celý život ponese na zádech. Jakmile se naučíme soběstačnosti, zjistíme, že spolehnout se pak čas od času i na někoho jiného je vlastně projevem naší síly a důvěry, ne slabosti a vlastního nesebevědomí – jak to bývá tehdy, když se na někoho spoléháme výlučně a navždy.

Proto když jsem měl v podnikání zůstat sám, bez znalostí toho, co uměl ten druhý, stal jsem se „proti své vůli“ z neplavce plavcem. Musel jsem totiž – obrazně řečeno – nějak začít máchat končetinami a plavat, když zmizely cizí paže, které mě uměle držely nad vodou. Začal jsem se vzdělávat, četl knihu za knihou, podtrhával si kapitolu za kapitolou, neztrácel jsem ani minutu. Nebyl čas ztrácet čas. Učil jsem se, a tím se postupně stával soběstačnějším.

Zafungoval instinkt jako v dětství, když mi kluci z vyššího ročníku hrozili, že mi nabančí. Místo bulení v rohu jsem musel zapojit rozum. Začít přemýšlet, jak obstát v krizových situacích, dětinsky nasávat základy sebeobrany. Opět jsem se učil, a tím se stával jistějším, když jsem ťapal vpodvečer sám ze školy.

Proto kdykoli v životě začneme propadat skepsi, učme se, jak se rozveselit a vzpružit. Bez ohledu na dovednosti, které se právě snažíme posílit, život nás vždycky naučí dělat malé souvislé kroky ve směru vpřed. Protože ty, činěné dnem za dnem, úplně stačí k tomu, abychom pokročili.

Jít mnohými životními etapami sám není destrukce, ale naopak výukový proces. Už tím, že se odvážíme jít, se stáváme silnějšími. Jsme jako děti, které se zaběhly a nemohou najít cestu domů. Zpočátku je skličuje začít tu cestu hledat. Panikaří. Ale dlouhodoběji se začnou cítit bezpečněji a lépe, protože zapojí rozum, instinkt a nakonec tu cestu domů budou umět zpaměti.

(zdroj: firstclass.cz)

(zdroj: firstclass.cz)

Největší lekcí od paní učitelky Samoty je pochopení toho, že být sám neznamená být neschopen vztahu. Často je to naopak. Málokdo je vhodnější do vztahu než jedinec, který se umí (to znamená, že se to naučil) starat sám o sebe.

Vztah totiž není jen prostor, odkud sajeme pomoc, když je nám špatně. Ale také prostor, kde získáváme energii i tím, že pomůžeme druhému. Právě ten, kdo umí stát na svých nohou a je si jistý sám sebou, dokáže – zůstaneme-li v plaveckém příměru – z rozvodněné řeky vytáhnout tonoucího. Protože jen ten, kdo se svým plaveckým stylem umí postarat o sebe, může myslet na to, že by pomohl i někomu druhému. Jen tehdy, jsme-li sami sobě oporou, můžeme být oporou ještě někomu druhému. Jinak celá naše pomoc stojí na hliněných nohou.

Nikdo se necítí pohodlně sám, pokud se necítí pohodlně i ve vztahu. Proč? Protože se musíme naučit nezávislosti. Kdo je závislý na druhém, je mu do jisté míry přítěží – a přítěže nikdo na krku nemá dlouho rád. Jestliže cítíme, že možná jsme přítěží, musíme se ve vlastním zájmu naučit následující: 1) přestat se soustředit své činy a myšlenky jen do druhé osoby a 2) přestat zanedbávat své vlastní potřeby. Protože právě to je vztahová závislost.

Jakmile si jednou v hlavě nastavíme své uvažování tak, že někdo jiný je odpovědný za to, jak se cítíme, pak si na osobě, na kterou se vymlouváme, vypracujeme závislost. Jakkoli to zní paradoxně, budeme tu osobu potřebovat, protože jsme zvyklí se na ni vymlouvat. A problém nastane tehdy, když nás ta osoba opustí.

Sice ještě nějakou dobu se na ni vymlouváme, ale jakmile se vytratí ona, vytratí se i logika, kterou se vymlouváme. Začneme si uvědomovat, že problém bude asi v někom jiném. Budeme svolni po celém světě běhat umanutí, abychom na někoho „dalšího špatného“ ukázali. A nezmění se to do chvíle, než si všimneme zrcadla. Poprvé si připustíme, že problém možná bude v osobě, na kterou jsme ještě neukázali. V té, která právě stojí před sklem.

Proto si pamatujme: Největším darem, který můžeme poskytnout partnerovi v obchodním nebo osobním vztahu, je náš vlastní rozvoj. Dříve jsem říkával: „Pokud se postaráš o mě, postarám se já o Tebe.“ Život mě naučil říkat něco lepšího: „Kvůli Tobě se co nejlépe postarám o sebe. Kvůli mně se co nejlépe postarej o sebe.“

Ano, právě vlastním rozvojem nejvíce posilují vztahy. Protože vztahy jsou řetěz. Každý vztah je jen tak pevný, jak pevný je jeho nejslabší článek.

 

(zdroj: firstclass.cz)

(zdroj: firstclass.cz)

 

Být sám vždycky neznamená, že jsme osamělí. Tak jako být osamělý vždycky neznamená, že jsme sami. I uprostřed přeplněného sálu se někdy můžeme cítit osamělí.

Takže problémem nikdy není být momentálně sám. Problémem je osamělost v přítomnosti jiných.

Samota nás učí moudřeji vybírat vztahy. Učí nás, že je lepší být sám než ve špatné společnosti. Pokud se někdy rozhodneme vrátit k osobě, se kterou jsme již jednou ve vztahu neuspěli, dělejme to zásadně tehdy, kdy jsme se díky samotě naučili být na ní nezávislí, tedy až poté, co jsme silnější, než jsme byli; co už se necítíme osamělí ani sami.

Nikdy se nevracejme proto, že jsme o samotě zjistili, že bez té osoby jsme neschopni být sami. Protože tím jen zvýšíme svou závislost na té osobě.

Proto se také navazované vztahy většinou znovu rychle přetrhávají. Zátěž závislého člověka totiž bývá ještě větší než předtím.

 

(zdroj: firstclass.cz)

(zdroj: firstclass.cz)

 

Chce to čas a pár spálení, než nám dojde, že každý, s kým sdílíme vztah, nepotřebuje odkývat každé rozhodnutí, které učiníme. Samozřejmě, pokud jsme si byli zvyklí mít kolem sebe někoho (rodiče, sourozence) 24 hodin 7 dní v týdnu, může to být těžké na přijetí.

Musíme si však uvědomit, že žádný člověk, ani ten nejbližší, nebude vždycky souznít se všemi našimi cíli. Protože ostatní lidé, jakkoli jsou nám blízcí, jsou biologicky odlišné osoby s jinými prioritami, touhami a zkušenostmi. A tím spíše bychom měli ve svých cestách vytrvat. Následovat svou intuici, tedy náš vnitřní kompas.

Když budeme následovat svůj vnitřní hlas, budeme dělat to, co cítíme jako správné – i když to pro ostatní bude nesrozumitelné. Čas jim to vysvětlí a my se přesvědčíme, že lidský instinkt se jenom vzácně mýlí. I když se totiž věci nevyvinou tak, jak jsme původně očekávali, alespoň se naučíme to, co jsme se potřebovali naučit, a nestrávíme zbytek života přemítáním o tom, co se asi úžasného mohlo dít, kdybychom „tehdy“ šli za snem – udělali to, co jsme chtěli.

Učme se chodit správnou cestou. Která to je? Na správné cestě jsme v životě tehdy, když se přestáváme nutkavě ohlížet zpátky a toužíme udělat další krok – bez ohledu na to, co si o něm budou myslet ostatní. Ta cesta je správná proto, že právě v ní se skrývá škola, kterou potřebujeme.

Potřebujeme odemknout dveře, které nás lákají. Protože jen tak zjistíme, co za nimi je. Jednou provždy.

 

(zdroj: firstclass.cz)

(zdroj: firstclass.cz)

Nejtěžší výzvy v životě se na první pohled zdají jako ty nejjednodušší. Příklad: První výzvou je žít jednoduše ve své kůži. Přijmout to, kde se momentálně nacházíme, bez ohledu na to, kde to je. Pochopit to jako výchozí pozici, na které dlouhodobě vůbec nezáleží, protože ji hned příštím krokem můžeme změnit a svůj stav zlepšit.

Udělat krok z výchozí pozice SÁM je zvláštní pocit. Zprvu se bojíme. Mějme ovšem na mysli to, že později nás to začne bavit. Začneme v samotě spatřovat výhodu. Svobodu. Šanci designovat si svůj život. Co si sami navrhneme, to si většinou více užíváme. Byt, tapetu na mobilu, denní rozvrh, odpočinek. Proč si to více užíváme? Protože je to výsledek našeho instinktu, toho, co je nám blízké.

V tom je nádherná dialektika života. To, čeho se zpočátku bojíme, později začneme milovat a vyhledávat. Na samotě je krásné, že nás učí opět objevovat a dělat ty nepatrné věci, které na nás mají obrovsky pozitivní vliv – někdo znovu začíná číst, psát, procházet se v přírodě, sportovat, hrát na kytaru, zpívat si ve sprše, ulehat napříč postelí v nově vonícím povlečení.

Díky osamocení v sobě objevujeme schopnosti a radosti, o kterých jsme ani nevěděli. A zjistíme, že ani nepotřebujeme všechno sdílet s někým dalším, čekat, až nám to někdo „olajkuje“, odsouhlasí jako správné.

Naučit se být sám znamená v první řadě naučit se být v pohodě.

Zasloužíme si to všichni. Tak jako všichni si zaslouží partnera, který je v pohodě. Tedy: umí být i sám.

Zdroj: firstclass.cz

 

Místo předmluvy: Vždycky si myslíme, že je to na věčné časy a nikdy jinak. Ale život je vše, jen ne navždy. Život je změna. Chceme-li si užívat život, musíme se naučit změny chápat jako svoji příležitost.

„Dostal jsem nabídku na exit (prodej obchodního podílu v naší firmě), která se neodmítá. Promiň,“ řekl mi v podnikatelském pravěku společník, který – jak jsem věřil – měl stát po mém boku navždy.

„Víš, po těch letech jsi už tak nějak stejný. Našla jsem někoho živějšího, zajímavějšího, prostě novějšího. Promiň,“ řekla mi láska, se kterou jsem to také cítil navždy a „spořil jsem nám na byt s liškou“.

Jako mladé tele jsem potřeboval ještě hodně let a hodně ran, než jsem pochopil, že naučit se být sám je hlavní podstata životního štěstí. A že to nejlepší, co mohu pro druhého i sám pro sebe udělat je nebýt na druhém závislý. Protože pak jsem přítěží. Jemu i sobě.

Sám. Najednou tak frustrující. Přitom je to jen pocit. Ohlédneme-li se životem zpětně, zjistíme, že na většinu klíčových rozhodnutí jsme byli sami. Sami jsme byli u zkoušek, sami v čekárně na první rande, sami před šéfem, když jsme hráli ruskou ruletu: dostanu přidáno, nebo padáka?

Tehdy se to zdálo stísňující. Dnes už se tomu mnohdy smějeme. Napadlo Vás proč? Co se od té doby změnilo? Inu, vyrostli jsme – díky zkušenosti, kterou jsme sami pořídili. Ta zkušenost nás učí, že se nakonec není čeho bát. A že jakkoli nás první vlastní krok děsí, další kroky nás dokonce mohou začít bavit. A víte proč? Právě proto, že nás začnou posouvat.

V čem?

– See more at: https://www.firstclass.cz/2015/06/znicehonic-sami-5-duvodu-proc-se-neveset-a-jak-v-samote-videt-prilezitost/#sthash.s6fpvoHS.8ZjrfwiQ.dpuf

Místo předmluvy: Vždycky si myslíme, že je to na věčné časy a nikdy jinak. Ale život je vše, jen ne navždy. Život je změna. Chceme-li si užívat život, musíme se naučit změny chápat jako svoji příležitost.

„Dostal jsem nabídku na exit (prodej obchodního podílu v naší firmě), která se neodmítá. Promiň,“ řekl mi v podnikatelském pravěku společník, který – jak jsem věřil – měl stát po mém boku navždy.

„Víš, po těch letech jsi už tak nějak stejný. Našla jsem někoho živějšího, zajímavějšího, prostě novějšího. Promiň,“ řekla mi láska, se kterou jsem to také cítil navždy a „spořil jsem nám na byt s liškou“.

Jako mladé tele jsem potřeboval ještě hodně let a hodně ran, než jsem pochopil, že naučit se být sám je hlavní podstata životního štěstí. A že to nejlepší, co mohu pro druhého i sám pro sebe udělat je nebýt na druhém závislý. Protože pak jsem přítěží. Jemu i sobě.

Sám. Najednou tak frustrující. Přitom je to jen pocit. Ohlédneme-li se životem zpětně, zjistíme, že na většinu klíčových rozhodnutí jsme byli sami. Sami jsme byli u zkoušek, sami v čekárně na první rande, sami před šéfem, když jsme hráli ruskou ruletu: dostanu přidáno, nebo padáka?

Tehdy se to zdálo stísňující. Dnes už se tomu mnohdy smějeme. Napadlo Vás proč? Co se od té doby změnilo? Inu, vyrostli jsme – díky zkušenosti, kterou jsme sami pořídili. Ta zkušenost nás učí, že se nakonec není čeho bát. A že jakkoli nás první vlastní krok děsí, další kroky nás dokonce mohou začít bavit. A víte proč? Právě proto, že nás začnou posouvat.

V čem?

– See more at: https://www.firstclass.cz/2015/06/znicehonic-sami-5-duvodu-proc-se-neveset-a-jak-v-samote-videt-prilezitost/#sthash.s6fpvoHS.8ZjrfwiQ.dpuf

Místo předmluvy: Vždycky si myslíme, že je to na věčné časy a nikdy jinak. Ale život je vše, jen ne navždy. Život je změna. Chceme-li si užívat život, musíme se naučit změny chápat jako svoji příležitost.

„Dostal jsem nabídku na exit (prodej obchodního podílu v naší firmě), která se neodmítá. Promiň,“ řekl mi v podnikatelském pravěku společník, který – jak jsem věřil – měl stát po mém boku navždy.

„Víš, po těch letech jsi už tak nějak stejný. Našla jsem někoho živějšího, zajímavějšího, prostě novějšího. Promiň,“ řekla mi láska, se kterou jsem to také cítil navždy a „spořil jsem nám na byt s liškou“.

Jako mladé tele jsem potřeboval ještě hodně let a hodně ran, než jsem pochopil, že naučit se být sám je hlavní podstata životního štěstí. A že to nejlepší, co mohu pro druhého i sám pro sebe udělat je nebýt na druhém závislý. Protože pak jsem přítěží. Jemu i sobě.

Sám. Najednou tak frustrující. Přitom je to jen pocit. Ohlédneme-li se životem zpětně, zjistíme, že na většinu klíčových rozhodnutí jsme byli sami. Sami jsme byli u zkoušek, sami v čekárně na první rande, sami před šéfem, když jsme hráli ruskou ruletu: dostanu přidáno, nebo padáka?

Tehdy se to zdálo stísňující. Dnes už se tomu mnohdy smějeme. Napadlo Vás proč? Co se od té doby změnilo? Inu, vyrostli jsme – díky zkušenosti, kterou jsme sami pořídili. Ta zkušenost nás učí, že se nakonec není čeho bát. A že jakkoli nás první vlastní krok děsí, další kroky nás dokonce mohou začít bavit. A víte proč? Právě proto, že nás začnou posouvat.

V čem?

– See more at: https://www.firstclass.cz/2015/06/znicehonic-sami-5-duvodu-proc-se-neveset-a-jak-v-samote-videt-prilezitost/#sthash.s6fpvoHS.8ZjrfwiQ.dpuf

Místo předmluvy: Vždycky si myslíme, že je to na věčné časy a nikdy jinak. Ale život je vše, jen ne navždy. Život je změna. Chceme-li si užívat život, musíme se naučit změny chápat jako svoji příležitost.

„Dostal jsem nabídku na exit (prodej obchodního podílu v naší firmě), která se neodmítá. Promiň,“ řekl mi v podnikatelském pravěku společník, který – jak jsem věřil – měl stát po mém boku navždy.

„Víš, po těch letech jsi už tak nějak stejný. Našla jsem někoho živějšího, zajímavějšího, prostě novějšího. Promiň,“ řekla mi láska, se kterou jsem to také cítil navždy a „spořil jsem nám na byt s liškou“.

Jako mladé tele jsem potřeboval ještě hodně let a hodně ran, než jsem pochopil, že naučit se být sám je hlavní podstata životního štěstí. A že to nejlepší, co mohu pro druhého i sám pro sebe udělat je nebýt na druhém závislý. Protože pak jsem přítěží. Jemu i sobě.

Sám. Najednou tak frustrující. Přitom je to jen pocit. Ohlédneme-li se životem zpětně, zjistíme, že na většinu klíčových rozhodnutí jsme byli sami. Sami jsme byli u zkoušek, sami v čekárně na první rande, sami před šéfem, když jsme hráli ruskou ruletu: dostanu přidáno, nebo padáka?

Tehdy se to zdálo stísňující. Dnes už se tomu mnohdy smějeme. Napadlo Vás proč? Co se od té doby změnilo? Inu, vyrostli jsme – díky zkušenosti, kterou jsme sami pořídili. Ta zkušenost nás učí, že se nakonec není čeho bát. A že jakkoli nás první vlastní krok děsí, další kroky nás dokonce mohou začít bavit. A víte proč? Právě proto, že nás začnou posouvat.

V čem?

– See more at: https://www.firstclass.cz/2015/06/znicehonic-sami-5-duvodu-proc-se-neveset-a-jak-v-samote-videt-prilezitost/#sthash.s6fpvoHS.8ZjrfwiQ.dpuf

Napsat komentář