Bankovní peníze: „Kořen všeho zla“

Autor: Valentin Schmid.

Pečeť Federálního rezervního systému na americké bankovce. (Mandel Ngan / AFP / Getty Images)11

Plýtvání a korupce jsou výsledkem privilegií bank vytvářet peníze z ničeho

Síla, která způsobuje nejvíce škody v naší ekonomice, je současně i nejméně známou a chápanou.

Zatímco levicově orientované strany mají tendenci obviňovat chamtivé korporace a jednotlivce, pravice obviňuje vládu. Ve skutečnosti problém leží v tajné dohodě mezi vládou a soukromými bankami, která vede k obtížím, jako je zhoršování životního prostředí, nezaměstnanost, nerovnost v příjmech a mnoha dalším.

V řadě zemí světa vláda poskytuje komerčním bankám právo vytvářet peníze z ničeho (u centrálních bank se drží jen povinné minimální rezervy a veškeré peníze dnes nejsou kryté např. zlatem) a nutí jednotlivce, aby přijali uvedené peníze jako zákonné platidlo i například k platbě svých daní.

Vážení čtenáři, nenechte si ujít to nejlepší z Epoch Times! Přihlašte se k našemu Newsletteru.

Zákon o ražení mincí z roku 1965 (v USA) uvádí: „Americké mince a měna (včetně federálních rezervních poukázek a oběhových bankovek federálních rezervních bank a národních bank) jsou zákonným platidlem pro všechny dluhy, veřejné poplatky a daně.

Dnes přebírají bankovky většinou formu elektronických peněz ve formě poskytnutého úvěru či vkladu. Jak je to tedy s emisí peněz do oběhu? Nepřijímají banky vklady střadatelů a poté je nepůjčí žadatelům o půjčku?

Krátká odpověď zní ne. Namísto přijímání úspor od společností a jednotlivců a čekání na vhodného dlužníka, banky používají jednoduchý účetní trik k vytvoření nových peněz, kdykoli někdo požádá o půjčku.

Předpokládejme, že zažádáte o hypotéku ve výši 450 000 USD. Jakmile bude schválena, banka jednoduše na váš účet připíše částku 450 000 USD ve formě vkladu, který pak můžete použít k nákupu vašeho domu. To je z pohledu banky pasivum. Na straně aktiv vám banka připíše úvěr ve výši 450 000 dolarů, který v průběhu zhruba 30 let vrátíte, včetně úroků.

Jedinou věcí, kterou musí banka udělat z regulačního hlediska, je udržovat velmi nízký zlomek svých aktiv v hotovosti nebo zůstatku ve formě rezerv u centrální banky. Takže v případě potřeby může vyplatit nějakou hotovost na požádání. Často nejde o více než 1 či 2 procenta hodnoty aktiv. Odsud pochází termín „zlomkové rezervy“ bankovnictví.

Kořen

Populární rčení říká, že „peníze jsou kořenem všeho zla“. Původní citace z Bible by však byla přesněji aplikovatelná na výše popsaný proces, kdy banky mohou vytvářet peníze z ničeho a účtovat vám za to úrok. Tedy by se spíše hodilo říci, že „láska k penězům je kořenem všeho zla“.

Samotné peníze samozřejmě nemohou být zlé. Měří pouze hodnotu vyrobeného zboží a služeb a hodnotu ušetřeného kapitálu. Nicméně s tímto bankovním „monopolem“ na tvorbu nových peněž, nově vytvořené peníze neodrážejí a neměří množství výroby a úspor, ale ve skutečnosti mění jejich hodnotu.

Vážení čtenáři, nenechte si ujít to nejlepší z Epoch Times! Přihlašte se k našemu Newsletteru.

Vytváření „peněz“ ve formě půjčky a vkladu nevyžaduje žádnou produkci a téměř žádné úspory. Výstavba začíná teprve později, když dodavatelé začnou stavět dům – i když ani to nemusí být garantováno, vzhledem k tomu, že mnoho hypoték nebo jiných půjček se používá na nákup stávajících hotových domů, což zvyšuje ceny.

Ekonomiku nepřirozeně mění také půjčky, které financují novou výstavbu: namísto spotřebitelské poptávky financované z vlastních úspor řídí produkci předsudky bankéřů. A navíc banka, která zastaví dům, pokud není splacena půjčka, dostane něco za nic.

Působícím činitelem je čistá láska k penězům – nic víc. Banka nemusí vynaložit žádné úsilí, ale může získat úroky z půjčky, což může být vnímáno jako taková soukromá daň z peněžní zásoby. Obdobně může jít o ekvivalent toho, že několik vyvolených jednotlivců může mít povolení tisknout doma peníze, které pak nabídnou k zapůjčení a vyúčtují si za to úrok. Mezitím jsou všichni ostatní přinuceni tyto natištěné „půjčky“ využívat k investicím, což samozřejmě není spravedlivé.

Problém

Lehkost, s jakou mohou banky vytvářet peníze, částečně vysvětluje opakující se kolosální omyly v oblasti řízení rizik a tvorby úvěrů, které končí vyvoláním krize, která je pouze posledním projevem této praxe.

Jelikož jsou takové peníze z velké části nezajištěné, z perspektivy banky dává smysl, aby takové peníze nabízela k užití co nejvíce. Nakonec věřitelé přece musejí splácet úroky.

Pokud by trh s penězi nepředstavoval kartel čistě pod správou vlády, tento mechanismus by měl své limity, a nakonec by vedl k zániku zúčastněných bank – obdobně jako tomu bylo během krize v roce 2008.

Avšak jelikož jsou některé banky považovány za příliš velké na to, aby zanikly, mohou se v období krize spolehnout na vládu a politiky ohledně vlastní záchrany. Nejedná se o problém příliš malé regulace, ale spíše nesprávného druhu předpisů, které pro tyto případy umožňují systematicky využívat peníze z veřejných zdrojů.

„Jelikož jsou některé banky považovány za příliš velké na to, aby zanikly, mohou se v období krize spolehnout na vládu a politiky ohledně záchrany.“

I to je ovšem pouze špička ledovce. Protože je proces přerozdělování kapitálu v tomto systému tak chybný, je soukromý sektor vybízen k tomu, aby utrácel finanční prostředky na neefektivní a zbytečné projekty – trh s nemovitostmi spolu s nadměrnou masivní průmyslovou kapacitou.

Jelikož velké korporace mají lepší přístup k velkým bankám, mají zároveň lepší přístup k tomuto umělému „kapitálu“, a proto mohou vytlačit menší hráče, kteří by paradoxně mohli sloužit svým komunitám lépe než korporace. Příliš velký rozvoj trhu s nemovitostmi a nadměrné průmyslové kapacity také nejvíce zatěžují ekologické zdroje.

Tento proces vede nejenom k centralizaci a byrokratizaci vlády, ale všech dalších subjektů. Velké společnosti, které platí nižší úrokové poplatky než jejich menší konkurenti, nakonec poskytují většinu zboží a služeb. Proto všude vidíme stejné značky a řetězce.

Protože „daň“ z peněžní zásoby musí být placena soukromým bankám, korporace neustále hledají způsoby, jak snížit náklady, což často představuje propouštění lidí a jejich nahrazování roboty nebo stroji.

Na druhé straně stojí zaměstnanci a běžní spotřebitelé, kteří nemají žádné možnosti, jak ze situace uniknout. Nemají jinou možnost, než vyhovět vysokým úrokovým sazbám úvěrů na kreditních kartách a hypotéce, zatímco ceny zboží a vše, do čeho by mohli investovat, raketově rostou.

Řešení

Samozřejmě to tak být nemusí. Pokud by banky neměly právo vytvářet peníze z ničeho a místo toho by musely získávat peníze na půjčky ze skutečných úspor, jejich pobídky by se okamžitě změnily. Pomohlo by také, kdyby v této oblasti neexistovala vládní výpomoc.

V takovém případě by se investice rovnaly skutečným úsporám a byly by z definice omezené, protože úspory vyžadují snížení spotřeby. Je těžší takovýmto způsobem dosáhnout na investice v porovnání s pouhým vytištěním peněz. Zdroje by proto byly šetřeny. Rovněž by se snížily příležitosti pro hromadění extravagantního bohatství, i když by stále existovaly. Existovala by přirozená tendence k rovnoměrnější distribuci bohatství – nikoliv vykonstruovanost centralizované byrokracie.

„Čestné bankovnictví a čestné peníze již v historii existovaly“

Pokud by banky a půjčovatelé měli co ztratit a museli se řídit tímto principem, rozhodnutí o alokaci kapitálu by se nesledovalo podle principu „lásky k penězům“, ale spíše podle toho, jak produktivní by investice byla.

Vyšší produktivita znamená vyprodukovat více za méně, čímž se šetří přírodní zdroje. Menší kapitálové investice by znamenaly více prostoru pro účast lidí na ekonomickém procesu. Ceny kapitálu a zboží by byly stabilnější.

To není sen, ani vize utopie. Čestné bankovnictví a čestné peníze již v historii existovaly. Prvním krokem k vyřešení tohoto problému je jeho rozpoznání a pochopení.

Tento článek je součástí speciální série Epoch Times o Federálním rezervním systému (FED) USA. Názory vyjádřené v tomto článku jsou názory autora a nemusí nutně odrážet názory deníku The Epoch Times.

Z původního článku newyorské edice The Epoch Times přeložil: Petr Matějček