Ti, co nám jsou médií prezentováni jako „odborníci“ často ani nevědí, co dělají. (ilustrační fotografie)
Často věříme, že někde nahoře – v redakcích, na ministerstvech, v odborných komisích – sedí lidé, kteří vědí, co dělají, a že mají plán, přehled a kontrolu. Jak však ukázali minulé události – například za Covidu – tak tito lidé často ani nevědí co dělají. Velká část lidí, která je nám prezentována jako „odborníci“ ani nevědí, jaké je správné řešení a pouze improvizují. Skuteční odborníci se na výsluní ani nedostanou. Proč tomu tak je? To se dozvíte v tomto článku.
Britský spisovatel Oliver Burkeman tuto iluzi „odbornosti“ rozebral ve své knize Čtyři tisíce týdnů, kde popsal svou zkušenost se světově známými novináři a politiky:
„Snadno se může stát, že celé roky strávíte v domnění, že život je generální zkouška a že získáváte potřebné dovednosti a zkušenosti, abyste později převzali definitivní kontrolu nad situací. Já si však na své cestě dospělostí průběžně uvědomuji, že naprosto v každé instituci a životní pozici nedělají lidé nic jiného, než že neustále improvizují. Během dospívání jsem si představoval, že za tvorbou novin, jež vždy ležely na stole u snídaně, stojí lidé, kteří vědí, co dělají – než jsem sám dostal práci v novinách. Nevědomky jsem svoje představy o kompetenci přesunul jinam, mimo jiné na lidi pracující ve vládě. Pak jsem ale pár lidí, kteří ve vládě pracovali, poznal – a po pár skleničkách připouštěli, že jejich prací je klopýtat od krize ke krizi a cestou na tiskovou konferenci na zadním sedadle vymýšlet věrohodně znějící opatření, která mají za chvíli představit. I potom jsem si občas říkal, že se to možná dá vysvětlit jako projev zvrácené pýchy pramenící z britské záliby předstírat průměrnost. Později jsem se přestěhoval do Ameriky – a i tady, jak se ukazuje, všichni improvizují. Politický vývoj za ta léta jen stále jasněji odhaluje, že lidé „u kormidla“ nemají nad světovými událostmi o nic větší kontrolu než my ostatní.“
Pandemie Covidu tuto skutečnost odhalila s brutální jasností. Viděli jsme, jak se odborníci, politici i novináři den za dnem přizpůsobují novým informacím ze zahraničí, mění názory a někdy i popírají to, co říkali před měsícem. Ne proto, že by byli všichni úplně neschopní, ale proto, že čelili něčemu, co nikdo předtím nezažil. A proto prostě improvizovali.
Proto je nebezpečné brát jakýkoli názor – i ten „expertní“ – jako absolutní a neměnnou pravdu. Pravda, která neprošla zkouškou času a nových okolností, je jen dočasná hypotéza. Trvat na ní za každou cenu je projev pýchy, nikoli moudrosti. Každý se může zmýlit, ale je chybou si omyl nepřiznat.
Paradoxem je, že právě ti, kteří o sobě nepochybují, se často dostávají nejdál. Nezdravé sebevědomí je v mnoha systémech výhodnější než skutečná kompetence. Člověk, který si je jistý, i když nemá pravdu, mluví hlasitěji, rozhoduje se rychleji a působí přesvědčivěji. Ostatní mu pak rádi přenechají prostor. Tento mechanismus dobře známe z politiky, byznysu i mediálního světa.
Na stejné vlně pluje i populární rada z oblasti osobního rozvoje: „Fake it till you make it“ („jednej, jako bys už byl tím, kým se chceš stát“). Podle této fráze se má člověk chovat tak, jako by už měl vlastnosti, schopnosti a dovednosti, kterých chce teprve dosáhnout. Postupně si je může skutečně osvojit letitou praxí. V malé míře, tato rada může pomáhat překonat počáteční nejistotu, když se chceme prezentovat jako „odborník“. Ve velké míře však vytváří kulturu předstírání, ve které se lidé, co nic neumí dostávají do předních míst a můžou způsobit lidstvu velkou škodu.
Žádná zkratka k mistrovství nevede. Ani sebevědomější předstírání, ani sebelepší techniky „hackování“ reality. Mistrem v oboru se nestanete na základě jednoho silného rozhodnutí, sebevědomého projevu, nebo na základě víkendu stráveného studiem jaderné fyziky. Mistrem se stáváte tak, že se danému oboru věnujete roky a tisíce hodin. Bohužel takoví lidé jsou často introverti, a nejsou tak průbojní, aby své názory předložili široké veřejnosti, tak jako to dělají lidé s vysokým sebevědomím, kteří však nemají potřebné znalosti.
V životě nejspíš každý z nás občas improvizoval a v zásadě na tom není nic špatného, pokud nám to pomohlo odvrátit nějakou katastrofu. To však neznamená, že bychom do odborných míst měli dosazovat improvizátory jenom proto, že mají vysoké sebevědomí a jak se říká „vyřídilku“ . Takoví lidé na vysokých postech – kde se rozhoduje o miliónech životů – nemají co dělat.
