Obě skupiny – ti, které dnes označujeme jako „librardy“, i ti, kterým se říká „dezoláti“ – chtějí ve skutečnosti to samé. Chtějí žít šťastný život ve zdraví, prosperitě a finančním zabezpečení. Chtějí, aby jejich děti měly lepší vyhlídky, než třeba měli oni sami. Chtějí klid, jistotu a možnost plánovat budoucnost bez permanentního strachu z chudoby. Pokud se na to podíváme bez ideologických brýlí, cíl je v podstatě identický. Proč je tedy společnost tak hluboce rozdělená? Hlavní důvod rozdělení není v cíli, ale v prostředcích, kterými k tomuto cíli se snaží obě skupiny dojít.
Ludwig von Mises to popsal s přesností, která dodnes sedí jako ulitá. Ve své knize Liberalismus napsal:
„Od socialismu, který rovněž předstírá, že usiluje o blaho všech, se liberalismus liší nejen cílem, ale i prostředky, jichž volí k dosažení tohoto cíle.“
Tady je nutné udělat důležitou terminologickou poznámku. Když Mises mluví o liberalismu, nemá na mysli dnešní levicový progresivismus. Mluví o klasickém liberalismu založeném na libertariánských hodnotách – na ochraně soukromého vlastnictví, nízkých daních, minimální byrokracii a skutečně svobodném podnikání. Přesně o to dnes usilují lidé, které mainstream označuje za „dezoláty“. Naopak to, o co usilují dnešní levičáčtí „librardi“, kteří se mylně domnívají, že bojují za svobodu a demokracii, je v jádru socialismus: přerozdělování bohatství, vysoké daně, regulace trhu atd.
Klasický liberalismus (dezolátský směr) říká: chraňme osobní vlastnictví, snižme daně, snižme životní náklady, omezme byrokracii a nechme lidi v klidu podnikat. „My se o sebe postaráme, jen ať stát nezasahuje do našich životů.“
Socialismus (librardí směr) říká: dejme více práv menšinám, a vezměme peníze bohatým a dejme je chudým, protože jen tak zajistíme „rovnost a spravedlnost“.
Jeden proud věří, že blaho společnosti vzniká z volné spolupráce a odpovědnosti jednotlivce. Druhý věří, že blaho vzniká z donucení a přerozdělování a stát je tu od toho, aby se o to postaral.
A teď si položme nepříjemnou otázku: nežijeme už dávno v tom socialismu, o který socialisté tak vehementně usilují? Vysoké daně, všudypřítomná byrokracie, regulace téměř všeho, sociální dávky i pro ty, kdo se systematicky vyhýbají práci, a stále silnější stát, který rozhoduje, co smíte, co nesmíte a kolik peněz si můžete vybrat z bankomatu v hotovosti. To s kapitalismem – jak jej Mises popsal ve své knize – nemá vůbec nic společného. To je systém, který se pouze vydává za „kapitalismus“, ale funguje podle logiky, kterou socialisté vždycky požadovali.
Celý ten podvod spočívá právě v tom, že se tomuto hybridu říká „kapitalismus“. Ve skutečnosti žijeme v komunismu transformovaném do dnešní moderní podoby. Lidé, kteří kritizují současný „kapitalismus“, často kritizují přesně ty prvky, které do něj přinesl socialismus: daňové břemeno, regulace, dotace, státní zásahy a sociální inženýrství.
Kdyby levičáci pochopili, v čem skutečně žijí, možná by sami začali usilovat o to, co Mises nazýval „plně rozvinutým kapitalismem“ – tedy o systém, kde se stát drží zpátky, vlastnictví je posvátné a lidé mají maximální prostor podnikat. V takovém systému by každý dostal možnost žít v bohatství a prosperitě. Zdůrazňuji slovo možnost, nikoliv privilegium. Protože i kdyby zítra vznikla společnost postavená na libertariánských hodnotách, vždycky se najdou budižkničemové a nemakačenkové, kteří budou úspěšným závidět a tvrdit, že je úspěch druhých „vykořisťuje“. Závist a resentiment nezmizí.
Hlavní problém je v tom, že „libtardi“ byli podvedeni. Myslí si, že současný „kapitalismus je vykořisťuje“. Ve skutečnosti to je komunismus v moderním hávu, který je vykořisťuje. Kdyby „libtardi“ pochopili, že byli podvedeni, pak by se velká část z nich dala na stranu „dezolátů“ a společně by usilovali o lepší svět. Na druhou stranu je potřeba vzít v potaz to, že ať už bude systém jakýkoliv, tak vždy se objeví lidé, kteří budou druhým závidět jejich majetek a budou se ho chtít zmocnit, třeba prostřednictvím státních regulací.
