Britský autor Oliver Burkeman a jeho kniha Čtyři tisíce týdnů.
Žijeme v době, která nás neustále tlačí k vyšší produktivitě, lepšímu plánování a dokonalé kontrole nad časem. Přesto se většina z nás cítí frustrovaná, vyčerpaná a jako by jí čas utíkal mezi prsty. Oliver Burkeman ve své knize Čtyři tisíce týdnů (orig. Four Thousand Weeks) nabízí radikálně jiný pohled: místo snahy „zvládnout všechno“ nás učí přijmout limity lidského života a najít smysl právě v jejich přijetí. Kniha není klasickou příručkou time-managementu – naopak tuto metodu demontuje a nabízí filozoficky hlubší, a přitom praktický přístup k časovému omezení, kterému na tomto světě musíme čelit.
Kdo je autor
Oliver Burkeman je britský novinář a spisovatel, dlouholetý přispěvatel deníku The Guardian. Specializuje se na témata produktivity, štěstí, psychologie a filozofie každodenního života. Jeho předchozí knihy Protijed (The Antidote ) a Pomoc! (Help!) se zabývaly negativitou a paradoxními cestami ke spokojenosti. Čtyři tisíce týdnů (2021) se stala jeho nejznámějším dílem – bestsellerem, který spojil populární psychologii s hlubokou filozofickou reflexí a kriticky zpochybnil moderní kult produktivity.
O čem kniha je
Burkeman vychází z prostého, ale šokujícího faktu: průměrný lidský život trvá přibližně čtyři tisíce týdnů. Tato omezenost není problém, který je třeba vyřešit, ale základní podmínka lidské existence. Kniha kritizuje „past efektivity“ – iluzi, že když budeme dostatečně rychlí, produktivní, organizovaní a disciplinovaní, zvládneme všechno, co si zamaneme a získáme kontrolu nad časem. Autor ukazuje, jak tato snaha vede ve skutečnosti k prokrastinaci důležitých věcí, k povrchnímu prožívání přítomnosti a k neustálému odkládání skutečného života do budoucnosti. Místo toho nabízí čtenáři přijmout to, že náš čas je omezen a proto bychom se neměli zbytečně stresovat tím, že něco nestíháme.
Chvátáme a tím utíkáme sami před sebou
Burkeman cituje německého filozofa Fridricha Nietzscheho, aby ukázal, že přepracovanost a neustálý shon nejsou jen důsledkem moderní doby, ale hlubším únikem před sebou samými. Nitsche prohlásil:
„Otročíme i své těžké denní práci vášnivěji a nevědoměji, než by bylo třeba k životu, protože se nám zdá nutnější neprocitnout k vědomí. Chvat je všeobecný, protože každý je na útěku před sebou samým.“
Zaměstnáváme mysl úkoly, abychom otupili emoce a vyhnuli se konfrontaci s tím, jak málo kontroly nad budoucností ve skutečnosti máme. Plánování a produktivita se v důsledku toho někdy nestávají smysluplnou činností, ale stávají se formou sebezapírání a útěkem před realitou.
Nemáme čas na vztahy a smysluplný život
Kultura individualismu nám vnucuje ideál totální kontroly nad vlastním časem. Burkeman upozorňuje, že vše hodnotné (vztahy, rodičovství, práce, politika) vyžaduje závislost na druhých a ochotu riskovat emoční nejistotu. Snaha o absolutní autonomii je iluze.
„Věděl jsem, že život má být radostnější, reálnější, smysluplnější a svět má být krásnější. Neměli bychom nesnášet pondělky a žít víkendy a prázdninami. Neměli bychom zvedat ruku a žádat o povolení, abychom se mohli jít vyčůrat. Neměli bychom být den za dnem drženi uvnitř, když je venku krásně,“ prohlásil Charles Eisenstein.
Burkeman cituje ekologického autora Charlese Eisensteina, aby ilustroval, jakým způsobem moderní společnost využívá „lidské zdroje“ práce k maximální produktivitě. Přitom všichni jsme lidé s vlastními emocemi, vztahy a potřebami. Otázka zní: Je tohle skutečně šťastný život, který jsme si přáli, nebo jsme se stali otroky nadnárodních koporací a drahých životních nákladů?
Past a iluze produktivity
Burkeman si uvědomil, jak sám naletěl na různé příručky produktivity až si uvědomil, že to, na čem skutečně záleží, neustále odkládal:
„Přestože jsem sám na sebe pohlížel jako na člověka, který svoje úkoly zvládá, začínalo být bolestně jasné, že nejsvědomitěji vyřizuji úkoly s nízkou důležitostí, zatímco ty podstatné odkládám – buď navždy, nebo dokud mě hrozící termín nedonutí je dodělat, v průměrné kvalitě a ve stresujícím spěchu.“
Tohle je typická past produktivity: děláme toho hodně, co je snadné a dává nám to pocit okamžitého pokroku, zatímco skutečně důležité věci, které často dlouho trvají, odkládáme. Burkeman zde popisuje vlastní zkušenost a ukazuje, proč klasické rady o maximální produktivitě často selhávají.
Správně zaměřte svou pozornost
Burkeman říká: „To, čemu věnujeme pozornost, určuje náš způsob vnímání reality.“
Pozornost je jedna z klíčových tezí knihy. Pozornost je důležitá – formuje to, čemu věnujeme svůj čas. Proto je rychlé skrolování na sociálních sítích a neustálé rozptylování tak nebezpečné: systematicky mění naše vnímání světa a často nás okrádá o čas.
„Jde o to, že člověk, který podléhá rozptýlením, se ve skutečnosti nerozhoduje. Jeho pozornost vedou síly, jimž jeho vyšší zájmy na srdci neleží.“
Burkeman nám tím říká, že Faceboku, Tik Toku, Instagramu a jiným sociálním síťím (všimněte si, že se jim říká „sítě“ do kterých se například loví ryby) je úplně jedno, zda čas strávený na jejich platformách bude mít pro vás nějaký užitek, nebo zda vás naopak vzdaluje od úspěchu. Vaše pozornost je pro ně kapitálem s kterým dál obchodují.
Burkeman rozlišuje mezi vědomou volbou a impulzivním podléháním rozptylům. Problém není v tom, že se někdy bavíme, ale v tom, že přestáváme být pány vlastního života.
Lidé jako ti oslíci s mrkví před nosem
„Spirituální bavič“ a filozof New Age Alan Watts prohlásil:
„Podívejte se třeba na vzdělávání. Taková habaďůra. Jako dítě vás pošlou do školky. Ve školce vám říkají, že se chystáte na to, až půjdete do první třídy. Tam se prý zase připravujete na druhou třídu a pak na třetí. Na střední škole je to ve znamení příprav na vysokou. A na vysoké škole se chystáte na vstup do světa práce. Lidé jsou jako oslici běžící za mrkví, která jim visí před obličejem z tyčky přichycené k jejich vlastnímu límci. Nikdy nejsou tady. Nikdy se sem nedostanou. Nikdy nejsou živí.“
Alan Watts zde přesně popisuje „kauzální katastrofu“ – neustálé odkládání života do budoucnosti. Vzdělávání, kariéra i celý život se stávají přípravou na něco, co nikdy nepřijde, protože „teď ještě stále není ten správný čas“.
Burkeman k tomu říká: „Sám jsem se musel stát otcem, abych pochopil, jak moc jsem svůj dospělý život do té doby trávil v honbě za budoucností.“
Teprve rodičovství autorovi ukázalo, jak silně byl uvězněn v instrumentálním a produkčním přístupu k času – všechno byla příprava na budoucnost, zatímco přítomnost se vytrácela.
„Tímto směrem nás postrkují i silné tlaky zvenčí, protože fungujeme v ekonomickém systému, který je instrumentalistický až na dřeň. Jeden výklad kapitalismu jej vystihuje jako obří stroj, který instrumentalizuje všechno, s čím se setká – zdroje planety, váš čas a schopnosti (neboli „lidské zdroje“) -, ve službě budoucího zisku.“
Burkeman kritizuje kapitalistickou logiku, která vše (včetně lidského času) instrumentalizuje pro budoucí zisk. Úspěch definovaný jako generování bohatství vede paradoxně k prázdnotě v přítomnosti.
A kam nás to všechno dovedlo? Bylo nám řečeno, že pokrok a všechny ty moderní technologie (pračka, myčka, mikrovlnka, rychlovarná konvice atd.) nám ušetří spoustu času. Výsledek? Většina lidí nestíhá, protože vzrostly životní náklady, které musí pokrýt druhou, nebo dokonce třetí prací. Stále jako ti oslíci honící se za mrkví.
Lidé závislí na rychlosti
A tím se dostáváme k lidem závyslými na rychlosti, protože čím více práce máte, tím musíte být rychlejší a produktivněnší. Burkeman však říká, že je to cesta do pekel a takoví lidé tvrdě dopadnou na zem:
„Lidé závislí na rychlosti tvrdě dopadnout na zem. Musejí to vzdát. Kapitulovat před realitou, že věci zkrátka zaberou tolik času, kolik zaberou, a že úzkosti neutišíme usilovnější prací. Není totiž v naší moci vnutit realitě takové tempo, jaké bychom potřebovali a čím rychlejší budeme, tím víc se nám bude zdát, že musíme ještě zrychlit.“
Pokud jme ve stavu neustálého spěchu, tak uděláme více chyb, špatných rozhodnutí, nebo dojde k úrazu (autonehoda, psychické vyhoření, nebo zhroucení atd.). Jinými slovy, náš závod s časem nemůžeme nikdy vyhrát.
Tohle je jedna z nejdůležitějších diagnostických otázek knihy: Skutečně si myslíte, že můžete stíhat všechno? Burkeman píše:
„V zajetí iluze, že jednou plně ovládneme svůj čas, si stanovujeme z podstaty nesplnitelné cíle – cíle, jejichž naplnění je vždycky nutné odložit do budoucnosti, protože v přítomnosti není jejich uskutečnění možné. Ve skutečnosti však neleze dosáhnout takové míry efektivity a organizace, abyste dokázali reagovat na neomezené množství příchozích požadavků. Obvykle je nemožné věnovat všemu tolik času, aby se nám to zdálo „dost“: práci a současně dětem na jedné straně, na druhé pak společenskému životu, cestování a angažování se v politice. Přesvědčení, že si takový život budujeme a máme jej téměř nadosah, v nás vyvolává falešný pocit bezpečí.“
Systém se musí změnit
Jsme sociální bytosti a již několikrát bylo vědecky prokázáno, že vztahy s našimi blízkými jsou pro nás důležité, jak pro naše psychické, tak pro naše fyzické zdraví, a také šťastný a naplněný život.
V roce 2013 Terry Hartig, výzkumník ze švédské Upsaly, spolu s jeho kolegy elegantně prokázal spojitost mezi synchronizací a životní spokojeností.
Burkeman popsal Hartingova zjištění: „Čím víc Švédů má volno současně, tím spokojenější lidé jsou. Čerpají psychologické přínosy nejen ze samotné dovolené, ale i z toho, že mají dovolenou ve stejné době jako ostatní.“
Jinými slovy, lidé, když mají více volného času a ještě k tomu synchronně s ostatními přáteli a rodinnými příslušníky, tak můžou spolu trávit čas a to vede ke spokojenému životu.
Závěr
Čtyři tisíce týdnů je kniha o tom, jak přestat předstírat, že stihneme všechno. Nabádá nás začít žít naplno a věnovat svůj čas smysluplným činnostem na kterých skutečně záleží. Burkeman nás učí správnému využití našeho omezeného času. Máme si uvědomit, že náš život má limity, a proto bychom měli přijmout, že náš život má jisté nedokonalosti a nejistoty, nad kterými nemusíme mít vždy kontrolu. Proto je důležité najít si pouze jedno životní poslání a dělat to, v čem bude mít naše práce největší smysl pro lidstvo. V době, která nás neustále nutí „optimalizovat“ každou minutu a být „dokonalý“, jsou jeho myšlenky velmi osvobozující a za mě je jeho kniha jedna z nejlepších, které jsem kdy v životě četl.
