Dobově znázorněná antivakcinační demonstrace v roce 1985.
Dne 23. března 1885 se v anglickém Leicesteru odehrála jedna z největších demonstrací viktoriánské Anglie. Desítky tisíc lidí – dobové odhady hovořily o 80 až 100 tisících účastníků z více než padesáti antivakcinačních spolků z Británie, Irska i Skotska – pochodovalo ulicemi města na protest proti povinnému očkování proti neštovicím. Nesli transparenty, dětskou rakev symbolizující údajné oběti vakcinace a figurínu Edwarda Jennera, objevitele očkování. Veřejně spalovali texty vakcinačních zákonů.
Povinné očkování dětí do 14 let zavedly britské zákony z let 1853 a 1867. Rodiče, kteří odmítli, čelili pokutám až 20 šilinků a opakovaným soudním stíháním, případně vězení. V Leicesteru, kde od roku 1869 fungovala silná Anti-Vaccination League, počet stíhání dramaticky vzrostl – z pouhých dvou v roce 1869 na více než 1100 v roce 1881 a přes 3000 v roce 1884. Mnozí rodiče volili raději vězení než očkování svých dětí.
Město postupně přestalo spoléhat na masovou vakcinaci a uplatňovalo tzv. leicesterskou metodu: povinné hlášení případů, izolaci nemocných, karanténu rodin a důkladnou dezinfekci (někdy i pálení) majetku. Počet očkovaných dětí při narození klesl z přibližně 90 % v 70. letech 19. století na velmi nízké hodnoty kolem roku 1890 (ve druhé polovině roku 1883 klesla proočkovanast na 31% a v letech 1890–1897 klesla míra proočkování na 1–1,3 %).
Při pozdější epidemii neštovic v letech 1892–1894 měl Leicester relativně nízký počet případů a úmrtí ve srovnání s některými silně proočkovanými městy.
Časopis Journal of Medical History tento jev zdokumentoval a výzkumník Stuart MF Fraser uznal: „Leicester je příkladem, pravděpodobně prvním, kde byla k vymýcení této nemoci (neštovic) z komunity úspěšně zavedena jiná opatření než úplné spoléhání se na očkování.“
JT Biggs, městský hygienik, publikoval v roce 1912 800stránkovou retrospektivu, v níž prokázal: „Leicester má nejen méně neštovic než jakékoli jiné město podobného charakteru, ale také velmi málo očkování.“
Měně očkování rovnalo se méně neštovic. Co tedy způsobylo tyto neštovice? Pravděpodobně to bylo tolik propagované očkování a lidé to už tenkrát prokoukli. Odpůrci očkování to považovali za důkaz, že měli celou dobu pravdu.
Někteří historici a lékaři však upozorňují, že leicesterská metoda fungovala proto, že zahrnovala prvky „kruhového“ očkování zdravotníků a kontaktů v bezprostředním okolí nakaženého a že fungovala především díky přísné izolaci a hygieně v relativně malé populaci. V některých méně proočkovaných lokalitách (např. Gloucester) naopak propukly těžké epidemie.
Tlak veřejnosti a rostoucí pochopení, jak se šíří nákaza vedly k politickým změnám. Královská komise (1889–1896) potvrdila hodnotu očkování, ale doporučila zmírnit tresty. Zákon z roku 1898 zavedl možnost „svědomité námitky“ (conscientious objection) – poprvé v britském právu. Povinné očkování proti neštovicím bylo ve Spojeném království definitivně zrušeno až v roce 1948.
Události v Leicesteru ukazují, že odpor proti povinnému očkování není moderním fenoménem. Vznikl už v době, kdy lidé pochopili, že vakcíny nejsou bezpečné (riziko sekundárních infekcí včetně syfilidy či tuberkulózy), kdy důvěra v lékařskou autoritu byla nízká a kdy státní zásahy do rodinného života vyvolávaly silný odpor. Někteří vědci však tvrdí, že globální výmýcení neštovic v 70. letech 20. století potvrdilo, že očkování v kombinaci s dalšími opatřeními nakonec rozhodující měrou přispělo k vymýcení této choroby.
Leicesterský příběh tak zůstává důležitou kapitolou historie veřejného zdraví. Připomíná nám, že už před přibližně 140 lety se zaváděly zdravotní restrikce, jako se tomu dělo za Covid „pandemie“. A také je pro nás inspirací, že pokud se lidstvo semkne, postaví se na odpor, a nenechá do sebe a svých dětí píchat sračky, tak může žít dál ve svobodě a zdraví.
