John Milton ve svém epickém díle Ztracený ráj (Paradise Lost, 1667/1674) předkládá kosmologii, která silně rezonuje s představami starověkých a středověkých světových modelů o ploché zemi. Ačkoli Milton psal v 17. století, kdy už heliocentrický model získával na popularitě, jeho poetický popis stvoření světa čerpá z biblických obrazů a geocentrického, uzavřeného vesmíru. Některé pasáže lze interpretovat tak, že Země není kulatá planeta v nekonečném prostoru, ale plochý, ohraničený útvar pod obrovskou nebeskou bání – což dnes fascinuje zastánce teorie ploché Země (plochozemce).
Miltonův vesmír je uspořádaný, hierarchický a vizuálně přístupný lidskému chápání. Bůh aktivně tvaruje svět jako stavitel, který používá nástroje k vymezení hranic. Tento akt stvoření připomíná starobylé představy o Zemi jako disku nebo pláni obklopené pevnými hranicemi.
Klíčová pasáž z knihy popisuje Boží akt stvoření:
„Ten zastavil vůz, vytáhl zlaté kružítko (Bůh je měl na skladě), aby jim obkroužil vesmír a celý stvořený svět. Jednu nožičku zapíchl do středu, tou druhou pak obkroužil obrovské temné hloubky a pravil: ´Až sem budeš sahat, světe, to jsou tvé hranice, tvůj obvod.´ Tak stvořil nebe, tak stvořil, zem, tu beztvarou, prázdnou hmotu.“
Tento obraz „zlatého kružítka“ zapíchnutého do středu a obkreslujícího obvod silně připomíná představu plochého nebo kotoučovitého světa s jasně definovaným okrajem. Plochozemci často poukazují právě na tento motiv: svět má střed a obvod, není to nekonečná koule plující v prázdnotě, ale uzavřený systém s hranicemi. Milton zde navazuje na biblickou kosmologii, kde Země není popsána jako planeta, ale jako pevnina formovaná z chaotické hmoty uvnitř vymezeného prostoru.
Další důležitý prvek zmíněn v knize je nadzemská báň (neboli firmament), která se nachází nad zemí:
„Nadzemskou báň Bůh nazval nebem.“
Toto přímo odkazuje na biblickou „oblohu“ (raqia ve starověké hebrejštině), pevnou kopuli nebo báň, která podle starověkých představ oddělovala vody pod zemí od vod nad zemí. V Miltonově vizi je tento firmament fyzickou strukturou, která vytváří uzavřený svět. Pro moderní čtenáře sympatizující s plochozemskými teoriemi to představuje „důkaz“, že klasická literatura podporuje model s pevnou oblohou nad námi, nikoli nekonečný vesmír s kulatou Zemí rotující kolem Slunce.
Popis východu Slunce pak podtrhuje vizuální perspektivu pozorovatele na ploché rovině:
„Lampa slunce, vládkyně dne, se prvně zjevila na východě, jasnými paprsky tam rozzářila celý horizont a začala dlouhou a radostnou pouť na vysokém nebi.“
Slunce zde vystupuje z východu a najednou „tam“ rozzáří „celý horizont“, což by nebylo možné, kdyby země byla kulatá. Pro plochozemce je to další rezonující prvek – Slunce není vzdálená hvězda osvětlující kulatou planetu, ale lokální lampa pohybující se nad plochou Zemí, která vždy z východu osvětluje celý horizont.
Může pojem „lampa slunce“ poukazovat na to, že se jedná u umělý konstrukt a nikoliv o přírodní/kosmickou hvězdu?
Závěr
Miltonova kosmologie odráží předkoperníkovské myšlení, kde je Země středem vesmíru, obklopená sférami, a nebeská tělesa slouží především k osvětlení a označení času pro pozemské bytosti. Dnešní plochozemci tyto pasáže často citují jako důkaz, že i velcí literární géniové 17. století pracovali s modelem ploché Země pod bání.
Ať už s tímto výkladem souhlasíme nebo ne, Miltonův Ztracený ráj ukazuje, jak silně biblické obrazy formovaly lidskou představivost po staletí. Báseň není vědeckou příručkou, ale hlubokou meditací o pádu padlých andělů v čele se Satanem, stvoření světa a prvotním hříchu Adama a Evy – tématech, která přesahují debaty o tvaru Země.
V době, kdy se vrací zájem o alternativní kosmologii a sílí skepticismus vůči oficiálním vědeckým narativům, nabízí Miltonova díla bohatý materiál pro reinterpretaci. Zlaté kružítko, nadzemská báň i Slunce jako lampa nad horizontem připomínají, že naše představy o světě můžou být ve skutečnosti jiné, než nám předkládá vědecká obec.
