Ukrajinské puzzle aneb Kdo stojí za válkou?

Autor: Martin Kirschner.

Dokážeme složit Ukrajinské puzzle dohromady a zjistit, co je hlavním zdrojem konfliktu v této zemi?

Západní politici a média nám neřeknou, proč vznikl konflikt na Ukrajině. Jedna strana říká, že za konflikt může nástup nacismu na Ukrajině a druhá strana naopak, že za to může „diktátorský“ Putin. V knize „Co nesmíte vědět 2“ od Michaela Morrise se však můžeme dozvědět, že za konfliktem na Ukrajině ve skutečnosti stojí souboj nadnárodních korporací vedených Rotschildy a Rockefellery na jedné straně a Ruskými a Ukrajinskými oligarchy zpravidla s židovskými kořeny na druhé straně. Jak se píše v knize, tak tyto skupiny ovládají politiky, soukromé armády a zpravodajské služby, aby vedly své mocenské souboje, na které doplácejí obyčejní lidé.

Citát je zestrany 359 této knihy:

„Ukrajinské puzzle aneb Kdo stojí za válkou?

Zatímco jsem dokončoval tuto knihu, konflikt na Ukrajině v nezmenšené míře pokračoval a situace se neustále měnila. Není vůbec jasné, jak se tento konflikt vyvine, jedno ale považuji za jisté: Bylo naprosto nevěrohodné, jak nám toto téma prezentovaly sdělovací prostředky. Pokud člověk v roce 2014 sledoval západní média, mohl nabýt dojem, že ukrajinské puzzle se skládá pouze ze dvou částí, západní a ruské. První část byla „dobrá“, druhá část byla „zlá“. Referování četných západních médií o Ukrajině mi připomíná příběhy, které si někdy vymýšlejí malé děti.

Netvrdím, že jsem v tomto okamžiku schopný sestavit hotový obraz tohoto puzzle, dokážu však rozhodně rozpoznat, že se zde jedná a velký komplexní obraz, složený z mnoha malých částí. Hovořil jsem s několika Ukrajinci žijícími v exilu, kteří mi sami sdělili, že tomu, k čemu všemu došlo na Ukrajině od konce roku 2013, sami nerozumí. Mnozí Ukrajinci se v tomto konfliktu cítili být zneužiti, zmanipulováni a poníženi nemluvě o tom, že mnoho z nich ztratilo kvůli občanské válce své domovy – lidé hladověli, mrzli a trpěli fyzickými i duševními zraněními a tisíce Ukrajinců byly v tahanicích o jejich zemi zabity. Traumatem z roku 2014 zůstane poznamenána celá jedna generace.

„Jak máme rozumět tomu, kudy probíhají hranice morálního úpadku? Jak tyto neviditelné a neznatelné hranice zjistíme? Existuje jednoduchý a známý postup: Pravidelně nahlížet do vlastní duše – výsledek Je doslova fyzicky hmatatelný… Naši profesionální mudrci žijí monotónně, klidně a jistě na hranici morálního úpadku. Do svých duší nenahlížejí.“ Semjon Glusman, ukrajinský lékař.

Na následujících stránkách bych se chtěl alespoň pokusit rozprostřít a roztřídit důležité části ukrajinského puzzle. Nejprve se pokusím nalézt jeho úhelné kameny a budeme se orientovat podle nich, což nám umožní pozorovat vnější obrysy celkového obrazu a nebýt závislí na propagandě z obou stran. Následující stránky se možná nebudou číst úplně snadno, ale vaše vytrvalost poslouží k tomu, aby napomohla rozeznat celkový obraz, který západní média vědomě zamlčují.

O co tedy na Ukrajině jde?

Ukrajina je ve svých současných hranicích největší země evropského kontinentu. Má 45 milionů obyvatel. Nikdy to nebyla homogenní země s jednotnou kulturou, jazykem ani náboženstvím, poněvadž byla dlouhá staletí střídavě vystavena silnému vlivu polsko-litevského státu, Rakousko-Uherska a Ruska. Tato země byla opakovaně rozdělována a znovu sjednocována. Lidé byli přesídlováni a převychováváni. Jako úřední řeč se často střídaly ukrajinština, ruština a němčina. Ukrajina tak již dlouhou dobu hledá svoji vlastní identitu.

Země, hraničící s Ruskem, Běloruskem, Polskem, Slovenskem, Maďarskem, Rumunskem, Moldavskem i s Černým a Azovským mořem má pro Západ i Rusko z mnoha důvodů velký strategický, ekonomický a politický význam.

Nejprve by asi bylo vhodné podívat se na mapu Evropy, abychom si uvědomili, že španělské hlavní město Madrid leží od rakouského hlavního města Vídně o 400 kilometrů dál, než je od Vídně vzdálena válečná oblast v okolí města Doněck. Severozápad Ukrajiny leží stejně daleko od Berlína, jako je od německého hlavního města vzdáleno maďarské hlavní město Budapešť. Tyto okolnosti zmiňuji jen proto, že mám často dojem, že Ukrajina pro většinu Evropanů leží velmi daleko. Ale tak tomu není!

Obr. 14: Ukrajina je most mezi Ruskem a Evropou

Skutečnost, že na Ukrajině dodnes, existují dva tábory, jeden prozápadní a druhý proruský, je důvodem toho, že pro Západ bylo snadné organizovat od vyhlášení nezávislosti v roce 1991 jednu revoluci za druhou – aby tak zemi stále víc destabilizoval. Existovaly četné pokusy různých ukrajinských vlád zakázat na školách a univerzitách, v úřadech, ba dokonce i v běžném životě ruský jazyk, ale toto nařízení nemělo úspěch a muselo být později zrušeno. Ukrajinština a ruština jsou příbuzné slovanské jazyky a mnoho Ukrajinců hovoří oběma. Mimoto se v běžném životě používá dialekt suržyk, což je směs ukrajinštiny a ruštiny. 

Je jisté, že západ a severozápad země jsou již historicky orientovány spíše západně, a proto od rozpadu Sovětského svazu usilují o vstup do EU, zatímco obyvatelé východu a jihovýchodu země se jazykově a kulturně považují za Rusy. Jedná se zejména o poloostrov Krym s městem Sevastopol a oblast Luhanska a Doněcka.

V ideálním světě by Ukrajina po rozpadu Sovětského svazu získala šanci vybudovat bez vnějšího vměšování demokratický a prosperující stát, v němž by „Ukrajinci“ a „Rusové“ žili navzájem v míru a pokoji. Jednotlivé části země by mohly mít v společném ukrajinském státě rozsáhlou autonomii podobně, jako ji mají jednotlivé spolkové země a svobodná města v Německu, a všichni by mohli být spokojeni. Takový stát by byl mostem mezi Evropou a Ruskem a centrem velkého euroasijského hospodářského a obchodního prostoru. To však síly, které tahají za nitky anglosaské ekonomiky a politiky, nemohly a nechtěly připustit. Stejně jako v dalších státech bývalého Sovětského svazu i v Rusku samotném nastalo na Ukrajině po skončení studené války mocenské vakuum, jejž pro vlastní účely využili vychytralí místní podnikatelé společně se západními tajnými službami a nadnárodními koncerny. Tehdy vzniklo mnoho oligarchických klanů, které si mezi sebou rozdělily zemi, a tyto oligarchy podporovaly západní síly i Rusko, čímž bylo vytvoření opravdové demokracie znemožněno.

Ukrajina je země s velkými zásobami surovinových zdrojů i s velkou poptávkou. Pro západní firmy bylo z toho důvodu možné zajistit si jednotlivé suroviny a zároveň získat lukrativní zakázky v procesu „pozápadnění“ země.

Ukrajina je navíc důležitá tranzitní země pro ruský plyn, na němž je Evropa závislá. Ukrajina má z výše uvedených důvodů velký strategický význam pro všechny strany – pro Rusko, Evropu i pro USA. Tyto zájmy jednotlivých aktérů jsou zde však zastoupeny velmi rozdílně. Zbigniew Brzežinski, desítky let jeden z nejmocnějších mužů americké zahraniční politiky, napsal již v roce 1999 toto:

„Ukrajina, nový důležitý prostor na eurasijské šachovnici, je významný a stěžejní geopolitický bod, jehož pouhá existence jako nezávislého státu přispívá k přeměně Ruska. Bez Ukrajiny nebude Rusko nikdy eurasijskou říší. I přesto může usilovat o imperiální status, vždy by však bylo jen převážně asijskou říší, s největší pravděpodobností zataženou do paralyzujících konfliktů s probouzejícími se středoasijskými národy […] Kdyby však Moskva ovládla Ukrajinu… s jejím velkým přírodním bohatstvím a přístupem k Černému moři, získalo by Rusko automaticky nástroj, jak se stát mocnou říší v Evropě i v Asii…“

Brzežinski napsal tato slova těsně před nástupem Vladimíra Putina k moci, a tedy ještě v době, kdy USA považovalo Rusko fakticky za „poražené“. Od roku 2002, kdy Putin začal usilovat o změnu smlouvy o sdílení produkce ropy na Sachalinu, si však američtí stratégové začali uvědomovat, že domnělý nebožtík bude ještě dlouho žít. Jedním z důležitých cílů americké zahraniční politiky bylo proto od počátku 21. století vrazit klín mezi Evropu a Rusko, a tím ho co nejvíc izolovat. V tom jako most mezi Evropou a Ruskem hrála Ukrajina významnou roli.

Evropa měla ekonomicky částečně obdobné zájmy jako USA, neboť Ukrajina nabízela možnosti nového obrovského odbytiště. Mimoto existovaly velké podniky, které stále dodávaly své výrobky převážně do Ruska.

Tyto podniky se nacházejí především v průmyslové oblasti na jihu a jihovýchodě Ukrajiny, a tedy v prorusky orientované části země. Kdo chce Rusko oslabit, musí tyto podniky buď ovládat, nebo zničit. V případě jejich kontroly by bylo možné profitovat z jejich know-how. Jedná se o podniky jako Jušmaš (=produkce raket, vozidel, větrných elektráren, tramvají, autobusů atd.) a Motor Síč (=letecké motory a pohonné mechanismy, parní turbíny). Motor Síč nejenže provozuje vlastní leteckou společnost, nýbrž dodává také letecké a vrtulníkové motory pro ruskou armádu. Oba podniky jsou strategicky významné jak pro Západ, tak i pro Rusko. Je proto nepravděpodobné, že by Rusko dovolilo Západu, aby měl k těmto podnikům přímý přístup.

Již léta probíhá na Ukrajině takzvaný Landgrabbing (=ilegální zabírání cizí půdy) ve prospěch velkých západních amerických, britských a německých agrárních koncernů, bank a investorů, ale také ve prospěch ukrajinských oligarchů. Ukrajina je evropská země s největšími zemědělskými plochami. Disponuje 32 miliony hektary půdy, což je dvakrát více, než má Německo. Ukrajina byla až do rozpadu východního bloku obilnicí Sovětského svazu, ovšem již několik let jsou tyto zemědělské plochy skupovány cizinci, neboť tamější půda je nejen úrodná, ale na západní poměry i velmi levná. Velké americké koncerny jako DuPont a Monsanto skupují rozsáhlé zemědělské plochy, které jsou důležitou součástí v boji o kontrolu světové produkce potravin, a tím i klíčem k získání světovlády. DuPont a Monsanto mohou na Ukrajině pěstovat geneticky upravené plodiny (=GMO). USA trvají na vstupu Ukrajiny do Evropské unie, neboť tímto způsobem má být zadními vrátky zlomen odpor některých evropských zemí, které se geneticky upraveným plodinám brání. Ukrajina se nemůže proti výprodeji své zemědělské půdy nikterak bránit, poněvadž její souhlas s prodejem půdy je základním předpokladem pro poskytnutí úvěrů ze strany EU a mezinárodních finančníků, přičemž bez úvěrů by se země na místě zhroutila.(³⁰¹⁾

Vedle ekonomického a vojenského aspektu má Ukrajina pro Evropu velký význam ještě v jedné oblasti. Je to téma, o němž dosud nikdo otevřeně nehovořil: Konečné úložiště jaderného odpadu! V Evropě se již desítky let produkuje nesmírné množství jaderného odpadu a nikdo neví, kam s ním. Do roku 2020 nebude mít Evropa žádné konečné úložiště jaderného odpadu – a možná ho nebude mít nikdy. Přitom do roku 2020 přibyde podle údajů Bruselu v Evropské unii nejméně 1,8 milionu krychlových metrů radioaktivního odpadu. (^3O2)

Kupříkladu jenom na Německo připadá ročně 230 tun vyhořelého paliva, přičemž rozhodnutí o jeho konečném uložení se stále odsouvá, odpad je přesouván z jednoho nespolehlivého meziskladu do druhého, a navíc často dochází k nehodám, které jsou ututlány. (³⁰³⁾ Sudy s jaderným odpadem v uzavřené jaderné elektrárně Brunsbúttel jsou v tak špatném stavu, že z nich již léta prosakuje jaderný materiál a proniká do povrchových vod. (viz obr. 15) Původně měly být tyto sudy již několik let deponovány v konečném úložišti Schacht Konrád v Dolním Sasku, to však ještě stále není připraveno a kdy bude uvedeno do provozu, je nejisté. Také na jiných místech Německa se hromadí poškozené sudy s jaderným odpadem, z nichž neustále prosakuje jaderné záření. (Angličané dokonce potápějí svůj jaderný odpad v Lamanšském průlivu).

Obr. 15: V roce 2012 byly v jaderné elektrárně Brunsbúttel objeveny tyto sudy s jaderným odpadem. Provozovatel, firma Vattenfall, se pokoušela tento nález zamlčet.

Co to má společného s Ukrajinou? Je to prosté – kvůli jaderné katastrofě z Černobylu v roce 1986 bylo území o velikosti 150 000 km² (v Bělorusku, na Ukrajině i v Rusku) – což odpovídá polovině velikosti Itálie – tak silně zamořené, že je navždy neobyvatelné. V okolí Černobylu bylo vytvořeno ochranné pásmo, jež je ideálním místem pro uložení evropského jaderného odpadu.

Navíc je vhodné vědět, že Ukrajina sama provozuje 15 jaderných reaktorů v pěti jaderných elektrárnách ruského typu a svůj jaderný odpad doposud vozila do Ruska. Podle vyjádření Jurije Nedaškovského, předsedy státní ukrajinské společnosti Energoatom provozující jaderné elektrárny, rozhodla přechodná prozápadní ukrajinská vláda již v dubnu 2014 (a tedy jen několik týdnů po svém nástupu) o tom, že ochranné pásmo ležící přibližně sto kilometrů severně od Kyjeva bude co nejrychleji přeměněno v konečné úložiště jaderného odpadu. O několik týdnů později se Jurij Nedaškovskij stal členem představenstva mezinárodní lobbistické organizace provozovatelů jaderných elektráren se sídlem v Londýně WANO (=World Association of Nuclear Operators).

Vybudováním konečného úložiště jaderného odpadu byla pověřena americká společnost Holtec International. Tato firma se specializuje na jaderný odpad, avšak v USA jí byla kvůli výrobě vadných kontejnerů na jaderný odpad odebrána licence. (³⁰⁶⁾ Pro Ukrajinu má ale být tato společnost dobrá. Evropanům to může být jedno, neboť jejich sudy s jaderným odpadem vypadají ještě hůř, a proto tlačí na to, aby bylo na Ukrajině co nejrychleji vybudováno co nejvíc konečných úložišť jaderného odpadu. A zatím mohou být sudy možná „přechodně uskladněny“ kdesi v ochranném pásmu…

Europe Aid, generální ředitelství „rozvojové pomoci“ EU, pověřilo již v roce 2013 konsorcium složené z německých firem Plejades a Brenk Systemplanung a švédské společnosti Westinghouse Electric zajištěním toho, aby uložení jaderného odpadu na Ukrajině „bylo provedeno bezpečně za efektivních nákladů“ – ať již tato podmínka znamená cokoliv. Existují pověsti o tom, že již v roce 2014 byl zahájen přesun jaderného odpadu po železnici na Ukrajinu, ale nepodařilo se mi o tom najít důkazy. Nemohl jsem nalézt ani spolehlivé vysvětlení, co má „rozvojová pomoc“ společného s ukládáním jaderného odpadu.

Abychom porozuměli tomu, v jaké oblasti napětí se dnes Ukrajina nachází, musíme se krátce vrátit do historie. Na Jaltské konferenci na černomořském poloostrově Krym byly v únoru 1945 stanoveny Franklinem D. Rooseveltem (USA), Winstonem Churchillem (Velká Británie) a Josifem Stalinem (SSSR) nové evropské hranice. Tyto hranice se až do rozpadu Sovětského svazu v roce 1989 v zásadě nezměnily. Nikita Chruščov připojil v roce 1954 k Ukrajině Krym, což však mělo spíše symbolický charakter, poněvadž celé území tehdy stejně patřilo k Sovětskému svazu, s jehož rozpadem v té době nikdo nepočítal.

Na Konferenci na Maltě v prosinci 1989 rozpustil Michail Gorbačov Sovětský svaz. V mnoha bývalých státech sovětského bloku na východě Evropy začali vládnout oligarchové a tyto země se začaly začleňovat do EU a NATO. Byl porušen slib Němců a Američanů, že se NATO nebude rozšiřovat směrem na východ. Spojené státy rozmístily v Evropě další jednotky i rakety a byly přesvědčeny o tom, že se jim Rusko nedokáže postavit. Pak ale přišel Putin. Se západními firmami vypověděl Dohodu o sdílení ropné produkce (=PSA) a začal vůči Západu používat zcela nový tón. Západní země proto zvýšily tlak na sousedy Ruska, a iniciovaly revoluce v Gruzii, Bělorusku a na Ukrajině a logisticky i finančně podporovaly prozápadní síly.

Je z toho poměrně jasné, jaký zájem mají na Ukrajině; EU a USA. Jaký význam však má Ukrajina pro Rusko – pokud necháme stranou Jušmaš a Motor Síč? Na Ukrajině žijí miliony lidí ruského původu, kteří se pochopitelně cítí být blíž Rusku než Západu. Moskva má vůči těmto lidem určitou morální i politickou zodpovědnost.

V devadesátých letech vykořisťovaly Ukrajinu místní klany oligarchů společně se západními tajnými službami i vládami, což zemi finančně zruinovalo. Tomuto procesu sekundoval v letech 1994-2005 ukrajinský prezident Leonid Kučma, za jehož působení byly od roku 1997 opakovaně zahájeny rozhovory o vstupu Ukrajiny do NATO, které však vždy ztroskotaly na odporu Ruska. Rusko muselo členství Ukrajiny v NATO zabránit, aby tak Západ nemohl umístit rakety na ukrajinsko-ruské hranice. Navíc bylo pro Rusko nepřijatelné, aby se z poloostrova Krym stalo území NATO, protože v krymském přístavu Sevastopol leží největší ruská námořní základna. Nikita Chruščov sice v roce 1954 Krym formálně podřídil Ukrajinské sovětské socialistické republice, Sevastopol však zůstal stále podřízen ruskému Ministerstvu obrany v Moskvě. Po rozpadu Sovětského svazu si však Rusko muselo námořní základnu v Sevastopolu od Ukrajiny pronajmout. V přístavu se nacházelo přes deset tisíc ruských vojáků a několik desítek ruských lodí. První smlouva o krymském přístavu měla platnost do roku 2017, podle níž Rusko platilo Ukrajině roční nájem ve výši téměř sto milionů dolarů. Prezidentské volby v roce 2004 vedly k odchodu prezidenta Kučmy a staly se bojovým polem prozápadního tábora s prezidentským kandidátem Viktorem Juščenkem na jedné straně a proruským táborem kolem oligarchy Viktora Janukovyče na straně druhé. Dne 21. listopadu 2004 vyšel z volebního klání vítězně prorusky orientovaný Viktor Janukovyč, obě strany se však obviňovaly z volebních podvodů. Situace byla nepřehledná. Západ byl s výsledkem voleb nespokojen a západní státy a organizace o výsledku pochybovaly, zatímco Rusko, Uzbekistán, Kazachstán a Arménie volby uznaly. V hlavním městě Kyjevě došlo poté na náměstí Majdan k údajně spontánním demonstracím rozhořčených prozápadních občanů. Během několika dnů se demonstrace přeměnily na takzvanou Oranžovou revoluci, jež byla vedena poraženým prezidentským kandidátem Viktorem Juščenkem a atraktivní a odhodlanou Julijí Tymošenko, kterou však – jak se později ukázalo – zinscenoval a podporoval Západ.

Pod tlakem Západu došlo k opakování prezidentských voleb a tentokrát vyhrál prozápadní Juščenko, který se tak stal ukrajinským prezidentem a Julija Tymošenko předsedkyní vlády. S tímto výsledkem byly USA, NATO i EU spokojeny. Juščenko a Tymošenko chtěli Ukrajinu připoutat k Západu, v následujících letech se však nedokázali dohodnout na společném postupu. Naděje na blahobyt, svobodu a nezávislost, které byly u mnoha Ukrajinců Oranžovou revolucí probuzeny, nebyla naplněna. Zemi se vedlo ekonomicky špatně, sbližovala se však se Západem.

Za Juščenka se Ukrajina stala členem Světové obchodní organizace (=WTO) a vedla předběžná jednání o možném vstupu do Evropské unie, což vyústilo v takzvanou Asociační dohodu. Lid byl prázdnými sliby protagonistů Oranžové revoluce zklamaný. Prezidentské volby v roce 2010 znovu vyhrál Viktor Janukovyč, jehož vítězství v roce 2004 nebylo uznáno. Napadnout výsledek i těchto voleb by však bylo příliš nápadné. Západ se proto pokoušel získat proruského Janukovyče na svoji stranu. Začala dlouhá vyjednávání o sbližování země s EU i o vstupu do NATO. Evropa, USA a Rusko se tak dlouho tahaly o Ukrajinu, až tuto zemi roztrhly – podobně jako se to stalo před mnoha lety v Íránu.

V roce 2010 prodloužil Janukovyč v Charkově smlouvu s Ruskem o pronájmu námořního přístavu Sevastopol až do roku 2042. Rusko na oplátku poskytlo finančně slabé Ukrajině slevu na dodávky ruského plynu. Bezprostředně poté konstatovaly USA, EU a jim blízké organizace, že se na Ukrajině výrazně zhoršila situace v oblasti svobody tisku a dodržování lidských práv. Je pozoruhodné, jak fyzikální zákony platí také v politice – v tomto případě Newtonův pohybový zákon o principu akce a reakce.

Bývalá premiérka Tymošenko byla za Janukovyčovy vlády obviněna ze zneužití pravomocí. Konkrétně se jednalo o odcizení příjmů z emisních povolenek CO2 a o vyjednání nevýhodných podmínek o dodávkách ruského zemního plynu na Ukrajinu. V říjnu 2011 byla po velmi sporném procesu odsouzena k sedmi letům odnětí svobody a tento rozsudek ostře kritizovala nejen Evropská unie, ale také Rusko – všichni obviňovali Janukovyče z eliminace politické soupeřky, ten se tím ale nenechal ovlivnit.

Tymošenko zůstala až do Euramajdanského puče ve vězení. Po pádu svého protivníka Janukovyče se rozhodla vrátit do politiky, avšak znemožnila se sama. Byly totiž zveřejněny odposlechy jejích telefonických hovorů, v nichž hovoří o tom, že by ruského prezidenta Vladimíra Putina nejraději střelila do hlavy a osm milionů Ukrajinců ruského původu nejradši vyhladila jadernými raketami.

Vraťme se však o dva roky nazpět. Za prezidenta Viktora Janukovyče a předsedy vlády Mykaly Azorova byly u pobřeží Krymu objeveny bohaté zásoby zemního plynu a ropy, na jejichž využití byla v červnu 2012 vypsána mezinárodní soutěž. Nejdůležitější naleziště zemního plynu v Černém moři (=Skifska) leží asi 50 kilometrů jihozápadně od Sevastopolu, a tedy velmi blízko přístavu ruského vojenského námořnictva. Existovali dva konkurenti: Ruský LUKOIL proti západnímu konsorciu složeného ze společností ExxonMobil, Royal Dutch Shell, OMV a Nadra Ukrajiny. Zvítězilo západní konsorcium kolem společnosti ExxonMobil a začalo vyjednávat o Production Sharing Agreement (=PSA=dohoda o sdílení produkce). (308)

Zámožný Viktor Janukovyč hrál nebezpečnou hru, neboť se pokoušel proti sobě poštvat EU, USA a Rusko a zároveň chtěl vyšachovat ostatní ukrajinské oligarchy. Evidentně se však přepočítal. Když v roce 2013 nepodepsal již rozjednanou smlouvu se společností ExxonMobil a partnery, zpečetil tím svůj politický konec. Vycházím z toho, že ho ruské vedení „přemluvilo“, aby nic nepodepisoval, poněvadž nechtělo připustit, aby se Ukrajina stala součástí EU a NATO, a její nejdůležitější námořní základna by se tak ocitla v obklíčení rothschildovsko-rockefellerovského impéria. Janukovyčovo odmítnutí však bylo pro Západ nepřijatelné, neboť mělo závažné ekonomické důsledky a ztrapnilo příliš mnoho západních politiků i koncernových šéfů. Proto západní organizace a odborníci na převraty vyvolali povstání proti prezidentovi, a to hlavně za peníze pocházející z USA a Německa, jak uvidíme ještě později.

V listopadu 2013 došlo k prvním „Euromajdanským protestům“, a to údajně proto, že předseda vlády Azarov nepodepsal asociační dohodu s EU. Ve skutečnosti však bylo úplně jedno, zda bylo, či nebylo něco podepsáno, neboť asociační dohodu musely schválit jednotlivé členské země EU, což se do roku 2015 nestalo. Dokonce i v rámci EU existovaly námitky proti dohodě s Ukrajinou (viz také nizozemské referendum z dubna 2016, které dohodu o přidružení Ukrajiny k EU odmítlo – poznámka redakce).

Protesty na kyjevském náměstí Majdan se však v dalších týdnech nezadržitelně šířily a Kyjev navštívili v prosinci 2013 a lednu 2014 četní západní politici, kteří rozdělovali protestujícím dárky, jídlo a peníze – a vedli plamenné projevy. Mimořádně ostří byli Victoria Nuland a John McCain, který byl v anketách z roku 2014 několikrát označen za nejméně oblíbeného amerického senátora. McCain se narodil v roce 1936 na americké základně Coco Solo v zóně Panamského průplavu, jako námořní letec se účastnil války ve Vietnamu a je jedním z nejhlasitějších amerických válečníků, který už léta požaduje tvrdý vojenský zásah proti Íránu.

Původně poklidné protesty byly oficiálně vedeny opozičními politiky Vitalijem Klíčkem a Arsenijem Jaceňukem. Legitimní a demokraticky zvolená vláda byla ochotna k ústupkům, v únoru 2014 po týdenních pouličních bojích s mnoha stovkami obětí na životech však byla svržena. Z domů stříleli neidentifikovatelní odstřelovači a zabili desítky nevinných lidí. Západní média z toho obvinila proruské síly. Estonský ministr zahraničí Urmas Paet naproti tomu potvrdil, že existují jasné důkazy o tom, že odstřelovači stříleli z rozkazu frakce Arsenije Jaceňuka, reportáž BBC došla k podobnému závěru. Hordy zahalených „protestujících“ útočily v únoru 2014 na policisty řetězy a železnými tyčemi. Situace byla mimořádně nepřehledná a pokojné protesty přerostly během několika týdnů v krvavou občanskou válku.

Do konfliktu nebyly zapojeny pouze ukrajinské policejní a vojenské jednotky, ale také žoldnéřské oddíly západních firem. Americká bezpečnostní firma Academi (=dříve Blackwater) byla v této souvislosti obviňována, že se na straně prozápadních sil podílela na povstání v Kyjevě i na následné válce na východní Ukrajině.(³¹⁰⁾ Prozápadní kandidáti Kličko a Jaceňuk byli navíc podporování i extrémně pravicovou stranou Svoboda a fašistickou organizací UNA-UNSO, jejíž členové při protestech na Euromajdanu otevřeně pochodovali na straně Jaceňuka s prapory s hákovým křížem a vlajkami Ku-klux-klanu.

Ze tří různých zdrojů jsem se dozvěděl, že demonstranti byli za svoji účast na protestech a pobyt na náměstí Majdan placeni. Peníze byly údajně jednou týdně vyzvedávány z amerického velvyslanectví v Kyjevě. Tam muselo být v některé dny na všech úrovních velice rušno. Zatímco lidé v mrazu „demonstrovali“, odehrávaly se na úrovni diplomatů i tajných služeb velké mocenské boje. EU, USA, Rusko, CIA, MI6, BND, ruská tajná služba SWR i izraelský Mosad bojovaly během celého Euromajdanu s oligarchy o kousky z ukrajinské kořisti a o nové rozdělení moci. Náměstkyně amerického ministra zahraničí Victoria Nuland komentovala počátkem února 2014 tahanice o Ukrajinu v telefonátu s americkým velvyslancem na Ukrajině Geoffrey Prattem pověstnými slovy: „Fuck the EU!“ V rozhovoru vysvětlovala Nuland velvyslanci, že zástupci OSN a americký viceprezident Joe Biden vzali do svých rukou vytvoření nové ukrajinské vlády. Objasnila velvyslanci, že nechce ve vládě Klička, neboť USA se shodly na osobě Jaceňuka. S tímto tajným telefonátem se veřejnost mohla seznámit na YouTube pod názvem Loutky z Majdanu. Nahrávku si prohlédlo přes milion lidí, což je důkazem toho, že ruské tajné služby nemusí být tak docela neschopné.(³¹¹⁾

Legitimní ukrajinská vláda byla dne 23. února 2014 bez jakéhokoliv právního základu sesazena. EU tento ilegální puč uznala a souhlasila i s novou prozápadní vládou. Azarov a Janukovyč o čtyři dny později uprchli do Ruska. Ve stejný den byl předsedou přechodné vlády jmenován Arsenij „Jats“ Jaceňuk, přechodným prezidentem se stal romanopisec a baptistický pastor Oleksandr Turčynov.

Nová, Západem dosazená vláda Ukrajiny nechala v březnu 2014 odvézt zlaté rezervy své země do USA. Očití svědkové popisují, že viděli, jak „dva malé autobusy bez poznávacích značek přepravily 40 uzavřených beden na letiště Borispol, kde asi 15 maskovaných a ozbrojených osob přeneslo tyto bedny do připraveného dopravního letadla“. Těchto 42 tun zlata patřícího ukrajinskému lidu bylo v New Yorku již toužebně očekáváno představiteli FEDu (jak uvádím ve své knize Válka o zlato), poněvadž Německo, Rakousko, Belgie a Nizozemsko plánovaly stažení svého zlata deponovaného u organizace FED domů, aby se tak připravily na předpokládaný krach eura. Protože však FED již zlato těchto zemí dávno neměl, musel ho získat jinak.

Považuji za černý humor, když západní politici i média označují odstranění demokraticky zvolené ukrajinské vlády za vítězství demokracie. Vypovídá to mnohé o tom, jak západní politici demokracii chápou.

Souběžně s kyjevským pučem v únoru 2013 vyjednávali politici z Autonomní republiky Krym s Ruskem o začlenění svého území do Ruské federace. Referendum o oddělení Krymu proběhlo v březnu 2014 a přineslo jednoznačný výsledek. Protože byl tehdy krymský parlament střežen ruskými vojáky, nepovažovali západní politici a média výsledek za demokratické rozhodnutí, nýbrž za anexi Ruskem. Nemá příliš smysl rozebírat podrobnosti uvedeného referenda o oddělení Krymu, neboť Rusko by stejně nikdy nepřipustilo, aby tuto oblast ztratilo ve prospěch Západu. Je tedy bezvýznamné, jak se celý proces nazývá. Jisté je, že aktivita Ruska i krymského parlamentu vytvořila nezvratné skutečnosti, což Západ překvapilo a zaskočilo.

„Otázka nezní, zda se stanu prezidentem, nýbrž kdy se tak stane!“ Petro Porošenko k novinářům při ukrajinské prezidentské volební kampani v květnu 2014

V prezidentských volbách v květnu 2014 zvítězil oligarcha Petro Porošenko. Kandidoval za stranu Vitalije Klička UDAR (=ÚDER), přičemž oba s Klíčkem byli blízcí EU. Kličková strana byla mnoho let financována a školena německou Nadací Konrada Adenauera, a tedy nepřímo německou vládou. Bývalý boxer Vitalij Kličko, který je člověkem Angely Merkel na Ukrajině, již dříve dvakrát kandidoval na funkci kyjevského starosty a v obou případech byl neúspěšný. Nyní se chtěl stát ukrajinským prezidentem a podporovaly ho v tom Merkel i Evropská lidová strana. Po (převážně americké) kritice na svoji osobu dal Kličko přednost svému stranickému kolegovi Porošenkovi, a tak se v květnu 2014 stal na třetí pokus starostou Kyjeva.

Ve stejném měsíci byl Hunter Biden, nejmladší syn amerického viceprezidenta Joe Bidena, „zvolen“ do představenstva ukrajinské společnosti Burisma zabývající se těžbou zemního plynu – ve výkonných orgánech této společnosti přitom není žádný Ukrajinec!⁽³¹⁴⁾ Potomek amerického viceprezidenta (nar. 1970) je spoluvlastníkem investiční firmy Eudora Global a byl protěžován již za prezidentů Clintona a Bushe mladšího. Již v mladém věku se stal viceprezidentem banky MBNA America Bank a špičkovým manažerem firmy Paradigm Globál Advisors.⁽³¹⁵⁾ Jak již bylo mnohokrát řečeno: Politika je… kšeft!

V říjnu 2014 vyhrál parlamentní volby – což příliš nepřekvapilo – Arsenij „Jats“ Jaceňuk a jeho Národní frontat Miláček USA zůstal ve funkci předsedy vlády, a do vedoucích pozic na Ukrajině se tak mohli dostat další Američané. Kdo však je Arsenij Jaceňuk? Až do roku 2013 byl tento muž pro většinu lidí na západě neznámý, ale počátkem roku 2014 se takřka vyšvihl do role významného aktéra mezinárodní politiky – proč?

Arsenij Jaceňuk se narodil 22. května 1974 v učitelské rodině ve městě Černovice, kde v roce 1996 ukončil s výbornými výsledky studium práv na tamější univerzitě. Závratná kariéra zázračného dítěte začala v ukrajinské bance Aval, a když tento finanční ústav převzala Raiffeisen Gruppe, dostal se Jaceňuk zakrátko do vedení této banky. Od roku 2001 byl ministrem hospodářství Krymské autonomní republiky a v roce 2003 se v pouhých devětadvaceti letech stal prezidentem Ukrajinské národní banky. Mimoto dálkově studoval ekonomické vědy. Jaceňuka podporoval oligarcha a miliardář Viktor Pinčuk. Pinčuk má za manželku dceru někdejšího ukrajinského prezidenta Kučmy, udržuje dobré kontakty s anglosaskými politiky, prosazuje vstup Ukrajiny do EU a má mít údajně úzké kontakty s CIA i MI6. (³¹⁶⁾ Jaceňuk zastával četné poltické funkce, a to za Kučmy, Janukovyče i za Juščenka, kdy byl dokonce i ministrem zahraničních věcí. Byl tedy politicky velmi přizpůsobivý a sloužil každé straně, která ho chtěla. Byla ministrem hospodářství, ministrem zahraničí, předsedou parlamentu – a požíval velkorysou podporu od George Sorose. Někteří odborníci mu připisují blízké vztahy se žraloky z Wallstreetu a City of London, od nichž měl také dostávat hojnou finanční podporu, což však sám opakovaně popřel.

V lednu 2008 požádali předseda parlamentu Jaceňuk, prezident Juščenko a předsedkyně vlády Tymošenko společným dopisem o přijetí Ukrajiny do NATO, což v zemi vyvolalo politickou krizi, neboť mnozí občané i politická opozice se proti tomuto kroku vehementně postavili. Jaceňuk se tím velmi zalíbil Američanům. V roce 2010 kandidoval v prezidentských volbách proti Viktoru Janukovyčovi, drtivě však prohrál a na scéně se opět vynořil až v roce 2013 při protestech na Euromajdanu jako opoziční vůdce po boku Vitalije Klička. Poněvadž však demonstranti byli často vypískání jako „loutky Západu“ (lidé je nazývali zajíčci), nebylo jeho jmenování premiérem vůbec takovým průlomem, jak o tom referovala západní média. (³¹⁷⁾

Byl „povolán“ Spojenými státy a jako takový měl „Jats“ důvěru Obamovy vlády. Kdo se pak může divit tomu, že mu Rusové nevěří? Pochybnosti o Jaceňukově vztahu k realitě vyvolalo například jeho prohlášení ze září 2014, v němž uvedl, že ukrajinská vláda má v úmyslu vybudovat podél hranice s Ruskem zeď a 2 000 kilometrů dlouhý elektrický plot s ostnatým drátem a minami, což by údajně stálo přibližně 100 milionů euro – a to v čase platební neschopnosti země, kde velká část obyvatelstva hladoví.

Klíčové pozice své vlády obsadil neoblíbený „Jats“ cizinci, aby tak vyjádřil vděčnost za ukrajinskou revoluci. Novou ministryní financí se stala Američanka Natalija A. Jareško, jež měla alespoň ukrajinské předky. Dlouhou dobu působila na americkém Ministerstvu zahraničí a je úspěšnou manažerkou hedgefondů. Jedním z prvních návrhů Jareško bylo vyškrtnout z ústavy právo na vzdělání a na zdravotní zabezpečení!

Ministrem hospodářství se stal litevský investiční bankéř Aivaras Abromavičius (podal demisi v únoru 2016 – poznámka redakce) a novým ukrajinským ministrem zdravotnictví Gruzínec Alexander Kvitašvili (který studoval a pracoval v USA). Všem třem bylo propůjčeno ukrajinské občanství, které jim slavnostně udělili několik dnů před jejich uvedením do úřadu. Jako ve fotbale! Ukrajinský lid musel očividně za tyto přestupy zaplatit svým zlatem.

Podivuhodný je také životopis Kvitašviliho manželky Nicole Žordaniji. Je vnučkou Noea Žordaniji, prvního předsedy vlády nezávislé Gruzie po první světové válce.

Vzpomeňme si na gruzínskou válku (8. 8. 2008= také 08. 08. 08) a na skutečnost, že Gruzínci jsou protivníci Ruska! Američanka Žordaniji byla mnoho let vedoucí pracovnicí Agentury Spojených států amerických pro mezinárodní rozvoj (=USAID), považované za blízkou CIA. Tato agentura nefinancovala pouze balkánskou žurnalistickou síť BIRN, ale v posledních desetiletích se podílela i na četných revolucích všude po světě, jak ještě konkrétně uvidíme v další kapitole. USAID od roku 1992 přepravila na Ukrajinu různými kanály až 5 miliard dolarů. Tyto peníze získali především profesionální revolucionáři z hnutí PORA, stoupenci prozápadního prezidenta Viktora Juščenka a různé „demokratizační projekty“. (^32O) Podle údajů novináře Jeffreye Silvermana se paní Žordaniji „podílela na financování čečenských bojovníků a pracovala pod záštitou pseudonáboženské organizace UMCOR (=United Methodist Committee on Relief)“, pro niž pracoval i její manžel.

Čečensko je – abychom tomu správně porozuměli – autonomní republikou Ruské federace, hraničí s Gruzií a usiluje o úplnou nezávislost na Rusku. Čečenští teroristé podnikli v Rusku mnoho útoků jako například v roce 2004 v městě Beslan, kde v jedné škole zajali jako rukojmí přes 1100 dětí a dospělých. Ruské jednotky na školu zaútočily po třech dnech a zásah se změnil v katastrofu, při níž zahynulo téměř čtyři sta dětí a bylo zabito všech sedmadvacet útočníků.

„Křesťanská humanitární organizace“ UMCOR se obvykle objevuje tam, kde působí CIA. Na webu této organizace si můžeme přečíst větu, kterou ponechám bez komentáře: „Jestliže dárci poskytují UMCOR svůj čas, peníze nebo věcné dary, stávají si prostřednictvím UMCORu rukama i nohama Krista.“ Nicole Žordaniji byla aktivní i v četných dalších údajných „humanitárních organizacích“, například v organizaci East/West Institute (=EWI) zastávala funkci ředitelky rozvoje a programových aktivit. EWI se podle vlastních slov podílí na „strategickém budování důvěry“ mezi Ruskem a USA i mezi Čínou a USA a po pádu Berlínské zdi se měla v některých postsovětských republikách podílet na školení „vůdců demokratických států.“ Domnívám se, že v oblasti „budování důvěry“ nedělá tato organizace právě nejlepší práci.

Je nutné zdůraznit následující: USA na Ukrajině dosadily Rusům před nosem vládu, jež se skládá téměř výhradně z cizinců s nepřátelskými postoji vůči Rusku. Diplomacie vypadá jinak.

Trapným detailem je i skutečnost, že cizinci v ukrajinských ministerských funkcích fakticky neovládají ukrajinštinu. Poněvadž však většina ukrajinských poslanců nemluví anglicky, musí parlament jednat v ruském jazyce – ačkoliv právě Jaceňuk chtěl několik měsíců předtím ruštinu na ukrajinské půdě zakázat…“

Konec citace.

Nezávislost naší redakce můžete podpořit finančním darem v jakékoliv výši bankovním převodem na účet:

2400157743/2010

QR kód obsahuje údaje k platbě. Výši částky si určíte sami.