V Aschově experimentu všichni herci tvrdili, že čára „A“ je nejdelší čarou na obrázku. Cílem bylo zjistit, zda testovaná osoba se přizpůsobí tomuto stádnímu myšlení, i když ze začátku ví a je evidentní, že nejdelší čarou je „B“.
V moderní společnosti jsme denně svědky situací, kdy lidé přijímají názory většiny, přestože v hloubi duše tuší nebo dokonce vědí, že nejsou správné, či pravdivé. Tento jev, známý jako konformita, není jen otázkou sociálního tlaku, ale hlubšího mechanismu v našem mozku. Lidé se často přizpůsobují „stádu“, aby se vyhnuli nepohodlí, odmítnutí nebo konfliktu. Neurovědecké studie ukazují, že toto podřizování může dokonce měnit naše vnímání reality, kdy skutečně uvěříme, že skupina má pravdu. Níže se podíváme na fascinující výzkum, který toto potvrzuje.
V knize Ticho: Síla introvertů ve světě, který nikdy nepřestává mluvit autorka Susan Cainová píše:
„V roce 2005 se neurolog Gregory Berns z Emoryho univerzity rozhodl, že provede aktualizovanou verzi Aschových experimentů. Berns a jeho tým zorganizovali nábor třiceti dvou dobrovolníků, mužů i žen, ve věku od devatenácti do jednačtyřiceti let. Dobrovolníci hráli hru, ve které byly každému členovi skupiny ukázány dva různé trojrozměrné objekty na počítačovém monitoru. Následně bylo jejich úkolem rozhodnout, zdali lze s prvním objektem pootočit, aby byl shodný s druhým. Experimentátoři použili fMRI skener pro pořízení snímků mozků dobrovolníků, kteří buď souhlasili s názorem skupiny, nebo se s ním rozcházeli.
Výsledky byly znepokojivé i poučné zároveň. V první řadě potvrdily Aschova zjištění. Když dobrovolníci hráli hru sami, poskytovali chybně odpovědi pouze ve 13,8 procenta případů. Ale když hráli se skupinou, jejíž členové poskytovali jednohlasně chybné odpovědi, ve 41 procentu případů se ztotožnili se skupinou.
Bernsova studie ovšem vrhá světlo i na to, proč se takto přizpůsobujeme. Když dobrovolníci hráli sami, skeny mozku ukazovaly aktivitu v celé síti mozkových oblastí, včetně okcipitální (týlní) a parietální (temenní) mozkové kůry, které jsou spojeny s viděním a prostorovým vnímáním, a ve frontální (čelní) mozkové kůře, která souvisí s vědomým rozhodováním. Když ale souhlasili s chybným rozhodnutím své skupiny, odhalila jejich mozková činnost něco naprosto jiného.
Nezapomínejme, že Asch chtěl zjistit, zda se lidé přizpůsobili navzdory tomu, že věděli o chybnosti skupinového rozhodnutí, anebo zdali jejich vnímání bylo skupinou pozměněno. Pokud by platilo to první, jak tvrdil Berns a jeho tým, pak by měli vidět vyšší mozkovou aktivitu v prefrontální (předčelní) kůře, kde dochází k rozhodování. Sken mozku by tak potvrdil, že se dobrovolníci rozhodli vědomě opustit vlastní přesvědčení, aby zapadli do skupiny. Ale pokud by mozkové skeny prokázaly zvýšenou aktivitu v oblastech spojených s viděním a prostorovým vnímáním, pak by to naznačovalo, že skupina nějakým způsobem pozměnila vnímací schopnosti jednotlivců.
A přesně to se i stalo – přizpůsobiví jedinci vykazovali nižší mozkovou aktivitu v čelních oblastech, kde probíhá rozhodování, a vyšší v těch částech mozku, které souvisejí s vnímáním. Jinými slovy: tlak ze strany ostatních není jen nepříjemný, ale může skutečně změnit váš náhled na problém.
Tato raná zjištění naznačují, že skupina je objekt schopný měnit myšlení. Jestliže si skupina myslí, že správná odpověď je A, s vyšší pravděpodobností věříte i vy tomu, že A je správné. Nejde o to, že byste říkali vědomě: „Hmm, nejsem si jistý, ale když si všichni myslí, že správně je A, tak se toho budu držet taky.“ Ani si neřeknete: „Chci, aby mě měli rádi, takže budu předstírat, že správná odpověď je A.“ Ne, děláte něco mnohem neočekávanějšího – a nebezpečnějšího. Většina Bernsových dobrovolníků tvrdila, že se drželi skupinového názoru, protože „se domnívali, že šťastnou náhodou došli k téže správné odpovědi“. Řečeno jinak: naprosto si neuvědomovali, do jaké míry je jejich kolegové ovlivňují.
Co to má společného se sociálním strachem? No, nezapomínejte, že dobrovolníci ve studiích Asche a Bernse se ne vždy přizpůsobili. Občas si navzdory vlivu kolegů zvolili správnou odpověď. A Berns a jeho tým o těchto okamžicích zjistili něco velmi zajímavého. Byly provázeny se zvýšenou aktivací amygdaly, malého orgánu v mozku, který je propojený s rušivými emocemi, jakými je například strach z odmítnutí.
Berns tento jev označuje za „bolest nezávislosti“, který má závažné dopady. Mnoho našich nejvýznamnějších občanských institucí, od voleb přes soudní poroty až k samotné myšlence pravidla většiny, závisí na těch, kdo vysloví svůj nesouhlas. Ovšem je-li skupina doslova a do písmene schopna změnit naše vnímání a jestliže osamocený postoj aktivuje primitivní, silný a nevědomý pocit odmítnutí, pak se zdraví těchto institucí zdá být mnohem zranitelnější, než si myslíme.“
Tyto experimenty jasně demonstrují, jak silný je vliv stáda. Lidé se nejen přizpůsobují, ale často svůj názor skutečně změní na nevědomé úrovni, aby se vyhnuli „bolesti nezávislosti“.
Viděli jsme to například za pandemie Covidu, kdy spousta lidí uvěřila mainstreamovému názoru „odborníků“ na roušky, testy, vakcíny a pandemická opatření. Odborníkům s jinými názory nebyl dán prostor v médiích. A tak si masy lidí řekli „všichni to přece vědí, že to tak je“ a přizpůsobili se „oprávněným“ opatřením.
Stejně tak známe pravidlo; opakovaná lež – například o globálním oteplování – se stává pravdou. Stačí aby média 24/7 po dobu několiká letních týdnů šířila takovou lež a většina lidí ji příjme za pravdu, protože „všichni to přece říkají a je vedro“.
A co se týče zmíněného Aschova experimentu, tak přibližně 75 % účastníků se alespoň jednou přizpůsobilo nesprávnému názoru skupiny a průměrně ve zhruba 37 % kritických pokusů lidé souhlasili s očividně chybnou odpovědí většiny.
Závěr
Většina z nás se podřizuje stádnímu názoru, i když víme, že není pravdivý, protože náš mozek je nastavený na sociální přizpůsobení. Tento mechanismus chránil naše předky v kmenech, protože když jsme byli z kmenu vyloučení, tak to znamenalo téměř jistou smrt – vyhladovění, umrznutí, zabití jiným kmenem, nebo predátory. Nicméně v moderním světě může tento mechanismus vést k nebezpečným důsledkům – přizpůsobení se nacistické, nebo fašistické většině. Klíčem k odolnosti je naučit se kriticky myslet a odvaha zůstat nepochopený když říkáte, že 2 + 2 není 5. Buďme těmi, kteří mají odvahu říct „ne“, i když to bolí. Pouze tak můžeme chránit pravdu a svobodu myšlení.
