Význam měnících se prostředí: Proč potřebujeme více polymatiků ve 21. století

Když Picassa omrzelo malování věcí tak, jak se objevovaly, začal experimentovat s barvami a tvary – což je snaha, které se pak věnoval po zbytek svého života.

Můj dědeček, malíř, miloval Picassa. V jeho domě byly abstraktní olejomalby, pokusy o napodobování mistra. Kvůli těmto obrazům jsem vždy předpokládal, že Picasso maloval věci trochu divně. Ale tak to vůbec nebylo.

Ve věku 16 let mladý Pablo dobyl paletu realistů. Nikde to není patrnější než v jeho muzeu v Barceloně. Tam můžete vidět kresby a malby teenagerů, které vypadají tak skutečně, že se jich můžete téměř dotknout. Když jsem opustil toto muzeum, měl jsem k umělci a člověku nově nalezený respekt.

Picasso se naučil správně malovat podle pravidel, než je porušil. A jak byl starší, potřeboval kreativnější výzvu. Možná to děláme všichni.

Vzestup nového polyhistora

Během renesance, pokud jste měli více než jedno řemeslo, více než jeden způsob, jak dělat věci, neměli jste „špatnou značku“ nebo ADHD, jak bychom dnes mohli usoudit. Byl jsi polymatik.

Leonard da Vinci byl polymatik. Jako malíř, sochař, architekt a vynálezce se nespokojil pouze s jedním řemeslem. V posledních letech dokonce navrhoval válečné stroje a mučicí zařízení pro francouzského krále.

To je jako když ministerstvo obrany zavolalo Georgii O’Keefe (malířka) během studené války a požádalo ji, aby s nimi konzultovala vývoj termonukleárních zbraní. Prostě by k tomu nedošlo.

Dnes nechválíme to, co Emilie Wapnick nazývá multipotenciálové. Tedy lidé, kteří mají více dovedností, které milují, a nemusí jim být příjemné dělat jen jednu z nich po zbytek svého života (více o tom vysvětluje ve své vynikající přednášce TedX).

Myslím, že trik, jak to udělat efektivně, je nesnažit se dělat všechno, ale dát si svobodu soustředit se na víc než jen jednu věc. Podívejte se na oblasti, které vás zajímají, a najděte mezi nimi společnou řeč.

Jinými slovy, nebuďte nadšenci všech profesí. Staňte se mistrem některých.

Jak vás minulost připravuje na budoucnost

Sedm let jsem pracoval v neziskové organizaci, která mi v mnoha ohledech připadala jako odvádění pozornosti od mého skutečného povolání. Chtěl jsem být spisovatel, ale místo toho jsem trávil dny řízením lidí.

Učil jsem se nové věci, jako je používání sociálních médií a e-mailového marketingu k vyprávění působivých příběhů. A naučil jsem se, jak pracovat s lidmi, motivovat je k dosažení společného cíle. Musel jsem také spravovat rozpočet a naučit se nahlížet do tabulky.

Nyní, jako spisovatel a majitel firmy na plný úvazek, neuplyne den, abych nevyužil dovednost, kterou jsem se naučil během toho sedmiletého učení. Tuhle cestu bych si nevybral, ale vidím, jak mě všechno, co jsem dosud udělal, připravilo na to, kde jsem dnes.

A jak jsem se s psaním více zdokonalil, začal jsem se nořit do jiných prostředí, jako je plánování akcí. Dělat workshopy a velké konference je trochu děsivé, ale jsem nadšený, že se naučím novou formu uměleckého vyjádření.

Lekce? Naše minulost nás může připravit na naši budoucnost, pokud se naučíme přijmout naši přítomnost a nikdy nepřestaneme růst.

Práce není nikdy hotová

Poté, co Walt Disney zvládl krátký animovaný film, pustil se do  celovečerních filmů v životní velikosti.

Když dostatečně ohromil své publikum tímto prostředím, začal natáčet přírodopisné filmy. Nebyl to jen svět fantazie, co ho uchvátilo; byla to i příroda. A pak začal s projektem, který ho pohltil až do smrti.

Když se Disney dostal do zábavního parku, téměř úplně zanechal filmy a nechal ostatní řídit tuto stránku podnikání. Občas ještě nakoukl a viděl, jak se věci mají, ale většinou se soustředil na Disneyland.

Nyní měl Walt to, po čem vždy toužil: projekt, který nebude nikdy dokončen, něco, s čím si mohl vždy pohrávat. Pro muže, který nikdy neměl čas si hrát a být chlapcem, to byl konečný sen – nekonečná hra.

Zdá se, že velké umělce nudí jen jedno prostředí. Nechtějí být zaškatulkováni, bez ohledu na to, jak úspěšní byli. Zrovna tento víkend jsem četl o Jimu Hensonovi, slavném tvůrci Mupetů, a o tom, jak plánoval před svou předčasnou smrtí postavit sérii jízd v zábavním parku.

Zdá se, že jsme nikdy neskončili s tvorbou, s prací, s vyjádřením toho, co musíme sdílet se světem.

Problém, kterému dnes čelíme

Příliš mnoho autorů si nedává čas na pochopení technologie. Příliš mnoho hudebníků postrádá základní obchodní vzdělání. A příliš mnoho pedagogů nevěnuje pozornost tomu, co se děje v kultuře mimo jejich instituci. V naší dnešní kultuře zoufale potřebujeme více polyhistorů.

Potřebujeme více renesančních mužů a žen. Tak kde vás najdeme? Asi jste trochu zmatení. Zde je moje rada:

• „Netouží po lepším životě – žij ten, jaký máš. Ať jste kdekoli,“ řekl jednou misionář Jim Elliott, „buďte všichni přítomní.“ Vytěžit maximum ze své současné reality je nejlepší praxe pro to, co přijde. Více o tom píšu v Umění práce.
• Nezůstávejte uvězněni v jediné práci – vytvořte si soubor činností. Stejně jako Picasso pokračujte v hledání dalších dovedností a zájmů, které můžete rozvíjet a které doplní vaše jádro. Nikdy nevíte, kam může nová fascinace vést.
• Nebojte se měnit prostředí – zkoušejte stále nové věci. Někdy se k naší nejlepší práci dostaneme tak, že přestaneme s něčím jiným. Jak se ukázalo v životě Walta Disneyho, v rozmanitosti je síla.

Kéž přijmete více prostředí a stanete se svou vlastní verzí renesančního muže nebo ženy. Může to být ta nejuspokojivější věc, kterou děláte.

Kdy jste se naposledy pokusili pustit do nového prostředí? Podělte se v komentářích. Překlad: Martin Kirschner (www.vipnoviny.cz), Zdroj: goinswriter.com