Napoleon Hill ve své knize Jak přelstít ďábla představuje ďábla jako sílu, která nepotřebuje nadpřirozené zázraky. Stačí mu lidé, kteří se vzdali kontroly nad vlastní myslí, a ďáblovy propagandisty, kteří těmto unášeným lidem systematicky podsouvají myšlenky, často podpořené strachem. Unášení lidé (v originále drifters) a propagandisté tvoří podle Hilla základní dvojici nástrojů, jimiž ďábel ovládá většinu lidstva. Následující text obsahu citace z knihy a ukazuje, jak tento mechanismus funguje.
Kdo jsou unášení lidé
Ďábel definuje unášení velmi přesně:
„Slovo ‚unášení‘ nejlépe definuji, když řeknu, že lidé, kteří myslí sami za sebe, se nikdy unášet nenechají. Naopak ti, kteří svou mysl používají jen málo nebo vůbec, jsou unášeni. Unášený člověk (v orig. drifter, člověk bez pevného cíle, ten, který se nechá unášet – pozn. překl.) dovolí, aby byl ovlivňován a řízen okolnostmi mimo svou mysl. Raději mě nechá, abych zabral jeho mysl a myslel za něj, než aby se obtěžoval myslet sám. Unášený člověk přijme vše, co mu život hodí do cesty, a ani se nesnaží protestovat nebo se bránit. Neví, co od života chce, a podle toho také jeho život vypadá.“
Unášený člověk prostě předá zodpovědnost za svůj život „vyšším autoritám“, protože není schopný sám přemýšlet a určit si v životě směr. To však znamená, že na světě podle ďábla máme 98% procent unášený lidí, pomoci kterých ovládá svět. Dobrá zpráva je, že kniha byla napsána v roce 1938 a počet unášených lidí může být v dnešní době menší, protože podle mého názoru v dnešní době dochází k masivnímu probouzení.
Hill dále v knize cituje ďábla:
„Unášený člověk je duševně příliš líný, než aby používal vlastní mozek. Proto mohu nad myšlením takových lidí převzít kontrolu a podsunout jejich vlastní myšlenky.“
Jakmile se tedy člověk vzdá vlastní iniciativy, stává se prázdným prostorem, do kterého ďábel snadno vkládá strach, negativní myšlenky a cizí názory. Unášený člověk pak žije život, který mu někdo jiný naplánoval bez ohledu na to, jak tento život může být mizerný.
Proč ďábel preferuje lidi, kteří nepřemýšlejí
Ďábel výslovně přiznává, že má raději ty, kdo se myšlením vůbec neobtěžují:
„Využívám mysl lidí ze všech vrstev. Vlastně dávám přednost typu lidí, kteří se ani neobtěžují přemýšlet; tento druh lidí mohu ovládat bez jakýchkoli potíží. Těžko bych mohl ovládat 98 procent lidí na světě, kdyby byli všichni schopni vlastního myšlení.“
Tato citace odhaluje strategickou logiku: čím méně lidí myslí samostatně, tím snazší je ovládat masy. Ďábel proto systematicky využívá vše, co odrazuje od vlastního úsudku – strach, zvyky, pohodlnost i vnější vlivy.
Propaganda a propagandisté jako výkonná síla
Ďábel popisuje, jak po celém světě šíří propagandu, aby dosáhnul svého záměru:
„Jeden z mých nejúčinějších nástrojů je vám znám jako propaganda. Je to pro mě nástroj neocenitelné hodnoty, protože nutí lidi navzájem se zabíjet ve jménu války. Tento trik je chytrý hlavně proto, s jakou mazaností ho používám. Míchám propagandu se světovými zprávami. Učí se ve státních i soukromých školách. Sleduji, jak si hledá svou cestu i do kázaní, Barvím jí filmy. Sleduji, jak vstupuje do všech domovů, kde mají rádio. Nalévám ji do billboardů, novin a reklav v rádiu. Rozšiřuji ji do všch míst, kde lidé pracují. Naplňuji jí rozvodové soudy a slouží mi ke zničení obchodu a prumyslu. Je to můj hlavní nástroj k zahájení chodu bank.“
Ďábel tedy přiznává, že jeho největšími nástroji pro šíření propagandy jsou média, školství, reklama (často prezentována jako „odborný“ názor) a kazatelé (dnes bychom mohli říct „odborníci“), a říká, že většina toho, co vidíme a slyšíme, je lež k rozpoutání, co největšího utrpení – války, epidemie, nebo ekonomické krize. Ďábel také v knize přiznává, že strach ze smrti a chudoby jsou jeho největšími nástroji pro manipulaci lidstvem a pro sklizení energie (potravy), kterou získá skrze lidské utrpení.
Ďábel označuje propagandisty za svůj hlavní nástroj k řízení velkých společenských procesů:
„Mí propagandisté jsou po světě tak rozšířeni, že mohu kdykoli zahájit epidemii nemoci, osvobodit válečné ničemy nebo uvrhnout obchod do deprese.“
Z toho mi běhal mráz po zádech když jsem to četl. Ještě jednou: „mohu kdykoli zahájit epidemii nemoci“. Kniha byla napsána v roce 1938 a ďábel v ni přiznává, že „epidemie nemoci“ je čistá propaganda, která mu slouží. Stejně tak ekonomická krize, nebo válka jsou sebenaplňujícím se proroctvím propagandistů, kteří do těchto „krizí“ uvrhnou svět pomocí strachu.
Propagandisté tedy slouží jako zprostředkovatelé ďáblova plánu. Vytvářejí a šíří obsah, který unášené lidi udržuje v pasivitě, strachu a závislosti na systému.
Jak unášení a propaganda spolupracují
Unášení lidé jsou ideální „půdou“. Protože nepřemýšlejí, přijímají vše, co jim propagandisté nabídnou. Ďábel to popisuje jako přirozený zákon:
„Síť, do které své oběti trvale zamotávám, je přírodním zákonem, který vědci ještě zcela nepochopili.“
Jakmile se člověk nechá unášet dostatečně dlouho, stává se jako moucha v pavoučí síti – může se ještě hýbat, ale ven se už nedostane. Propagandisté pak pouze udržují síť pevnou a stále ji zpevňují novými negativními podněty.
Ďábel zároveň přiznává, že jeho největšími nepřáteli jsou ti, kdo lidi probouzejí, motivují k samostatnému myšlení a pozvedají lidi k vyššímu vědomí – například Sokrates, Konfucius, Voltaire, Emerson, Thomas Paine nebo Abraham Lincoln. Takoví lidé narušují celý systém, protože snižují počet unášených lidí a oslabují účinnost propagandy.
Lze zvyk unášení zlomit?
Hill nenechává čtenáře bez naděje. Ďábel sám odpovídá na otázku, zda lze zvyk unášení zlomit:
„Tento zvyk se dá zlomit, pokud má oběť dost vůle a udělá to včas. Existuje bod, za kterým se tento zvyk už nikdy zlomit nedá. Za tímto bodem je oběť už moje. Připomíná mouchu, která se zachytila do pavoučí sítě. Může bojovat, ale ven se už nedostane.“
Klíčem je tedy včasné a rozhodné převzetí kontroly nad vlastní myslí a životem, a nepodřízovaní se vůli autorit. Jakmile člověk začne myslet sám za sebe, stává se pro ďábla nepoužitelným, což v knize přiznal:
„Člověk, který ví, jak v životě dostat materiální věci, většinou také ví, jak se dostat z rukou ďábla. Schopnost získávat věci je nakžlivá. Unášení lidé nezískavají nic, kromě toho, co nikdo jiný nechce. Kdyby mělo více lidí jasné cíle a silnější touhu po materiálním a duchovním bohatství, měl bych mnohem méně obětí.“
Závěr
Podle Napoleona Hilla jsou unášení lidé a propagandisté dvě strany téže mince. Unášení lidé tvoří masu pasivních NPC, kteří nekladou odpor. Propagandisté této mase dodávají myšlenky, strach a směry, čímž ji využívají jako svůj mocenský nástoroj – což je to, co ďábel potřebuje. Společně umožňují ďáblovi ovládat až 98 procent lidstva – v dnešní době masivního probouzení, to však může být méně – bez nutnosti přímého násilí.
Hillova kniha však není jen popisem temného mechanismu. Je zároveň výzvou: přestat se nechat unášet, přestat přijímat cizí myšlenky jako vlastní a začít vědomě řídit svou mysl. Člověk, který myslí sám za sebe, přestává být nástrojem a stává se protivníkem ďábla. A právě v tom spočívá skutečné naplnění a objevení pravého smyslu života.
