Bhútán: Typický příklad buddhistické ekonomiky v praxi

autor: Martin Kirschner.


 Bhútán je jednou z nejméně prozkoumaných zemí světa. Himálajské království, které se rozhodlo, že národní štěstí je důležitější než takzvaná „ekonomická prosperita“. Neuvidíte tu žádný obchodní řetězec, žádný řetězec rychlého občerstvení nebo semafory. To vše zní jako idylická pohádka. Jaká je ale skutečnost?

Bhutánská ekonomika roste v souladu s tradiční kultůrou (zdroj: Duše existuje i po své smrti ( zdroj: http://www.pixmac.cz)

Bhutánská ekonomika roste v souladu s tradiční kultůrou (zdroj: Duše existuje i po své smrti ( zdroj: http://www.pixmac.cz)

Všichni vědí, jak přebujelý konzumerismus v americkém stylu dokáže destabilizovat společenské vztahy a vést k agresivitě, osamělosti, nenasytnosti a přepracovanosti až k vyčerpání. Už méně se ale zřejmě chápe, jak se tyto trendy v posledních desetiletích zrychlily v samotných Spojených státech.

Může jít mimo jiné o důsledek sílícího a dnes už neochabujícího náporu reklamy a masáže veřejného mínění. Otázkou, jak řídit ekonomiku, aby plodila udržitelné štěstí – spojením hmotného blahobytu s dobrým zdravotním stavem lidí, ochranou životního prostředí a psychologickou a kulturní odolností – je třeba se zabývat všude.

Bhútán

Bhútánské hospodářství zemědělského a klášterního života zůstávalo soběstačné, chudé a izolované až do nedávných desetiletí, kdy řada pozoruhodných vladařů začala zemi vést k technické modernizaci (silnice, elektřina, moderní zdravotnictví a školství), mezinárodnímu obchodu (zejména se sousední Indií) a politické demokracii.

Neuvěřitelná je promyšlenost bhútánského přístupu k tomuto procesu změny a to, jak se tato promyšlenost řídí buddhistickým uvažováním. Bhútán si sám sobě klade otázku, kterou si musí klást každý: jak lze hospodářskou modernizaci spojit s kulturní odolností a sociálním blahobytem?

Když čtvrtý bhútánský král Džigme Singgjä Wangčhug v roce 1972 začal vládnout, definoval svou rozvojovou politiku jako snahu o Velké národní štěstí (VNŠ) (anglicky: Gross National Happiness – GNH), nikoliv o co nejvyšší hrubý domácí produkt (GDP, česky HDP).

Chtěl se zřejmě verbálně vymezit proti svému předčasně zemřelému otci, jehož ambiciózní modernizační politika se setkala s odporem tradičních elit, zejména buddhistického duchovenstva. Velké národní štěstí se ze slovní hříčky vyvinulo v politickoekonomickou ideologii, která zahrnuje i metodiku, jak štěstí měřit.

Úctyhodný vzestup Bhútánu v posledních letech je přímým důsledkem ekonomického růstu Indie. Indie je pro Bhútán téměř jediným obchodním partnerem, investorem i sponzorem. Ačkoliv bhútánský HDP na hlavu je na podmínky jižní Asie velmi vysoký, země má pouhých 708 tisíc obyvatel a v absolutních číslech je její ekonomika titěrná – pouhá třicetina ekonomiky sousedního indického svazového státu Západní Bengálsko.

Zvýšení vývozu elektrické energie

Štěstí Bhútánu spočívá v tom, že má přírodní zdroje, které Indie ke svému růstu nutně potřebuje – vodní energii. Bhútánské řeky pramení v himálajských ledovcích ve výškách kolem pěti tisíc metrů a derou se hlubokými údolími až do nejnižších poloh ve stech metrech nad mořem. V současné době země produkuje 1 500 megawattů elektřiny, z čehož 80 procent exportuje do Indie. V průběhu příštích deseti let Bhútánci a jejich indičtí investoři plánují produkci ztrojnásobit.

Díky přílivu peněz z hydroelektráren a celkově bezpečnému podnikatelskému prostředí se Bhútán stal zajímavým i pro další indické investice, zejména do stavebního průmyslu, bankovního sektoru a dalších oborů.

Bhútán může zvýšit vývoz čisté elektřiny z hydroelektráren na vodních tocích do Indie, čímž si vydělá devizy způsobem, který je udržitelný a dokáže naplnit státní pokladnu tak, aby bylo možné financovat školství, zdravotnictví a infrastrukturu. Země je také odhodlaná zajistit, aby přínosy růstu dosáhly ke všem obyvatelům, bez ohledu na region či výši příjmů.

Rozkvět turistického ruchu

Po hydroenergetice je nejvýznamnějším zdrojem příjmů turismus, jehož koncepce je stejně originální jako myšlenka hrubého národního štěstí. „Nechceme přilákat co největší množství turistů,“ vysvětluje slečna Čoki Wangmo, referentka odboru turismu na ministerstvu místního rozvoje. „Filosofií bhútánského turismu je vysoká hodnota a nízké množství.“

Přeloženo do konkrétní podoby to znamená, že návštěvník Bhútánu si u registrované cestovní kanceláře musí objednat zájezd v minimální hodnotě 180 dolarů na osobu a den. Z toho 60 dolarů jde přímo do státní pokladny, ze zbytku se zajišťují služby.

„Cestovní kancelář musí turistům zajistit dobré ubytování v certifikovaném hotelu, plnou penzi, vozidlo s řidičem a místního průvodce,“ vysvětluje slečna Čoki. „Od roku 2012 se minimální sazba zvyšuje na 225 dolarů na den. V souvislosti s tím bude náš úřad vyžadovat, aby všechny turistické hotely pozvedly svou úroveň na tři hvězdy.“

S vysokými cenami nesouhlasí všichni: „Zdražovat v době světové ekonomické krize je šílená politika, příští rok určitě přijede mnohem méně turistů a celý cestovní průmysl bude trpět,“ sděluje své obavy turistický agent Sonam Lepča.

Ročně do Bhútánu dorazí kolem dvaceti tisíc západních turistů, zejména ze Spojených států a ze zemí západní Evropy a východní Asie. Ačkoliv vláda chce zvýšit počet přijíždějících turistů na sto tisíc, v dohledné době to nebude možné. Hlavně kvůli nedostatečné infrastruktuře a nízké kapacitě leteckého spojení, které zajišťují pouhá tři letadla státní společnosti Druk Air.

Do roku 2005 Bhútán navštívilo přibližně sto Čechů, popularita destinace však roste a v posledních letech přijíždělo do Bhútánu 60 až 80 tuzemských turistů ročně.

Názory Bhútánců na ekonomiku Bhútánu

„Náš hrubý domácí produkt na hlavu přesahuje dva tisíce dolarů. To je o celou třetinu víc, než mají Indové,“ říká hrdě Čenčchu, podnikatel v realitách. „Před čtyřiceti lety jsme byli s jednapadesáti dolary na hlavu ročně nejchudší zemí světa, dnes jsme premianti jižní Asie,“ pokračuje sebevědomě. „Naše ekonomika rekordně roste, a to i přesto, že pro nás nejsou důležité peníze, ale štěstí,“ směje se.

„Myšlenka národního štěstí vychází z učení tibetského buddhismu. Věříme ale, že je univerzální a může být aplikována kdekoliv na světě. To, že některé myšlenky GNH (Gross National Happiness) jsou součástí politických proudů v jiných zemích, potvrzuje jejich univerzální platnost,“ myslí si Čenčchu.

„V Bhútánu si myslíme, že pouhý ekonomický pokrok nevede k harmonicky fungující a šťastné společnosti. Sebevětší HDP je bezcenné, pokud příjmy nejsou spravedlivě rozdělovány. Důležité je, aby lidé měli přístup ke vzdělání a zdravotní péči. Je třeba dbát na zdravé životní prostředí a zachovat přírodní dědictví pro naše potomky. A stejně tak musíme zachovat a rozvíjet i naši kulturu a samozřejmě náboženství, bez něhož by náš život ztratil smysl a směr,“ zakončil svoje úvahy Čenčchu.

Jak se měří národní štěstí

Posledního výzkumu se v roce 2010 zúčastnilo 7 142 Bhútánců. Z výsledků, podrobně zveřejněných formou powerpointových prezentací na webových stránkách www.grossnationalhappiness.com, vyplývá řada zajímavých faktů.

Například, že 41 procent Bhútánců se považuje za šťastné v alespoň šesti z devíti základních oblastí. Muži jsou šťastnější než ženy. Nejspokojenější jsou obyvatelé se zdravím, ekologií a psychickou pohodou. Ve městech je šťastných 50 procent lidí, zatímco na venkově jen 37 procent. Nejšťastnější jsou státní úředníci a mniši. Nezaměstnaní jsou podle výzkumu šťastnější než zaměstnanci firem, ženy v domácnosti či farmáři. Svobodní a mladí lidé patří mezi ty vůbec nejšťastnější.

Současné problémy Bhútánu

Ne všichni Bhútánci jsou však z myšlenky velkého národního štěstí nadšeni. „Je to vyprázdněný pojem,“ říká Amrit. „Politici a státní úředníci o štěstí hodně řeční, ale doopravdy je zajímají pouze jejich vlastní příjmy. Lidé, kteří mají moc či peníze, ti jsou šťastní. Zbytek se prostě jen snaží nějak vyjít.“

Nejméně do sedmdesátých let minulého století bylo v Bhútánu běžné, že člověk ze skromných poměrů dosáhl díky své píli a schopnostem významné funkce ve státní správě nebo uspěl v podnikání. Dnes už však získávají dobré příležitosti prakticky výlučně děti z bohatších vrstev, které se kromě zahraničního vzdělání mohou opřít také o rodinné kontakty mezi vysoce postavenými lidmi.

Na protekcionářství, korupci a právní nepostižitelnost mocenské a majetkové elity si Bhútánci stěžují rok od roku více. Pokud se frustrace bude dál prohlubovat, bude to voda na mlýn extrémních hnutí po vzoru nepálských či indických maoistů, kteří za snem o velkém národním štěstí udělají krvavou tečku.

Existují i vážná rizika. Bhútánské životní prostředí a ekonomiku ohrožuje globální změna klimatu. Neuvážené a nákladné projekty McKinseyho a dalších soukromých poradenských firem by mohly Bhútán proměnit v pokleslou turistickou oblast. Nezbývá než doufat, že snaha zvyšovat VNŠ přispěje k odvratu země od podobných svodů.

Rovnováha mezi materiálním a duchovním je křehká

Východiskem pro Bhútán je brát VNŠ nikoli jako položku, která se splní a odškrtne, ale jako stálý úkol. Bhútánská buddhistická tradice nechápe štěstí jako příklon ke zboží a službám, ale jako výsledek seriózního úsilí o niternou reflexi a soucit s druhými. Bhútán se na takovou seriózní pouť vydal.

Otázkou je, jestli si tento malý stát uprostřed Asie dokáže udržet rovnováhu mezi materiálním, duchovním a tradičním způsobem života.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *