autor: Martin Kirschner.
Buddhisté tvrdí, že práce umožňuje člověku využít a rozvíjet vlastní schopnosti, práce podle nich pomáhá člověku na jeho duchovní cestě. Může pomoci překonávat egocentrismus tím, že člověk pracuje na společném díle, pracuje pro druhé a myslí na jejich dobro.
Buddhistická ekonomie se vyvíjí přes dva a půl tisíce roků a byla sepisována ve světle hlubokých vhledů. Vidí věci jinak než západní ekonomové. Ovšem nikoliv radikálně jinak a o to zajímavější je se o ní něco dozvědět.
Tato ekonomika se nedopustila příliš zjednodušujícího omylu jako neoliberální ekonomie, která abstrahovala při ekonomických úvahách od morálky a dalších "měkkých" aspektů života. Ona totiž morálka vede naše kroky stejně silně jako cenotvorba nebo příjem.
Buddhisté vidí podstatu civilizace nikoliv v rozmnožování potřeb a zvyšování konzumace, ale v očišťování lidské povahy. Práce je pro ty, kteří ji vykonávají, a v konečném důsledku i pro ty, kteří užívají takto vzniklých výrobků, požehnáním. Materialista se zajímá o zboží, buddhista se zajímá o osvobození.
Buddhismus je velmi tolerantní světonázor a není proti fyzickému blahobytu. Není to podle něj bohatství, co stojí v cestě osvobození, ale připoutanost k tomuto bohatství. Není to potěšení z příjemných věcí, ale touha po nich, co brání lidem být šťastní a svobodní. Proto je základem buddhistické ekonomiky prostota a nenásilí. Jinak řečeno, podivuhodně malé prostředky vedou k mimořádně uspokojivým výsledkům.
Moderní ekonom je zvyklý měřit životní úroveň množstvím roční spotřeby: Věří, že ten, kdo spotřebuje více, je i šťastnější. Buddhistický ekonom by rád dosáhl maximálního blahobytu s minimální spotřebou: ví, že čím méně času člověk spotřebuje například na výrobu a tvorbu oděvu, tím více času zbude na tvůrčí činnosti, zábavu a meditaci.
Z jeho hlediska jsou například oděvní návrhářství, svět vysoké módy a každoročních nových kolekcí nebo výroba látky, která se musí rychle obnosit, aby bylo nutno koupit novou, nesmyslné. Moderní ekonomika považuje spotřebu za cíl a výrobní činitele - půdu, práci, kapitál - za prostředky. Její svět je tedy plný tlaků a napětí. Ve světě buddhismu lidé uspokojují své potřeby v té nejskromnější míře, a tak neohrožují jiné lidi a přírodu.
Vyrábí se z místních zdrojů pro místní potřeby. Zatímco západní ekonom se chlubí tím, že dokáže na trh v Praze dovézt "lacinější" brambory z Nového Zélandu a že pomeranče jsou levnější než domácí jablka, pro buddhistu, který je schopen vidět i vnější souvislosti (dopravní náklady a jejich vliv na životní prostředí), je to neúspěch. Zatímco západní ekonom ctí jen výsledky, a neohlíží se na to, kolik nerostného bohatství vyplýtvá a živého zničí, buddhista uctívá všechno živé i neživé: zvířata, stromy i krajinu.
Inspirující příklady z praxe
Již několik let získávají bývalí rybáři z turistického průmyslu 10x více zisku než by získali, kdyby velryby lovili. Zaměřili se na zprostředkovávání pozorování velryb pro turisty. Tak ušetřili velryby harpunování a masového lovu a zachovali si živobytí.
Ray Anderson je druhým největším výrobcem průmyslových podlahových krytin v USA, které se používají v hotelích, v letištních halách atd. Tyhle „koberce“ se samozřejmě vyrábějí z umělých hmot, přesněji z ropy. Tedy značně znečišťující suroviny i značně náročné na prostor výroby. Ray Anderson se před dvěma lety, když si přečetl knih Paula Hawkena Ekologie obchodu, rozhodl ukončit závislost své společnosti na ropě. Jeho společnost vyvinula naprosto nové druhy krytin z recyklovaných surovin a samy koberce jsou také dokonale recyklovatelné.
Tedy žádné znečištění, žádný odpad. Navíc se snaží přesvědčit zákazníky, aby si koberce jen pronajali, a až bude opotřebovaný, tak ho vrátí výrobci, který ho zrecykluje a dostanou nový. Jinými slovy, z Andersona je dnes trvale udržitelný průmyslník. Řeknete si, že na rozdíl od vás má Ray Anderson možnost takovou změnu prosadit. Jenže jde o to, že udělal, co mohl udělat. A na světě neexistuje člověk, který by byl bez jakékoliv možnosti cokoliv kolem sebe změnit. Musíme se zbavit ideje, že sami nic nezmůžeme.
Západní ekonomie nefunguje dobře
Západní varianta alternativního přístupu k práci je dokladem o nutné změně postoje, nejen k tomu, čemu říkáme práce.
Jak je stále patrnější z jisté nemohoucnosti současných makroekonomů všude na světě jednou provždy vyřešit boj s odvěkými nepřáteli (inflace, růst mezd, sociální požadavky odborů aj.), ekonomové, ostatně stejně jako jiní „odborníci“ a „profesionálové“, trpí jistým druhem metafyzické slepoty. Domnívají se, že (jejich) věda je vědou absolutní a neměnné pravdy. Jediné, na čem se dokáží shodnout i s námi ostatními, je konstatování, že základním zdrojem bohatství je lidská práce.
Jenže moderní ekonom je vychován v názoru, že práce je jen o něco více než nutné zlo. Z hlediska zaměstnavatele je to jen položka nákladů, kterou hodlá nakonec automatizací úplně eliminovat. Z hlediska pracovníka je to v naprosté většině případů „nutné zlo“: Pracovat znamená obětovat volný čas a pohodlí a mzda je jen jakousi kompenzací za tuto oběť.
Jak píše E. F. Schumacher ve své slavné, ale málo známé knize Small is beautiful, důsledky těchto postojů jsou extrémně dalekosáhlé. Ideálem je často zbavit se práce úplně, a pak je dobrá každá metoda, která „snižuje objem práce“.
Podle mého názoru, kdyby většinu práce měly převzít stroje, tak není myšlenka zbavit člověka práce špatná za předpokladu, že by člověk dostával základní příjem (viz. Odkaz na článek o ZP), který by byl dostatečný k udržení dobré životní úrovně lidí. Člověk bude potřebovat peníze tak jako tak, aby je mohl směňovat za zboží.
Bylo by naivní čekat systémové změny k lepšímu od těch, kteří řídí současnou ekonomiku. Protože však technologie a prostředky výměny informací (např. internet) už umožňují vznik alternativních, jinou „výrobní“ filosofií se řídících společenství, nastal čas hledat a nacházet jiné, ekologičtější, skromnější životní a výrobní styly. Dobrovolná skromnost už ani v našich zemích není něco nepatřičného. Možná, že se někteří lidé nechají inspirovat právě ekonomií založenou na buddhistických principech.
HDP není ukazatelem vyspělosti
Pokud si ekonomové myslí, že kdo vyrobí více hrnců, ten je šťastnější a vyspělejší, mohli by mít pravdu? Co když je potřeba jen 10 hrnců, a vyrábí se jich 50. Sice se všechny prodají, ale domácnosti je nevyužívají, výrobci stráví více času v práci, domácnosti musejí také vydělat více peněz, aby je zaplatily, a je třeba na jejich výrobu vyčerpat více přírodních zdrojů.
Sice má společnost 50 hrnců, ale lidé jsou stále v práci, přírodní zdroje jsou vyčerpávané a v konečném důsledku by se společnost bez 40 hrnců obešla. Nebylo by lépe hovořit o skromnosti, vyrobit a prodat méně a mít více času na rodinu a vzdělávání? Neušetřila by se také příroda a nežil by člověk v menším napětí?
Je tedy výška HDP skutečným ukazatelem vyspělosti společnosti?
