Laura Dekker jako 14ti letá sólo obeplula svět, čímž se stala nejmladším člověkem na světě, který to dokázal.
Laura Dekker nesnila o plavbě kolem světa tak, jak sní většina dětí. Neviděla to ve filmu. Nečetla o tom v knize jen proto, že to zní romanticky. Narodila se s tím a měla to zakódované ve své DNA.
Narodila se na moři. V roce 1995 v přístavním městečku Whangārei na Novém Zélandu přišla Laura na svět na palubě plachetnice svých rodičů, uprostřed jejich sedmileté plavby kolem světa. Oceán byl první věcí, kterou poznala. Rytmus vln byl její ukolébavkou. Vrzání paluby a praskání plachet byly zvuky domova.
Prvních pět let svého života žila na vodě. Když se rodina vrátila do Nizozemska, rodiče Laury se rozvedli. Bylo jí šest. Rozhodla se žít se svým otcem, který v loděnici začal ručně stavět sedmdesátistopou norskou rybářskou loď. Bydleli v karavanu vedle trupu. Později se přestěhovali na palubu.
K šestým narozeninám dostala Laura člun Optimist — maličký jednoplachtový člun, na kterém se většina dětí učí základy v klidných přístavech za slunečných dnů. Laura si ho brala ven i v bouřích, krupobití a ve větru, který zahnal rodiče ostatních dětí ke břehu. Plavila se téměř každý den, bez ohledu na počasí. Byla nebojácná.
Ke svým osmým narozeninám dostala knihu – paměti Tanie Aebi o sólové plavbě kolem světa. Přečetla si ji a cítila, že se v ní něco odehrává. To bylo ono. To bylo to, co chtěla udělat.
V deseti letech Laura přesvědčila přítele svého otce, aby jí dovolil opravit a používat jeho starý Hurley 700 – pořádnou sedmimetrovou plachetnici schopnou plavby na moři. To léto se sólově plavila po Nizozemsku a Waddenských ostrovech sedm týdnů. Ještě jednou opakuji, bylo jí deset let.
Ve třinácti se začala připravovat vážně. S Hurleyem se sama plavila z Nizozemska do Anglie – opravdový přejezd přes otevřené moře. Když dorazila, nahlásila ji matka kamarádky britským úřadům, které kontaktovaly nizozemskou policii. Její otec dostal příkaz letět do Anglie a plout s ní zpět.
To byl začátek noční můry, kterou Laura nikdy nečekala.
Když se do nizozemských médií dostala informace, že se třináctiletá dívka plánuje sama plavit kolem světa, reakce byla výbušná. Zasáhly orgány sociálně-právní ochrany dětí. Rodinný soud umístil Lauru do společné péče s Radou pro péči o děti, čímž účinně odstranil pravomoci jejích rodičů. Policie jí zabavila loď. Byli přizváni psychologové, aby zhodnotili její duševní stav.
Laura byla nějakou dobu nucena žít u pěstounů. Nesměla domů.
„Vlastně převzali odpovědnost za mé rodiče,“ řekla Laura po letech. „Byly časy, kdy jsem musela žít u pěstounů. Nesměla jsem být doma. Pro mě to nebyl boj o to, jestli můžu plachtit, nebo ne. Tohle bylo mnohem víc než to.“
Během následujících deseti měsíců bylo podáno osm samostatných soudních návrhů. Soudci, kteří – jak Laura poznamenala – „neměli ponětí o lodích nebo o plachtění“, měli rozhodnout, zda je schopná takovou cestu zvládnout. Rada pro ochranu dětí argumentovala tím, že mozek třináctiletého dítěte není dostatečně vyzrálý na dva roky o samotě na moři. O jejím případu diskutovala celá země.
Přesto Laura vytrvala. Dál se připravovala. Získala větší loď – dvanáctimetrovou, která se jmenovala Guppy – a několik měsíců pracovala se svým otcem na její opravě a vybavení.
Získala osvědčení o první pomoci. Studovala techniky řízení spánku. Naučila se zašívat si vlastní rány i hasit požáry na palubě.
Dne 27. července 2010 soud zrušil příkaz k opatrovnictví. Předsedající soudce řekl: „S tímto rozhodnutím nesou odpovědnost za Lauru její rodiče. Je na nich, aby se rozhodli, zda Laura může vyrazit na plavbu. “
Její rodiče řekli ano.
Dne 21. srpna 2010 čtrnáctiletá Laura Dekker vyplula sama z Gibraltaru na palubě Guppy směrem na jih do Atlantiku. Následovalo 518 dní, které z dítěte udělaly něco víc – zocelenou ženu.
Foto: Čtrnáctiletá Laura Dekker vyráží z Gibraltaru na svou cestu kolem světa na palubě lodi Guppy.
Překročila Atlantik. Plavila se po Karibiku, proplula Panamským průplavem a vstoupila do Pacifiku – největšího a nejosamělejšího oceánu na Zemi. Proplula Francouzskou Polynésií, kde ji hluboce dojali lidé žijící v souladu s přírodou.
Prošla nebezpečným Torresovým průlivem plného žraloků, kličkovala mezi korálovými útesy a lodními trasami. Sledovala moře a četla mraky, které ji varovaly před nebezpečím. Na základě signálů přírody se připravovala na bouři. Čelila větrům o síle až pětašedesáti uzlů, které by mohly roztrhat plachty nebo převrátit loď.
Když se něco rozbilo, sama to opravila. Když se roztrhly plachty, vyšplhala nahoru a ve tmě je vyměnila. Když zuřily bouře, držela kurz. Když vítr na dny či týdny ustal, tak prostě trpělivě čekala.
Byly chvíle drtivé samoty – týdny, kdy neviděla jinou lidskou tvář. A byly i okamžiky nesmírné krásy. Východy slunce, které proměnily oblohu v plátno barev, o jejichž existenci ani netušila. Delfíni, kteří plavali vedle Guppy celé hodiny, jako by ji doprovázeli. Noci, kdy byly hvězdy tak husté a jasné, že se zdálo, jako by pohltily temnotu.
Dne 21. ledna 2012 doplavila Laura Dekker s Guppy do Simpson Bay na ostrově Svatého Martina v Karibiku. Bylo jí šestnáct let a 123 dní. Urazila přes 27 000 námořních mil.
Překonala všechny oceány. Stala se nejmladším člověkem, který sám obeplul svět.
V cíli nebrečela. Nemluvila velké proslovy. V pozdějších rozhovorech řekla, že ten okamžik byl zvláštní — protože cesta nebyla o rekordu ani o slávě. Šlo o svobodu, za kterou bojovala od svých třinácti let.
„Ten výlet byl pro mě skutečným začátkem mého života,“ řekla po letech Laura. „Vše, co teď mám, má všechno společného s tím výletem.“
Laura během cesty učinila rozhodnutí, které mnohé šokovalo: vzdala se nizozemského občanství. V zemi s vládou, která se ji pokusila odebrat rodičům, zabavila jí loď a poslala ji do pěstounské péče, se necítila jako doma.
Nový Zéland – země, kde se narodila, na moři během plavby svých rodičů – se stal jejím novým domovem. Získala novozélandské občanství.
Stala se nejmladší osobou, která získala certifikát Yachtmaster Ocean. Napsala knihu Jedna dívka, jeden sen, která vyšla ve čtyřech jazycích. Objevila se v nizozemských reality show a vyhrála expediční soutěž v extrémních arktických podmínkách.
Založila také Světovou jachetní nadaci Laura Dekker – organizaci, která pomáhá mladým lidem poznat to, co ji naučil oceán.
Na otázku, co by dělala, kdyby za ní její vlastní děti přišly s „nemožným“ snem, odpověděla jednoduše. Neřekla by, že je to nereálné. Neřekla by, že je to příliš nebezpečné. Řekla by: „Dobře, to je skvělé. Jaké jsou kroky k dosažení tohoto cíle? A můžeme to udělat společně?“
Protože Laura Dekker ví něco, co soudy, psychologové ani úřady sociální péče nedokázaly změřit žádným testem. Ví, že lidé, kteří mění svět, nejsou ti, kteří čekají na povolení. Jsou to ti, kteří vyplují.
O Lauře a její plavbě kolem světa byl natočen dokument:
Nezávislost naší redakce můžete podpořit finančním darem v jakékoliv výši bankovním převodem na účet:
2400157743/2010
QR kód obsahuje údaje k platbě. Výši částky si určíte sami.
Staňte se naším redaktorem.
Facebook komentáře