Stezka Českem, dálková trasa propojující nejzápadnější a nejvýchodnější kouty naší země, není jen o přírodě, kopcích a výhledech. Je to především cesta plná lidských příběhů, které se odvíjejí na horských stezkách, v útulných chatách či u táboráků pod hvězdami. V Beskydech, kde se mísí drsná krása hor s pohostinností místních, jsem potkal tři nezapomenutelné postavy: vyhořelého podnikatele Karla, baču s investorským duchem a nevrlého hostinského, jehož chování bylo stejně nevyzpytatelné jako horské počasí. Tyto příběhy ukazují, že na Stezce Českem nejde jen o kilometry, ale o setkání, která vás donutí se zamyslet, zasmát se nebo si uvědomit, co je v životě důležité.
Vyhořelý Karel
Karla jsem potkal, když jsem opouštěl turistickou chatu Doroťanka poté co jsem si tam dal černý čaj a zelnou polévku. Byla to snad shoda náhod, nebo osud, která nás dala dohromady, protože v momentě kdy jsem z chaty vycházel, tak jsem hned po cestě potkal Karla. Karel mě zaujal především tím, že měl obrovskou krosnu a našlapoval mírným krokem. Karel mi připomínal budhistického mnicha z filmu Zen:
Další věcí která mě zaujala byla jeho obuv. Karel měl sandály, což je netypická obuv do hor.
Povídám: „Ahoj. Máš poměrně velkou krosnu. Také jdeš Cestu Českem?“
Karel odpověděl velmi kultivovaným a jemným hlasem, jak se na budhistického poutníka patří: „Jo, ale jenom její část.“
S Karlem jsem se dal do řeči a zeptal jsem se ho, proč se dal na Stezku Českem.
Karel odpověděl: „Chci si vyčistit mysl a zavzpomínat na staré časy, kdy jsme žili bezstarostný život a jen tak kempovali pod širou oblohou. Vždy když si na vařiči v lese ohřeji kávu, tak uprostřed přírody na tyto časy vzpomínám.“
Poté jsem přešli na téma, co každý z nás dělá. Oba jsem se shodli na tom, že jsme podnikatelé.
Karel se o svém podnikání rozhovořil: „Víš, vše začalo Covidem. V té době jsem měl počítačovou opravnu ve Frýdku-Místku, kde jsem měl šest zaměstnanců. Vydělával jsem velké peníze, ale náklady byly také obrovské. Jen za pronájem pobočky jsem platil 25 000 Kč měsíčně. Pak přišel Covid, lockdowny a já jsem musel začít pracovat z domova. Díky lockdownům jsem si uvědomil, že dokáži pracovat bez kanceláře. A zaměstnaci? Z těch už jsem byl úplně vyhořelý včetně některých zákazníků, kteří na moji pobočku chodili a jenom mě okrádali o čas.
Takhle nějak jsem si při vyprávění představoval vyhořelého Karla v práci.
„Rozhodl jsem se, že kancelář zruším a propustím všechny zaměstnance. Výsledek? O něco málo se mi snížili příjmy, ale výrazně se mi snížili výdaje. Za 20 let svého podnikání mám snad tisíc kontaktů na zákazníky a oni na mě. Když něco tito zákaznici potřebují opravit, tak mi prostě zavolají, já jejich počítač vyzvednu a opravím doma. Pokud mi zavolá člověk, který mě v minulosti akorát okrádal o čas, tak mu řeknu, že už tu práci nedělám. Jako samostatný živnostník mám teď více času na sebe a svou rodinu, a také více můžu cestovat.“
Pochopil jsem, že Karel si ve svém životě ujasnil priority. Poté jsem s Karlem debatoval také o politice. Říkal, že Slováci v začátcích 2. světové války bojovali po boku německých nacistů. Tomu se mi nechtělo věřit, protože Slováci byli součástí Československá, které bylo nacisty okupováno. I přes tyto názorové neshody v politice jsme spolu hovořili klidně a bez hádek, jak tomu u těchto témat při neshodě názorů bývá. To je přesně ta krása na Stezce Českem. Lidé na stezce jsou prostě v pohodě.
S Karlem jsem mluvili o dalších hlubokých tématech. Nakonec mi řekl, že je ateista, což mě překvapilo vzhledem k jeho vystupování. To však nemění nic na to, že v něm bylo něco spirituálního. Říká se, že Bůh je v každém z nás a to bez ohledu jestli na něj věříte, nebo ne.
S Karlem jsem se pak rozloučili před rančem U Beskyde. Karel řekl, že si raději vychutná kávu v lese, než v nějakém rušném ranči, kde hraje hudba. „Tak se měj a zavzpomínej na staré dobré časy. Uvidíme se později“, řekl jsem Karlovi. Už jsme se pak nikdy neviděli.
Bača investor
V ranči u Beskyde stál karavan s okýnkem ve kterým byl typicky slovenský bača, který lidem nabízel občerstvení. Pozdravil jsem ho a zeptal se, zda si můžu objednat kafe americano a něco k jídlu.
Bača odpověděl: „Však hej. Vidím, že si hladný, utahaný a kávu by si si dal. Uďalám ti taku dobrů kávu, jaku si robím já. Hej? A polevku ti zrobím slepičí, taků domáců.“
„Jasně“, odpověděl jsem.
Bača pak vytáhnul z mrazáku polévku a poté mi ji servíroval v papírovém kelímku. Kafe také bylo v papírovém kelímku.
„158 koron potom třeba zaplatit“, připomněl se, když mi kafé a polívku podával ke stolu. Polévka obsahovala pouze nudle pár kusů kuřecího masa, bez nějaké zeleniny. Při jezení polévky jsem si kafe v papírovém kelímku musel neustále přidržovat, aby mi jej neodfouknul vítr. To byl ten moment kdy jsem si uvědomil, že příště si budu brát vlastní vařič a budu si raději dělat kafé a jídlo sám v lese – stejně jako Karel. Jó Karel přesně věděl, proč se vyhnout podobným zařízením s vysokohorskou přirážkou.
Poté jsem šel k bačovému stánku zaplatit a vytáhnul jsem 558 Kč, aby mi přesně vrátil 400 Kč. Položil jsem ujišťovací otázku, zda má pan bača peníze na vrácení. Přece jen jsem byl na Slovenské straně a české koruny na vrácení nemusel mít.
Bača mi odpověděl: „Však hej. Alebo keby si chcel býť podílnikom na této farme, tak móžeš zainvestovat tých 400 koron.“
Docela mě tato nabídka zaskočila. Bača se ani nevyjádřil, jakým způsobem by mi chtěl ročně vyplácet dividendy. Pravděpodobně bych asi jednou ročně na ranč přišel a bača by mi jako dividendu nalil jednu štamprlu slivovice a prohlásil „Uvidíme sa zasa za rok.“
Nabídku jsem zdvořile odmítnul a v ranči už jsem se raději dál nezdržoval.
Nevrlý hostinský
Dorazil jsem do turistické chaty Kmínek, kde jsem se rozhodl, že si dám pivo.
Přistoupil jsem k pultu a viděl hostinského jak si hraje s mobilem. Asi dvě minuty jsem tam tak postával v naději, že si mě všimne a zeptá se mě, co si dám. Hostinský se však stále díval do mobilu, jako bych tam snad ani nebyl.
Zeptal jsem se ho: „Prosím vás, můžu si něco objednat?“
Hostinský odlepil svůj zrak od mobilu a upřeně na mě zíral, jako kdyby pohledem říkal: „Co si to ty holomku dovoluješ mě vyrušovat od mého prohlížení zpráv na mobilu?!“
Oba jsme na sebe zírali, ztichla celá hospoda a atmosféra by se dala krájet. Po chvíli hostinský opět sklopil svůj zrak zpátky na mobil a dělal jako bych tam nebyl.
V duchu jsem si řekl: „To si ze mně dělá prdel. Ok. Budu tu stát a počkám ještě pět minut, jestli mě obslouží. Pokud moje peníze nechce, tak se seberu a půjdu.“
Po minutě si hospodský nejspíš vyřídil na mobilu co potřeboval a já jsem si objednal pivo.
Po chvíli hostinský nejspíš pochopil, že jsem normální týpek z Ostravy co je v pohodě. Po dvou zaplacených pivech mi napsal vlastní lístek a po třetím pivě na mně dokonce symbolicky mrknul, čímž mi dal najevo, že vše je v pořadu, vše odpuštěno.
Tak jsem se té situaci sám pro sebe smál a zkusil si představit co by se stalo, kdyby do takové hospody v Beskydech přišel nějaký pražák a řekl tomu hostinskému něco ve smyslu: „Hele vole, přestaň si hrát s tím mobilem a načepuj mi jedno pifko.“ Ajajaj to by dopadlo.
Takže příště pokud se rozhodnete navštívit turistickou chatu Kmínek a uvidíte tam hostinského, jak si hraje s mobilem, tak jej klidně nechte, ať si vyřídí co potřebuje. Však ho to po chvíli přestane bavit a pravděpodobně si vás i všimne. To víte na horách a zvláště v Beskydech se nikam nespěchá.
Dvě ženy po mě vyzvídají jak přežít na Stezce Českem
Potkal jsem také dvě ženy středního věku. Jedna vyslovila záměr, že by ráda také absolvovala Stezku Českem. Z její řeči jsem však vycítil, že má obavy. Především z medvědů, že ji sežerou a z lesní správy, že dostane pokutu za stanování, což se prý v Beskydech nesmí. Řekl jsem ji, že aby potkala v Beskydech medvěda, tak si rovnou může vsadit do loterie o miliardy korun, protože šance, že jej v těchto horách potká je přibližně stejná. Co se týče stanu, tak jsem ji poradil, ať si jej rozloží mimo cestu za stromy, kde ji nikdo neuvidí a že potkat člena státní správy v tak rozlehlém terénu je jako potkat medvěda. Nakonec nikdo vám nemůže mít za zlé, že stanujete, když nemáte kde přespat a nechcete v horách umrznout.
Lidé mají tendenci vždy myslet na špatné věci „co vše se může stát“. Kvůli tomu nakonec nejdou do akce a raději zůstanou doma. Přitom když vyrazíte na Stezku Českem, tak zjistíte, že svět není tak složitý a nepřátelský, jak je nám prezentováno třeba novinami a politiky. Většina obav a „co když“ se na stezce rozplyne a vy si uvědomíte, že většina hrozeb kterých jste se báli se nakonec neudály.
Závěr
Příběhy z Beskyd, ať už o vyhořelým Karlovi s krosnou a sandály, bačovi s pochybnou investiční nabídkou, nevrlým hostinským, který vás nakonec přijme jako svého štangasta, či ženách s obavami, jsou esencí Stezky Českem. Každý krok na této trase přináší nejen krásy přírody, ale i setkání s lidmi, kteří vás inspirují, pobaví nebo donutí přehodnotit vlastní pohled na svět. Ať už si na stezce vaříte kávu v lese jako Karel, nebo se smějete nad vysokohorskou přirážkou za polévku v kelímku, jedno je jisté: Stezka Českem je cesta, která zůstane ve vašem srdci. Možná i vy na ní potkáte svého Karla, baču nebo hostinského – a jejich příběhy budou ty, které si budete vyprávět ještě dlouho poté, co složíte batoh.
