Selské zvyky – podpora života

V dřívějších dobách, a není tomu až tak dávno, lidé žili v harmonii s přírodou. Díky tomu jim příroda dávala zdravé potraviny, poskytovala ochranu a hojnost. S nástupem průmyslové revoluce se však začal klást důraz na výkon. Kvalita ustoupila nad kvantitou a strojové zemědělství zničilo zdravé potraviny a napojení podporující život.

Pojďme se společně podívat jaké selské zvyky dodržovali naši předci a jak udržovali spojení s přírodou. Jako příklad nám poslouží zkušenost rakouského vynálezce Viktora Schaubergera, který před 100 lety zkoumal selské zvyky.

Selské zvyky

Schauberger často vzpomíná na zvláštní zvyky a obyčeje, které dodržovali sedláci, aby zlepšili sklizeň. Mimo jiné drtili v určitých intervalech větvičky jehličnatých stromů a rozhazovali je na pole. Aniž to věděli, dodávali tak půdě spoustu stopových prvků. Sedlák starého ražení znal půdu mnohem lépe než moderní agronom. Schauberger k tomu říká:

„Zdánlivě naprosto hloupí sedláci, k nimž patří v první řadě lesníci horního Vitorazska (oblast v blízkosti Bavorského lesa), měli před asi čtyřiceti lety ty nejlepší zemáky a nejmohutnější oves. Když jste se takového mazaně se usmívajícího a s přirozenými půdními poměry dobře obeznámeného starého sedláka zeptali, dostalo se vám promptní, že člověk musí být věrný pradávné víře a nesmí věřit škole, aby na pole přivolal štěstí.“

Schauberger se u starých sedláků cítil dobře a oni u něj. Ve stati nazvané „Přírodní zemědělství“ podrobně o návštěvě u jednoho starého sedláka. Ten byl svým okolím považován za blázna, třebaže žádný z ostatních hospodářů neměl takové výnosy jako on.

Příběh o starém sedlákovi

Tento sedlák oral jinak. Jinak také vláčel a vyséval v jiných časech než ostatní a jinak také své plodiny ošetřoval. Zkrátka, všechno dělal jinak. Tento sedlák nikdy nechodil do kostela. To mu měli obzvlášť za zlé. U pivního stolu, kde ostatní probírali to či ono, nebyl nikdy k vidění. Nikoho se neptal na radu a od sloužícího personálu nestrpěl odmlouvání. Kdo neposlouchal na slovo, mohl si rovnou sbalit svých pět švestek a jít. Přesto byla výměna chasy v tomto domě vzácná. Jen s dospělým synem, který navštěvoval zemědělskou školu a chtěl vždycky všechno vědět a dělat lépe, měl ustavičně vážné neshody.

Tak jsem zase jednou za soumraku šel kolem jeho domu. V tom mě napadlo, abych se tu zastavil. Chtěl jsem si ještě hodinku popovídat se starým sedlákem. Na dvoře jsem potkal syna, který mi byl vždycky trochu nesympatický, a zeptal se ho na otce. „Starej je vzadu v domě,“ Šel jsem naznačeným směrem, přešel jsem mlat a konečně našel starého sedláka. Stál před dřevěným sudem velkým asi na tři čtyři vědra zpíval zvláštní písničku. Při tom míchal obsah velkou dřevěnou lžící.

Vlastně to nebyla skutečná píseň, ale na vokály bohatá tónová stupnice, kterou stupňoval až do fistule, aby ji pak zase nechal odeznít až do bručivého basu. Byl nakloněný nad sudem a hlasitě zpíval dovnitř. Když zpíval stupnici nahoru, míchal doleva. Jakmile změnil spád hlasu, změnil také směr míchání. No, pomyslel jsme si, ten se snad zbláznil. Sedlák mě neslyšel přicházet, a když jsem se na něj drahnou dobu díval, zajímalo mě, co to vlastně míchá. Nepozorovaně jsem šel po trávě blíž a nahlédl do sudu, v němž nebylo nic jiného než čirá voda. Nakonec si mě muž všiml, krátce kývl v odpověď  na můj pozdrav a bez rozpaků míchal dál.

Díval jsem se střídavě na sedláka a na obsah sudu. Tu a tam vhodil do sudu malé, v prstech rozdrobené kousky hlíny a míchal hned doprava a hned zase doleva. Při tom do vody velmi hlasitě a nijak hezky zpíval. No, pomyslel jsem si, nic netrvá věčně. Nakonec tu obrovskou lžíci vyndal ze sudu a pravil: „Tak, a teď to může kvasit.“

Přikývl jsem, jako by to bylo zcela samozřejmé. A přikývl jsem také, když se mě zeptal, jestli mám žízeň a dal bych si džbán čerstvého moštu. Staroch si pečlivě otřel  mokré ruce do zástěry a šli jsme do domu. Šel jsem napřed do světnice, zatímco on jako obyčejně došel do sklepa pro vychlazený jablečný mošt. „Tak, a teď si nechte chutnat.“ S tímto vybídnutím mi přisunul džbán ozdobený modrými kytičkami.

„Budete mě teď taky jako ostatní považovat za blázna?“ zeptal se. Já na to: „Však vy určitě víte, proč to děláte.“ Během rozhovoru jsem se ponenáhlu dozvěděl účel tohoto konání. Tón ve vychladlé vodě s vydechovaným kysličníkem uhličitým, který je vázán přitahující vodou, dává při dobrém promíchání vzniknout neutrálnímu napětí. (Viz obklady s dobře uhnětenou hlínou obsahující hliník.)

Tato voda s neutrálním napětím se o vláčení rozstřikuje takzvanou palmovou větévkou na oseté pole. Brány nemají železné, nýbrž dřevěné hroty. Tento děj se co do smyslu podobá svěcení polí. Voda se vypaří a zůstanou neobyčejně jemné krystalické částečky jako negativně nabité útvary nosné látky. Ze všech stran přitahují paprsky a obráceně na všechny strany paprsky vysílájí.

Mezi geosférou a atmosférou se vytvoří neobyčejně jemná, kůži se podobající a fialově se třpytící síť, která propouští jen ta nejhodnotnější vzařování a vyzařování. Přírodní sedlák tuto síť nazýval „panenskou blánou“. Tento samovolně se vytvářející povlak umožňuje natolik hodnotnou difuzi (nadechování a vydechování), že taková půda zůstává i v nejsušším období chladná a vlhká. Tím tato zárodečná zóna ohraničující geosféru a atmosféru zůstává neustále v blízkosti anomálního teplotního bodu 4 °C. Při této teplotě získávjí útvary plodící látky největší napětí, oplodňující látky naproti tomu svou relativně nejhlubší pasivitu. Zvýšení výnosu v důsledku této jednoduché péče o kožní dýchání Země činí asi 30% oproti půdám, na nichž je péče o dýchání opomíjena. Tato péče byla v dávných dobách známá jako takzvané „zpívání tónů“.

Další selské zvyky

Jiným dávným obyčejem bylo orat kolmo ke slunci, takzvaná sluneční orba. Myšlenkou stojící za „sluneční orbou“ bylo, že převrácená skýva nemá být sluncem ozařována jednostranně a podélném směru a tím ohřívána a zbavována náboje. Schauberger se domníval, že moderním zemědělství takové obyčeje nic neříkají; pro ně čas znamená peníze. Ořou tak, aby zvládli za co nejkratší dobu co největší plochu. Starý přírodní sedlák uvažoval jinak. Čas a cesta pro něj kdysi byly konstruktivní pojmy a přinejmenším ve vší tajnosti zůstával věrný dávným zvykům a obyčejům.

„Zvláštní zařízení starých sýpek a zvláštní přehazování zrna prováděné zcela určitými směry měly jako všechno, co přírodní sedláci praktikovali, hlubší smysl a význam.“

Schauberger zjistil, že mnohé z toho, co staří sedláci říkali, mělo fundovaný základ. Tak se například ukázalo, že na loukách, na kterých se pásly krávy nebo kde se tráva sekala kosou, orostl porost s úplně jinou bujností a rozmanitostí různých trav a bylin – zejména léčivých –  než na strojově kosených loukách. Jako zvláště šetrné se ukazovalo kosení kosami, které měly čepele naostřené naklepáváním (kutím), místo aby byly broušené obvyklým způsobem. Také staří sedláci v Estonsku používali tuto metodu ostření. Sclhauberger se domníval, že když s naklepávání neprovádí na železe, ale na podkladu z tvrdého ušlechtilého dřeva, musí se mechanické napětí, které během kutí vzniká ve formě energie, ukládat v kose. Tato energie pak během kosení může plynout do kořenů rostlin a vytvářet síly prospěšné životu. Důležité bylo nenechat takto nakutou kosu ležet na slunci, protože by pozbyla svého napětí.

Pozitivní účinek na vegetaci, který přináší spásání luk krávami nebo kosení kosou spočívá podle něj v tom, že rostliny jsou ukusovány nebo usekávány způsobem, při němž se uzavírají rány. Naproti tomu stroj rostlinu roztrhne, rána zůstává dlouho otevřená a síla rostliny bez užitku proudí do atmosféry. Stejná myšlenka spočívá za Schabergerovým příklonem k názoru drvoštěpů, že pro les je šetrnější, když se stromy neporážejí pilou, ale sekyrou. Pila zanechává řeznou plochu pařezu roztrhanou a otevřenou.

Stejně tak Schauberger doporučoval používat k orání měděné pluhy před železnými pluhy. Podle něj: „Železný pluh má vybíjející účinek na půdu, která se trhá. Půda obsahující železo byvá suchá a ocelové turbíny zbavují vodu náboje.“ Zemědělství, která naopak používala měděné pluhy měla o 50% více výnosu.

Závěr

Vědec Masaro Emoto potvrdil to, co znali již dávno staří sedláci. Že voda dokáže vytvářet struktury na základě tónu a vibrace hlasu. Jinak voda vytváří krystaly ledu, když na ní mluvíte „láska“ a jinak když na ní mluvíte „děkuji ti, nebo nenávidím tě“:

miluji tě, děkuji ti, nenávidím tě

Keltští druidové při sběru léčivých bylin komunikovali s bylinami a děkovali jim za jejich léčivou moc.

Lidé odedávna komunikovali s přírodou pomocí zpěvů a tónů. Pohádky nám často předávají moudrost našich předků a bývá v nich ukryto více pravdy, než si můžeme myslet. Třeba taková pohádka Princezna ze Mlejna, kde si Eliška vybírá ženicha podle toho jak umí zpívat. Skvělý zpěvák je totiž zárukou úrody a hojnosti.

Zatímco dříve lidé žili v souladu s přírodou, tak postupem industrializace, přidáním pesticidů a bezohledným obděláváním půdy dochází k tomu, že potraviny takto vypěstované ztrácení energii a výživovou hodnotu. Měly bychom se od našich předků učit a navrátit se k pradávným obyčejům.

Nezávislost naší redakce můžete podpořit finančním darem v jakékoliv výši bankovním převodem na účet:

2400157743/2010

QR kód obsahuje údaje k platbě. Výši částky si určíte sami.