Co se můžeme naučit o pandemii z roku 1918

Seattleská policie nosila během pandemie španělské chřipky v prosinci 1918 bílé látkové roušky.

Tento článek je o chřipce z roku 1918 a mytologii, která ji obklopuje. Bude o rouškovacích příkazech, předávkování aspirinem jako možné příčině smrti a fascinujících historických paralelách.

Pokud jde o historii, jsme závislí na „odborném názoru“. Historii obvykle píší vítězové a utvářejí ji v reálném čase tak, aby odpovídala příběhu, který vítězům pomáhá prodat jejich aktuální úhel pohledu – a to je důvod, proč je tak fascinující objevovat fakta a hypotézy, které jdou proti proudu, jako např. hypotéza o otravě aspirinem, která potenciálně zabila velké množství lidí během pandemie v roce 1918.

Historie pandemie z roku 1918

Pandemie chřipky z let 1918 a 1919 je považována za „nejsmrtonosnější vypuknutí chřipky v historii“. Odhaduje se, že pandemie španělské chřipky zabila 20 až 50 milionů lidí na celém světě, včetně přibližně 675 000 Američanů (říká CDC; historické údaje jsou omezené). Census Bureau odhaduje, že v roce 1918 měla americká populace něco málo přes 103 milionů lidí.

History.com píše: „První zaznamenaná infekce byla zaznamenána u soukromé americké armády umístěné ve Fort Riley v Kansasu 4. března 1918, přestože Spojené státy a další válečné národy zpočátku zprávy o chřipce potlačovaly… měly pocit, že dodržování těchto nových zdravotních opatření bylo vlastenecké.“ V Americe místní úřady zavedly různá opatření určená k zastavení šíření chřipky. Opatření se lišila region od regionu a zahrnovala „uzavírání škol a míst veřejné zábavy, prosazování nařízení o zákazu plivání, vybízení lidí k používání kapesníků nebo jednorázových kapesníků a vyžadování, aby lidé na veřejnosti nosili roušky“. V řadě amerických měst bylo nařízení o nošení roušek ústředním bodem pandemické reakce.

Americký 39. pluk v Seattlu, „noste roušky, abyste zabránili chřipce“, prosinec 1918. Vojáci byli na cestě do Francie během pandemie ‚španělské‘ chřipky v letech 1918-1919.

Roušky během pandemie v roce 1918

„Jak uvedl jeden pracovník Červeného kříže, ‚muž, žena nebo dítě, kteří nyní nebudou nosit roušku, jsou nebezpečným lenochem.‘ Tento smysl pro válečnou povinnost – a strach z toho, že na něj bude pohlíženo jako na „lenocha“ – mohl motivovat ty, kteří vyhověli nařízením nosit roušky ve městech jako San Francisco, Seattle, Denver a Phoenix. I když byla úroveň dodržování vysoká, někteří si stěžovali, že roušky jsou nepohodlné, neúčinné nebo špatné pro podnikání. Úředníci byli chyceni na veřejnosti bez roušek. A poté, co válka skončila a přestalo se zdát, že by lidé měli nosit roušky, aby byli vojáci v bezpečí, tak někteří odpůrci dokonce vytvořili v San Franciscu „Ligu proti rouškám“.

Během pandemie v roce 1918 byly nařízení o nošení roušek vydávány hlavně na západním pobřeží. Údajně většina lidí nařízení dodržovala v poměru 4 z 5 lidí. Veřejní činitelé „navrhli opatření proti chřipce jako způsob, jak ochránit vojáky před smrtící epidemií“. V té době se masky vyráběly z gázy a někteří lidé nosili „módní“ masky, které byly ještě více pórovité. Někteří lidé si do roušky udělali díry, aby mohli kouřit cigarety. Úřady byly dost laxní, pokud jde o to, jakou roušku lidé nosí. Hlavně, že něco měli na obličeji. Ti, kteří nařízení porušili úplně, byli tvrdě potrestáni, alespoň to dnes tvrdí zprávy.

„Města, která přijala rouškovací nařízení na podzim roku 1918, se je snažila prosadit mezi malou částí lidí, kteří se vzbouřili. Běžnými tresty byly pokuty, tresty odnětí svobody a vytištění vašeho jména v novinách. Při jednom děsivém incidentu v San Franciscu [popsaném v článku Atlanticu z 19. března 2020] zastřelil zvláštní důstojník zdravotního úřadu muže, který odmítl nosit roušku, a také dva přihlížející.“

„Bylo to velmi odlišné od zacházení, které se dostalo vůdcům ze San Francisca, když neuposlechli. Při boxerském zápase zachytil policejní fotograf snímky několika dozorců, kongresmana, soudce, kontraadmirála námořnictva, městského zdravotníka a dokonce i starostu, všechny bez roušek. Zdravotník zaplatil pokutu 5 dolarů a starosta později zaplatil pokutu 50 dolarů, ale na rozdíl od jiných ‚rouškových flákačů‘ nedostali žádný trest ve vězení (nemluvě o tom, že na ně nikdo nestřílel).

Považuji za zajímavé porovnat psychologické metody používané v roce 1918 s psychologickými metodami používanými v roce 2020 a dále v kontextu COVIDU. Podle Chřipkového archivu se „nosení roušek okamžitě stalo symbolem válečného vlastenectví… Městští a státní zdravotničtí představitelé doufali, že využijí rétoriku a obrazy válečného úsilí a drsného vlastenectví, které s tím bylo spojeno, aby zasahovali, ne-li přímo šikanovali obyvatele, kteří nevyhověli.“

„Pro představitele města nebyla důležitá ani tak specifika konstrukce roušky, ale spíše soulad s literou vyhlášky. Zatímco drtivá většina obyvatel San Franciska dodržovala nařízení o rouškách, policie jen 27. října zatkla sto deset lidí za to, že nenosili nebo neměli své roušky správně nasazené. Každý z nich byl obviněn z ‚narušování míru‘ a většina dostala pokutu 5 dolarů, přičemž peníze měly jít na Červený kříž. Devět nešťastných duší obviněných před jedním konkrétním soudcem bylo odsouzeno ke krátkým trestům v okresní věznici. Další den byla zatčena jiná skupina padesáti odpůrců; pět bylo posláno do vězení a sedm dalších dostalo pokutu 10 dolarů jednotlivě. Zatýkání pokračovalo i v následujících dnech, přičemž většina obdržela malé pokuty a několik bylo odsouzeno k několika dnům vězení. Jak později řekl náčelník městské policie novinářům, pokud by bylo zatčeno příliš mnoho obyvatel a dostali se jim do vězení za to, že nenosili roušku proti chřipce, rychle by mu ve svých celách došlo místo.

Je také zajímavé podívat se, jak v roce 1918, stejně jako dnes, šlo spíše o formální přítomnost kusu látky na obličeji než o zastavení viru. „Mnoho masek bylo vyrobeno z pochybných materiálů, které jsou ještě poréznější a neúčinnější než standardní chirurgická gáza, která se nejčastěji používá. Zdravotní úředníci a různí „experti“ na roušky vychvalovali účinnost všech druhů materiálů… San Francisco Chronicle napsal, že někteří obyvatele města nosili roušky od standardní chirurgické gázy až po výtvory připomínající nosní vaky, od tureckého mušelínového závoje yashmak po tenké šifonové pokrývky líně přehozené přes ústa a nos. Někteří měli na tváři ‚děsivě vyhlížející rypáky jako prodloužené náhubky‘, když chodili po ulicích a nakupovali v obchodech v centru města.‘“

Zarouškujte vědu ze dne na den

Zatímco politici v některých městech prosazovali pórézní roušky ve jménu vlastenectví a veřejného blaha – a policie věznila disidenty – vědci diskutovali o hodnotě roušek pro prevenci chřipky. Například tato studie z té doby uvedla následující:

„Selhání roušky bylo zdrojem zklamání, protože první experiment v San Francisku byl se zájmem sledován s očekáváním, že pokud se ukáže, že je možné prosadit nařízení, bude dosaženo požadovaného výsledku. Opak se ukázal být pravdou. Roušky se oproti očekávání nosily vesele a univerzálně a také v rozporu s pravděpodobností, co by za takových okolností mělo následovat. Nebyl však vidět žádný vliv na křivku epidemie. Něco bylo zjevně špatně s naší hypotézou.“

Celkově studie dospěla k následujícímu závěru:

• Gázové roušky mají určitý omezující vliv na počet kapiček zatížených bakteriemi, které je možné vdechnout.
• Tento vliv je modifikován počtem vrstev a jemností síťoviny gázy.
• Při použití dostatečného stupně hustoty v roušce k uplatnění užitečného filtračního vlivu je dýchání obtížné a dochází k prosakování kolem okraje masky.
• Toto prosakování kolem okrajů roušky a násilné nasávání kapek nasyceného vzduchu rouškou postačuje k možnému snížení dávky infekce ne více účinné než 50%.
• Nebylo prokázáno, že roušky mají stupeň účinnosti, který by ospravedlňoval jejich povinné používání pro kontrolu epidemie.

Předávkování aspirinem

V roce 2009 vydala americká epidemioložka Karen M. Starková zajímavou studii s názvem „Salicylates and Pandemic Influenza Mortality, 1918–1919 Pharmacology, Pathology, and Historic Evidence.“. Její práce získala pozitivní ohlas v médiích a dokonce se o ní psalo v New York Times ve stejném roce, kdy studii vydala.

Přímý citát z New York Times:

„Co vyvolalo podezření doktorky Starkové, je, že vysoké dávky aspirinu, které jsou dnes považovány za nebezpečné, byly běžně používány k léčbě této nemoci, a příznaky předávkování aspirinem mohly být obtížně odlišitelné od příznaků chřipky, zvláště u těch lidí, kteří zemřeli brzy poté, co onemocněli. Již tehdy se objevily určité pochybnosti. Nejméně jeden současný patolog pracující pro veřejnou zdravotní službu se domníval, že množství poškození plic pozorované při pitvách u časných úmrtí bylo příliš malé na to, aby se dalo připsat virové pneumonii, a že velké množství krvavé vodnaté tekutiny v plicích muselo mít nějakou jinou příčinu.“

Slovy Dr. Starkové: „Hypotézou prezentovanou v tomto dokumentu je, že salicylátová terapie chřipky během pandemie v letech 1918–1919 vedla k toxicitě a plicnímu edému, což přispělo k výskytu a závažnosti Syndromu akutní dechové tísně (ARDS), následné bakteriální infekci, a celkové úmrtnosti. Farmakokinetická data, která nebyla v roce 1918 k dispozici, naznačují, že doporučené podávaní aspirinu pro „španělskou chřipku“ predisponuje k těžké plicní toxicitě.

„Souhrn událostí vytvořil ‚dokonalou bouři‘ pro rozšířenou otravu salyciláty. Ztráta Bayerova patentu na aspirin v únoru 1917 umožnila mnoha výrobcům vstoupit na lukrativní trh s aspirinem. Oficiálním doporučením pro terapii aspirinem v toxických dávkách předcházela neznalost neobvyklé nelineární kinetiky salicylátu (do 60. let neznámá), která predisponuje k akumulaci a toxicitě; obaly aspirinu, které neobsahovaly žádná varování a jen málo pokynů; a naopak šířily strach ze ‚španělské‘ chřipky, nemoci, která se šířila jako požár.“

Dr. Starková předložila čtyři linie důkazů podporujících roli intoxikace salicyláty v úmrtnosti na chřipku v roce 1918: farmakokinetika, mechanismus účinku, patologie a množství oficiálních doporučení pro toxické dávky aspirinu těsně před prudkým nárůstem úmrtí v říjnu 1918.

Oficiální doporučení pro aspirin vydala Kancelář generálního chirurga USA dne 13. září 1918, americké námořnictvo dne 26. září 1918  a Žurnál americké medicinské asociace dne  5. října 1918. Doporučení často navrhovala dávkovací režimy, o kterých je dnes známo, že nejsou bezpečné. „V základně americké armády s nejvyšší úmrtností se lékaři řídili Oslerovými léčebnými doporučeními, která zahrnovala aspirin, a objednali 100 000 tablet. Prodej aspirinu se mezi lety 1918 a 1920 více než zdvojnásobil.

„Počet mrtvých ve Spojených státech prudce vzrostl, vyvrcholil nejprve v námořnictvu koncem září, pak v armádě na začátku října a nakonec v obecné populaci koncem října. Homeopaté, kteří považovali aspirin za jed, zaznamenali jen málo úmrtí. Jiní mohli mít podezření, že za úmrtími může stát aspirin. Dne 23. listopadu 1918 Horder napsal v The Lancet, že pro ‚intenzivně toxické případy… musí být z léčby přísně vyloučeny aspirin a všechny takzvané protihorečkové léky‘ (str. 695).

Podle Dr. Starkové „těsně před prudkým nárůstem úmrtí v roce 1918 byl aspirin doporučován v režimech, o nichž je nyní známo, že jsou potenciálně toxické a způsobují plicní edém, a proto aspirin mohl přispět k celkové úmrtnosti pandemie a několika jejím záhadám. Úmrtnost mladých dospělých může být vysvětlena ochotou používat novou, doporučenou terapii v regimentových léčebných zařízeních (vojenských). Nižší úmrtnost dětí může být důsledkem menšího užívání aspirinu… Výskyt onemocnění podobnému Reyeovu syndromu před padesátými léty je diskutován a je v souladu se skutečností, že dětský aspirin byl uveden na trh až koncem čtyřicátých let. Různé metody užívání aspirinu můžou také přispět k rozdílům v úmrtnosti mezi městy a mezi vojenskými tábory.

Celá práce Dr. Starkové je fascinující a doporučuji vám ji přečíst a přesvědčit se na vlastní oči. Když se podíváme zpět, je těžké říci, do jaké míry bylo přesně na vině předávkování aspirinem ve srovnání s jinými faktory, a co bylo smrtelnější – epidemie sama o sobě nebo entuziasmus zdravotnických úředníků –, ale hypotéza rozhodně otřásá samotnými základy toho, co nám je prezentováno jako „pravdivé“. Už zase.

„Neviditelná duha“

Existuje také hypotéza Arthura Firstenberga, autora „Invisible Rainbow“, kterou je třeba zmínit. Firstenberg „sleduje historii elektřiny od počátku osmnáctého století do současnosti a přesvědčivě dokazuje, že mnoho ekologických problémů a také hlavních civilizačních chorob – srdečních choroby, cukrovky a rakoviny – souvisí s elektrickým znečištěním“. Tento úhel pohledu si zaslouží svůj vlastní příběh – a to bez ohledu toho, co si myslíte o vášnivém sporu mezi Bakteriální teorii a Terenní teorii. Jak u bakterie, tak u terénu, je dnes již velmi dobře známo, že elektromagnetické znečištění má velký dopad na lidské buněčné funkce a může mít dopad na lidské zdraví. Už jen z důvodu vlivu na lidský imunitní systém stojí za to se na to seriózně podívat.

Osobně si myslím, že když se zruší cenzura o vlivu elektromagnetického znečištění na lidské zdraví, stejně jako se to stalo u teflonu a azbestu o jejichž zdravotních rizicích se otevřeně píše, hodně nám to pomůže. Ne že by teflon a azbest zmizely… věřte, nebo ne, ale ve skutečnosti je azbest nově v módě v kvůli boji s „klimatickou katastrofou“. Ale aspoň můžeme mluvit o teflonu a azbestu, aniž bychom byli označováni za konspirační teoretiky!

Rekonstrukce viru chřipky z roku 1918

Na počátku 21. století byl virus chřipky z roku 1918 rekonstruován. Slovy CDC: „Výzkumníci CDC a jejich kolegové úspěšně zrekonstruovali chřipkový virus, který způsobil pandemii chřipky v letech 1918-19, která zabila až 50 milionů lidí na celém světě.

Proces rekonstrukce má děsivý a nechutný detail. Aby vytvořili genomickou sekvenci toho, o čem se vědci shodli, že je chřipkový virus z roku 1918, uchýlili se vědci k vykopání hrobu v aljašském permafrostu a znesvěcení těla inuitské ženy, která tam byla pohřbena. Získali také vzorky z těl dvou zesnulých příslušníků americké armády, jednoho v Jižní Karolíně a druhého ve státě New York.

Tento výzkum nebyl naléhavě potřebný. Vědci to udělali, protože byli zvědaví a cítili se oprávněně.

Překlad: Martin Kirschner (www.vipnoviny.cz), Zdroj: epochtimes.com

Nezávislost naší redakce můžete podpořit finančním darem v jakékoliv výši bankovním převodem na účet:

2400157743/2010

QR kód obsahuje údaje k platbě. Výši částky si určíte sami.