Spousta lidí, stejně jako paní Jana, může v dnešní době narazit na finanční problémy. (Public Domain)
Celosvětová krize způsobená pandemií koronaviru zasáhla také Českou republiku, která se tak ocitla ve zcela bezprecedentní situaci. Jsme v nouzovém stavu, země je v karanténě a běžný život se do značné míry zastavil – spousta podniků musela zavřít a tato situace je tak těžká pro řadu lidí. Týká se to nejen samotných podnikatelů, ale i jejich zaměstnanců, kteří se ze dne na den museli vyrovnat s tím, že nějakou dobu budou muset zůstat doma. Dnes se podíváme na příběh slečny Jany (24 let), která pracuje jako servírka v malé kavárně v centru Ostravy.
Nikdy jsem si neuměla představit, že k něčemu takovému může dojít
Když mi v sobotu 14.3. brzy ráno zazvonil mobil a na displeji bylo číslo šéfa, nejdříve jsem se lekla, jestli jsem neudělala nějaký průšvih, manko apod. Nakonec ale byla realita možná ještě horší – dozvěděla jsem se, že nemám chodit do práce, protože se kavárna ze dne na den zavírá z důvodu nařízení vlády (což o to, zrovna o víkendu mi to až tak nevadilo), ale bohužel v tu chvíli jsem vůbec netušila, jak dlouho bude celá situace trvat. Nikdy jsem nezažila, aby byly (vyjma vybraných státních svátků) povinně zavřené obchody a restaurace a už vůbec jsem si neuměla představit, že to může trvat tak strašně dlouho. Doma se sice nenudím – koukám na filmy a seriály na Netflixu, jsem pořád v kontaktu s kamarády přes Facebook a víc hraju různé videohry, ale přece jenom mi práce začíná chybět. A nejen práce jako taková – obavu mám zejména o to, jak to bude s penězi. Přiznávám se bez mučení, že nemám úplnou kontrolu nad mými financemi a moc je neřeším.
Zatím jsem ještě výpověď nedostala, reálně mi ale hrozí
S majitelem naší kavárny mám od samého začátku perfektní vztah – je to skvělý člověk, vždy mi vyšel vstříc a nemohu si na něho stěžovat. I v této těžké situaci tak oceňuji, že dělá maximum pro to, aby nemusel nikoho propouštět a snaží se, aby svůj podnik zachránil. Jeho krach by byla škoda i kvůli lidem, kteří k nám chodili – měli jsme spoustu stálých a spokojených zákazníků a určitě by i je mrzelo, kdyby o svou oblíbenou kavárnu přišli.
Nicméně ta je zavřená už více než měsíc a ztráty, které musí majitel počítat, jsou určitě obrovské. Zatím mě sice majitel uklidňuje, že snad vše dopadne dobře, bojím se ale toho, že pokud nedojde k brzkému otevření, podnik nakonec opravdu zkrachuje a budu si muset hledat novou práci.
Bojím se dalších dnů a týdnů – nouzový stav už trvá až moc dlouho
Aktuální informace o pandemii sleduji prakticky neustále – jak na webových stránkách, tak i v televizi a těší mě, že v posledních dnech se situace začala zlepšovat. Přesto mám ale strach, jak to bude dál – venku začíná být teplo a bohužel lidé začínají být neukáznění. Čím dál víc potkávám lidi bez roušek a bojím se, že křivka se zase otočí opačným směrem. Každý politik navíc říká něco jiného a sama nevím, komu věřit – jen si přeji, aby to už konečně skončilo a mohla se zase vrátit do svojí práce, jež mi čím dál víc chybí.
Děsí mě představa, že skončím na úřadu práce
Představa, že se budu muset zaregistrovat na úřad práce, je pro mě docela děsivá. Byla jsem v jeho evidenci jen jednou (po maturitě) a dobrá zkušenost to rozhodně nebyla – úřednice byly nepříjemné a v podstatě mi vůbec nepomohly. Věřím sice, že práci bych si (pokud by naše kavárna zkrachovala) našla co nejdříve, ale Ostrava není Praha a dá se čekat, že počet nezaměstnaných lidí se dost zvýší.
V životě jsem si nepůjčila peníze, ale nyní to začínám reálně zvažovat
Nikdy v životě jsem si nevzala žádnou půjčku – ani od banky, ani od nebankovní společnosti, dokonce ani od přátel nebo rodiny. Nicméně nyní je situace taková, že začínám pomalu přemýšlet nad tím, že si v krajním případě nějakou budu muset sjednat. Moc se v úvěrech nevyznám a nechci nikomu naletět, takže bych musela hodně hledat na internetu a půjčky porovnávat.. Každopádně půjčku beru až jako to nejkrajnější řešení situace a vzala bych si ji teprve tehdy, když by mi nic jiného nezůstalo. Věřím ale, že k tomu snad nedojde.
Doba je nyní zlá a sama jsem na tom ještě relativně dobře – mám skvělého šéfa, který dělá vše pro to, aby nemusel nikoho propouštět, zatím ještě nejsem v úplné finanční krizi a co je hlavní – ani já, ani nikdo z mých blízkých se koronavirem nenakazil (nebo o tom alespoň nevíme). Každým dnem se modlím za to, aby už tato noční můra pomalu skončila a i když se koronaviru asi nezbavíme úplně na 100 %, věřím, že brzy se život dostane zase do normálních kolejí. Plně chápu starost vlády o zdraví svých občanů, ale je třeba myslet i na ekonomickou stránku věci – další prodlužování současných restrikcí by zlikvidovalo obrovské množství podniků. Nějaké asi tento stav neustojí, ale věřím, že jich bude co nejméně a ty ostatní se z toho co nejdřív vzpamatují.
