Nevzdávejte se svých práv ~ pozoruhodný projev Dr. Julie Ponesseové

Dr. Julie Ponesseová je profesorkou etiky, která již 20 let vyučuje na ontarijské Huron University College. Kvůli mandátu k očkování byla postavena mimo službu a byl jí zakázán přístup na akademickou půdu. Přednášela na konferenci The Faith and Democracy Series 28. října 2021. Dr. Ponesseová nyní přijala novou roli v The Democracy Fund, registrované kanadské charitativní organizaci zaměřené na podporu občanských svobod, kde působí jako odbornice na pandemickou etiku.

Vzpomeňte si na dobu před několika lety – řekněme na podzim 2019. Co jste dělali tehdy? Jaký byl váš život? Na čem vám záleželo? Čeho jste se nejvíce obávali? Co jste si představovali o budoucnosti?

To je člověk, se kterým bych chtěl příštích 15 minut mluvit + začnu svým vlastním příběhem: Na konci budu mít otázku na OBLÍBENÉ a malé TAJEMSTVÍ, o které se s vámi podělím.

Na podzim 2019 jsem byla profesorem etiky a antické filozofie; učila jsem studenty kritickému myšlení + důležitosti sebereflexe, jak klást dobré otázky a hodnotit důkazy, jak se poučit z minulosti a proč demokracie vyžaduje občanské ctnosti.

Rychlý posun vpřed až do 16. září 2021, kdy jsem obdržela dopis s výpovědí “s uvedením důvodu” poté, co jsem zpochybnila a odmítla splnit nařízení svého zaměstnavatele o očkování. Byla jsem propuštěna za to, že jsem dělala přesně to, kvůli čemu jsem byla najata. Byla jsem profesorkou etiky, který zpochybňovala to, co považuji za neetický požadavek. Nemusíte se ani moc snažit, abyste si všimli ironie.

Kanada se řídí zákony, které jsou založeny na etice. Dalo by se říci, že etika je základním kamenem naší demokracie.

“Právo rozhodovat o tom, co se má nebo nemá dělat s vlastním tělem, a právo nebýt vystaven lékařskému zákroku bez souhlasu, je právo hluboce zakořeněné v našem zvykovém právu.” To nejsou moje slova, jsou to slova soudce Sydneyho Robinse z ontarijského odvolacího soudu.

Až na několik málo výjimek je tělo každého člověka v kanadském právu považováno za nedotknutelné, a to je základní étos Norimberského kodexu, slib lidstvu, že už nikdy nebudeme schvalovat neinformované, nedobrovolné lékařské rozhodování, a to ani pro dobro pacienta, dokonce ani pro dobro veřejnosti.

Z definice jsou očkovací mandáty donucovacími imunizačními strategiemi: kdyby neexistoval nátlak – například hrozba ztráty zaměstnání – lidé by dobrovolně souhlasili s tím, čeho se mandát snaží dosáhnout!

Zaměstnavatelé si berou naše kariéry jako rukojmí a zbavují nás účasti na ekonomice a veřejném životě. Odůvodňují to tím, že “jsme v pandemii”, a proto se musíme vzdát autonomie nad svým tělem v zájmu veřejného blaha.

Pojďme si tedy na chvíli promluvit o autonomii a veřejném blahu.

V naléhavých případech mají parlament a provinční zákonodárné sbory omezenou pravomoc přijímat zákony, které porušují určitá práva podle Listiny v zájmu veřejného blaha. Aby však bylo možné tato porušení ospravedlnit, musely by mandáty na očkování splňovat velmi vysoký práh: COVID-19 by například musel být vysoce virulentním patogenem, na který neexistuje odpovídající léčba, a vakcíny by musely být prokazatelně účinné a bezpečné.

Současný stav v Kanadě nesplňuje ani jedno z těchto kritérií.

Vezměme v úvahu tyto skutečnosti:

1) COVID-19 má míru nakažlivosti, která nedosahuje ani 1 % míry nakažlivosti pravých neštovic (a představuje ještě menší riziko pro děti).

2) k její léčbě existuje řada bezpečných a vysoce účinných léčivých přípravků (včetně monoklonálních protilátek, iv… (cenzurováno), fluvoxaminu, vitaminu D a zinku) A

3) u vakcín bylo za posledních 30 let zaznamenáno více nežádoucích účinků (včetně nesčetných úmrtí) než u všech ostatních vakcín na trhu.

Ve světle těchto skutečností mám tolik otázek:

Proč jsou očkovaným udělovány očkovací pasy a přístup na veřejná prostranství, když ředitel CDC prohlásil, že vakcíny COVID-19 nemohou zabránit přenosu?

Proč je očkování JEDINOU strategií pro zmírnění nákazy, když nové důkazy (včetně nedávné harvardské studie) neukazují žádný zřetelný vztah mezi mírou proočkovanosti a novými případy?

Proč naše vláda nadále odmítá Ivermektin jako doporučenou léčbu, když jej Národní zdravotní ústav USA podporuje a když stát Uttarpradéš v Indii jej distribuoval svým 230 milionům obyvatel a snížil tak úmrtnost na COVID téměř na nulu? Jak Indie předstihla Kanadu v oblasti zdravotní péče?

Proč se chystáme očkovat pětileté děti, když pro ně COVID představuje menší riziko než potenciální reakce na vakcínu A když pro vakcíny NEEXISTUJE účinný monitorovací systém?

Proč se zaměřujeme na úzké výhody imunity navozené očkováním, když reálné studie ukazují, že přirozená imunita je bezpečnější, silnější a trvalejší?

Proč se stydíme za “váhavce v očkování” a ne za “neústupné v očkování”?

“Proč,” jak se nedávno zeptala jedna zdravotní sestra, “je třeba chráněné chránit před nechráněnými tím, že nechráněné nutíme používat ochranu, která chráněné v první řadě nechránila?”.

Podle všech měřítek a z každého úhlu pohledu se jedná o “domeček z karet”, který se brzy rozpadne.

Ale otázka, která mě zajímá, zní, proč se ještě nerozpadl? Proč se tyto otázky neobjevují každý den na titulních stranách všech hlavních kanadských novin?

Neviděli prostě ti správní lidé ty správné údaje? Jde jen o administrativní chybu… v globálním měřítku?

Co se stalo s naším vedením? Náš premiér vede bojový pokřik: “Nemyslete si, že nastupujete do letadla,” pohrozil. Předvolební sliby jsou nyní segregační veřejnou politikou. Naše vláda nás denně povzbuzuje k rozdělování a nenávisti.

Jak se věci tak drasticky změnily? Jak jsme se my Kanaďané tak drasticky změnili?

Podle mého pozorování čelíme pandemii nejen viru, ale i pandemii přizpůsobivosti a samolibosti v kultuře mlčení, cenzury a institucionalizované šikany.

MainStream Media ráda říkají, že vedeme “informační válku” – že tuto pandemii sužují dezinformace, a dokonce i zpochybňování a pochybnosti.

V této válce však nejsou zbraněmi jen informace, ale i právo člověka myslet sám za sebe.

Slyšela jsem, že se říká: “no, já toho o virech zase tolik nevím”, takže bych vlastně neměl mít názor. ale…

Nejde o to, jestli víte o virologii víc než naši představitelé veřejného zdravotnictví; jde o to, proč je všichni nevoláme za to, že nejsou ochotni zabývat se důkazy a diskutovat s někým, kdo má jiný názor.

Měli bychom volat ne po výsledku, ale po obnovení procesu.

Bez tohoto procesu nemáme vědu, nemáme demokracii.

Bez tohoto procesu jsme v jakési morální válce.

Války v minulosti však měly jasné a zřetelné hranice: Východ a Západ, vlastenci a vláda.

Válka, v níž se nacházíme dnes, je válkou infiltrace namísto invaze, zastrašování namísto svobodné volby, psychologických sil tak zákeřných, že začneme věřit, že myšlenky jsou naše vlastní a že se vzdáváním se svých práv podílíme na jejich uskutečnění.

Jak nedávno řekl jeden moudrý kolega: “Je to válka o roli vlády. Je to válka o naši svobodu myslet a klást si otázky a o to, zda lze autonomii jednotlivce degradovat na podmíněné privilegium, nebo zda zůstane právem. Je to válka o to, zda máte zůstat občanem, nebo se stát poddaným. Je to válka o to, kdo vás vlastní… vy, nebo stát.”

Jde o to, kde stanovíme hranici.

Tady nejde o liberály a konzervativce, o zastánce a odpůrce vakcín, o odborníky a laiky. Všem by mělo záležet na pravdě, všem by mělo záležet na vědeckých a demokratických procesech, všem by mělo záležet na sobě navzájem.

Řekla bych, že má jen malou hodnotu zajistit přežití našeho národa, pokud s ním nepřežije i naše svoboda diskutovat, kritizovat, požadovat důkazy pro to, co po nás naše vláda žádá.

Jako člověka narozený v 70. letech mě nikdy nenapadlo, že TOHLE bude válka, kterou budu muset vést, že bude ohroženo právo na tělesnou autonomii, na svobodnou a transparentní výměnu informací.

Vzpomeňte si na chvíli na nej nepředstavitelnější příkoří minulého století – “konečné řešení”, jihoafrický apartheid, genocidy ve Rwandě a Kambodži. Neměli bychom si připomínat zvěrstva minulosti, abychom je neopakovali? Inu, paměť je krátká, rodinná pouta jsou zpřetrhána, nové starosti zastiňují ty staré a poučení z minulosti mizí v dávné historii, aby bylo zapomenuto.

Dnes se zdá, že očkovaní požívají všech práv + výsad civilizované společnosti: svobody pohybu, přístupu ke vzdělání a souhlasu vlád, zákonodárců, novinářů, přátel a rodiny. Očkování je vstupenkou k PODMÍNĚNÉMU návratu našeho práva na účast v kanadské společnosti.

Ale jak řekl John F. Kennedy: “Práva všech lidí se zmenšují, když jsou ohrožena práva jednoho člověka.”

ZÁVĚR:

Nepochybuji o tom, že COVID-19 je největší hrozbou pro lidstvo, jaké jsme kdy čelili; ne kvůli viru, to je jen jedna kapitola mnohem delšího a složitějšího příběhu, ale kvůli naší reakci na něj.

A tato reakce si, jak věřím, zaslouží své místo v každé učebnici lékařské etiky, která bude vydána v příštím století.

Co můžeme dělat?

Jak řekl kanadský chemik a spisovatel Orlando Battista: “Chyba se nestane chybou, dokud ji neodmítnete napravit.” To je pravda.

Zdá se, že v našem světě je cílem zdvořilost, “projít” a “proplout pod radarem”. Pryč jsou revolucionáři 60. let, pryč jsou vlastenci z počátků Ameriky. Jsme oběťmi – a vojáky – pandemie přizpůsobivosti.

Ale podřízení se není ctnost, není neutrální a rozhodně není neškodné.

Když Hannah Arendtová v roce 1961 pro New Yorker popisovala soudní proces s Adolfem Eichmannem, očekávala, že v něm najde zakomplexovaného, arogantního, ďábelského, možná psychotického muže. Našla však pravý opak. Byla ohromena jeho “velmi obyčejnou povahou”. Byl “strašlivě a děsivě normální”, napsala, muž, který “jen plnil rozkazy”, jak opakoval. Našla to, co nazvala “banalitou zla”, bezmyšlenkovitou tendenci obyčejných lidí plnit rozkazy, aby se přizpůsobili, aniž by sami přemýšleli.

Odmítavá, dobře nacvičená komunikace našich úředníků v oblasti veřejného zdraví vytvořila vysoce efektivní stroj, který nezveřejňuje své důkazy ani se nezapojuje do diskuse, ale pouze vydává příkazy, které povinně plníme. S pomocí médií jsou jejich chyby utajovány, jejich politika nezpochybňována a nesouhlasící umlčováni.

Jak toto mlčení prolomit? Jak znovu získat zdravý rozum a obnovit naši demokracii? Možná je na čase být trochu hlučný. Studie prokázaly, že jakmile si nějakou myšlenku osvojí pouhých 10 % populace, jedná se o bod zlomu, kdy si myšlenky, názory a přesvědčení rychle osvojí i ostatní. Stačí, když se ozve **Hlučných** 10 %.

Demokracie, “vláda lidu”, nejenže umožňuje svobodu projevu a zkoumání, ale vyžaduje ji.

A to malé TAJEMSTVÍ, které jsem vám slíbil na začátku? Tady je: NEJSTE špatný člověk, protože požadujete důkazy, NEJSTE špatný člověk, protože věříte svým instinktům, a NEJSTE špatný člověk, protože chcete myslet sami za sebe. Ve skutečnosti je to přesně naopak.

Pokud se obáváte ztráty spravedlnosti, pokud se obáváte o to, jaké životy budou moci žít naše děti, pokud chcete zpět svou zemi – zemi, kterou nám kdysi záviděl celý svět – pak je nyní čas jednat. Není důvod čekat, není žádný luxus ani omluva pro čekání. Potřebujeme vás teď.

Nyní je čas zavolat našim politikům a napsat do našich novin. Nyní je čas protestovat, nyní je čas vyzvat naši vládu a dokonce ji neposlechnout.

Jak řekla Margaret Meadová: “Nikdy nepochybujte o tom, že malá skupina přemýšlivých a odhodlaných občanů může změnit svět; je to vlastně jediná věc, která ho kdy změnila.”

Jinými slovy, nepotřebujete TROJICI hrdinů, MASU hrdinů, ZEMI hrdinů. Potřebujete jen jednoho. Můžete udělat svůj díl práce a MŮŽETE něco změnit. Piloti Southwest Airlines, kanadská horská služba, zdravotní sestry z University Health Network – ti všichni něco mění.

A ta LÁSKA, o kterou vás musím požádat? Hrdiny nyní potřebujeme více než kdy jindy. Naše demokracie si žádá dobrovolníky… Stanete se hrdinou, pro naši zemi, pro naše děti? Budete součástí těch hlučných 10 %?

Zdroj na původní článek: brownstone.org

Překlad: Martin Kirschner (www.vipnoviny.cz)

Sdílet na sociálních sítích:

Sdílet článek na sociálních sítích:
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  • 1
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
    1
    Share