Úvahy o tomto krátkém a vzácném lidském životě
„Žiješ, jako by ti bylo souzeno žít věčně, žádná myšlenka na tvou křehkost vám nikdy nevstoupí do hlavy. Tomu, kolik času už uplynulo, nevěnujte pozornost. Plýtváte časem, jako byste čerpali z plné a hojné zásoby, i když celý ten den, který věnujete nějaké osobě nebo věci, je možná váš poslední.“ — Seneca
Mohli bychom využít každodenního rozjímání o tom, jak omezený je náš čas v tomto životě. Většina z nás se vyhýbá přemýšlení o tom, nebo se rozčiluje nebo smutní, když na to myslíme. Ale je to silné rozjímání.
Dnes bych se rád podělil o sérii krátkých úvah o krátkosti života, které považuji za cenné.
1. Mohli bychom ignorovat velmi omezenou povahu tohoto života a považovat ho za samozřejmost a ocitnout se na konci svého života naplněni lítostí, že jsme jej nevyužili moudřeji.
Nebo se můžeme probudit do krátkého času, který tu máme, a rozhodnout se ho využít na maximum.
Kdybych věděl, že poslední návštěvy mého táty byly poslední, vážil bych si těch dnů ještě víc. Když si to uvědomím, mohu co nejvíce využít dny, které mi zbývají, s lidmi, na kterých mi záleží – včetně sebe.
2. Mohli bychom si dělat starosti s omezeností našich životů, zarmoutit se nebo se kvůli tomu zhroutit. Děláme to, protože věříme, že by to mělo být jinak. Ale to je jen další způsob, jak nebrat za samozřejmost to, co nám bylo dáno.
Místo toho jsme mohli plně ocenit tento omezený dárek. Když vám někdo předá neuvěřitelně cenný dárek, ptáte se ho, proč je ho tak málo? Nebo se radujete z toho, co jste dostali?
Dokázali bychom si vážit každého samostatného dne jako cenného, silného a radostného daru?
3. Často vyčerpáme aktuální den starostmi nebo sněním o nadcházejících dnech. A tak přicházíme o den, který je tu právě teď.
Je to jako přemýšlet o budoucích jídlech, zatímco jíte své současné jídlo. Nemůžete si vychutnat jídlo, které jíte nyní.
Co kdybychom si mohli vychutnat den, který právě žijeme?
4. Není to tak, že život je „krátký“. To je druh soudu, protože chceme žít déle. Ale život také není neomezený. Je to omezený zdroj, ale nemusíme si stěžovat na jeho krátkost.
Je to jako herec, který konečně dostane šanci jít na jeviště a tráví čas sténáním, že dostane jen jednu scénu. Pane Bože proč? Využijte svou jedinou scénu na maximum. Udělejte dopad s tím, co máte.
5. Chceme strávit omezený čas, který máme, tvrdou práci na něčem a snahou dělat to, co si myslíme, že bychom měli dělat? Chceme se vyčerpat před pocitem nudy?
Co kdybychom mohli žít život naplno v úžasu, radosti a lásce?
Chceme strávit hodinu, kterou máme na hřišti, tím, že se budeme přísně ujišťovat, zda děláme kolotoč správně, nebo se chceme pořádně bavit?
6. Chceme strávit tento omezený čas na zemi neustálým strachem o sebe, jestli děláme věci správně, co si o nás myslí lidé, jestli už jsme milováni nebo respektováni? Je to jako sledovat nádherný západ slunce a při tom se starat o to, zda vás osvětluje tak akorát pro vaše selfie.
Co kdybychom mohli na chvíli zapomenout na to, jak vypadáme, jak působíme, zda jsme v pořádku, a místo toho začali plně milovat dechberoucí západ slunce před námi?
A co víc, jaké by to bylo milovat to všechno, všechny bytosti – včetně nás samých?
7. Když máme v životě problémy, myslíme si, že něco není v pořádku a že bychom se neměli trápit. Ale tyto boje se mohou být něco, čím si musíme projít, než konečně začneme žít život, jaký chceme.
Co když byly boje součástí tohoto omezeného času, který máme? Boje jsou tím, co nás formuje a způsobuje, že rosteme a učí nás dozrávat do našeho plného já. Boje nejsou věcí, kterými musíme projít – jsou velkou součástí věci samotné.
Mohli bychom tento život považovat za kelímek, který nám pomáhá utvářet, který pomáhá odhalit, kdo skutečně jsme? A přijmout boje jako krásné místo učení a zázraků?
8. Když se zamyslíme nad krátkostí života a plně oceníme zázrak tohoto krátkého času, který nám byl dán, život pro nás může nabýt dojímavé kvality. A to je to krásné.
Japonci mají termín „mono no aware“, který lze přeložit jako „citlivost pomíjivost“ – tedy věci, které nevydrží. Tato myšlenka promlouvá k této nestálé, pomíjivé přirozenosti všech věcí. Je to tak sladké, podbarvené nějakým smutkem, protože všechno, na čem nám záleží, je krásné a pomíjivé. Tato pomíjivost jen dělá věci cennějšími.
Pokud jste měli lahodné jídlo v neomezeném množství, možná byste to považovali za samozřejmost. Ale kdybyste věděli, že to můžete ochutnat jen krátce, že to brzy zmizí, možná byste chuť pamlsku ochutnali ještě živěji. S více radosti. Další zázrak.
Překlad: Martin Kirschner (www.vipnoviny.cz), Zdroj: theepochtimes.com
