Dva lídři největších politických stran – Andrej Babiš a Petr Fiala.
V politickém prostředí se často setkáváme s tím, že malé politické strany mají jen minimální šanci uspět ve volbách proti svým větším konkurentům. Viděli jsme to například v současných volbách do poslanecké sněmovny z října 2025, kdy malé politické strany byly ještě menší (například jsme to viděli u uskupení SPD které získalo necelých 8% hlasů a u Stačilo!, které se nedostalo ani do poslanecké sněmovny) a větší politická strana ANO byla ještě větší. Tento fenomén není náhodný, ale má hlubší příčiny, které lze vysvětlit ekonomickými, sociologickými i psychologickými principy. Pojďme si v tomto článku tyto jednotlivé příčiny vysvětlit a říct si, proč ve volbách vítězí na střídačku dvě největší strany a ty menší mají minimální šanci prorazit.
Síťový efekt a jeho role v politice
Síťový efekt (anglicky Network effect), známý především z ekonomie a technologií, hraje zásadní roli i v politické soutěži. Robert G. Hagstrom, autor knihy Myslete jako miliardář, popisuje tento princip v souvislosti s akciovými společnostmi: „(Akciové) společnosti, které zažívají rostoucí výnosy, vykazují určité atributy, které dále upevňují jejich dominanci v určitém odvětví. Mluvíme o síťových efektech. Arthur poukázal na to, že lidé se raději připojují k větší síti než k malé. Pokud existují dvě konkurenční sítě, jedna s 25 miliony členů a jedna s 5 miliony členů, noví členové budou mít tendenci vybrat si větší síť, protože je pravděpodobnější, že splní jejich potřebu propojení s ostatními členy a nabídne více služeb a výhod.“
To znamená, že akciová společnost, nebo MLM společnost – která typicky staví svůj byznys na síťovém efektu – si vytvoří monopol v momentě, kdy má nejvíc členů ze všech ostatních společností. Noví členové hledající pocit bezpečí a výhod se přirozeně raději přiřadí k těmto společnostem – většina se přece nemůže mýlit –, než aby se přiřadili k menším společnostem. Souvisí to také s lidskou mentalitou, kdy chceme být na straně vítězů i přestože reálně některé menší společnosti mohou nabízet lepší služby, nebo produkty.
Stejně tak to funguje i mezi menšími a většími politickými stranami.
Větší politické strany, které mají širokou členskou základnu, zavedené struktury a silnou přítomnost v médiích, přirozeně přitahují více voličů. Lidé mají tendenci volit strany, které vnímají jako stabilní a úspěšné. Chceme prostě stát na straně vítězů, což je přirozená lidská mentalita. Větší strana působí jako bezpečnější volba a opět platí pravidlo: „většina se přece nemůže mýlit“.
Stádový efekt (efekt rozjetého vlaku)
Stádový efekt (anglicky známý jako Bandwagon effect), je dalším behaviorálním jevem, který ovlivňuje to, že největší strany zůstanou i nadále největší. Lidé mají totiž tendenci přidávat se k tomu, co je populární – prostě proto, že to dělají i ostatní. Proto chtějí nasednout do „rozjetého vlaku“, protože většina lidí už tam je.
Ve volbách to znamená, že když průzkumy ukazují, že nějaká strana má šanci uspět, část voličů ji volí „aby jejich hlas nepropadl“. Stejně to funguje i u značek nebo produktů – čím víc lidí je kupuje, tím víc mají pozitivních recenzí a tím víc důvěry vzbuzují. V případě politiky si místo pozitivních recenzí dosaďte vaše známé, přátelé a rodinu, kdy ze všech stran slyšíte, jak je v televizi mluvící politik úžasný – lídři menších stran se do televize ani nedostanou. Jinými slovy následujeme stádo (sociální bublinu) kolem nás.
Status quo bias
„Blbý, ale náš“ vystihuje toto myšlení většiny lidí. Status quo bias je kognitivní zkreslení, které způsobuje, že lidé preferují současný stav věcí a odolávají změnám, i když by změna mohla být mnohem lepší. Tento jev vede k tomu, že se lidé drží toho, co znají, protože změna s sebou nese nejistotu a vnímané riziko nebo ztrátu. V důsledku toho často lidé dělají iracionální rozhodnutí a přehlížejí lepší politické alternativy.
Velké strany ve výhodě
Velké politické strany těží z několika klíčových výhod, které malým stranám chybí. První je finanční zázemí. Větší strany mají obvykle větší rozpočet na kampaň, což jim umožňuje oslovit širší publikum prostřednictvím reklam, veřejných akcí či mediální přítomnosti. Navíc jsou velké strany často zvány do televize na rozdíl od menších stran. Už to samo o sobě velmi znevýhodňuje menší strany.
Druhým faktorem je zavedená značka. Voliči často volí strany, které znají, a větší strany mají díky své dlouhodobé přítomnosti v politickém prostoru výhodu rozpoznatelnosti.
Foto: „Česko na prvním místě“ je slogan, který používalo také SPD a ČR1. Většina lidí si jej však spojuje s Andrejem Babišem a jeho hnutím ANO.
Dále hraje roli infrastruktura. Velké strany mají rozvinuté místní organizace, které dokáží efektivně mobilizovat voliče a organizovat kampaň na lokální úrovni. Malé strany často postrádají takovou síť, což omezuje jejich dosah. Navíc, díky síťovému efektu a efektu sněhové koule, větší strany přitahují zkušené politiky, odborníky, dobrovolníky a více nových voličů, kteří dále posilují jejich pozici.
Psychologie voliče a strach z „promarněného hlasu“
Dalším důležitým faktorem je psychologie voliče. Lidé mají tendenci volit strany, které považují za „vítězné“, protože nechtějí mít pocit, že jejich hlas „propadne“. Tento fenomén je zvláště patrný ve volebních systémech, kde je třeba překročit určitou procentní hranici (například 5 % v Česku), aby se strana dostala do parlamentu. Voliči si tedy často vybírají větší stranu, i kdyby menší strana lépe odpovídala jejich názorům, protože věří, že jejich hlas nepropadne a bude mít větší dopad.
Strach z nepropadnutého hlasu však není jediným klíčovým prvkem. I kdyby se podle průzkumů měla strana dostat do poslanecké sněmovny a zároveň je to strana s kterou volič dokonale souzní, tak to stále není záruka, že ji bude volit.
Z evolučního hlediska jsou lidé zvyklí přidávat se k co možná největšímu společenství. Větší společenství je totiž zárukou bezpeční a stability. V dávných dobách bylo přidat se k většímu společenství často otázkou života a smrti obzvláště v éře válek. Aniž by si to lidé uvědomovali, tak na základě těchto behaviorálních mechanismů masa voličů chce volit raději vítěze voleb s kterým až tak nesouhlasí, než stranu, která má podle voličů nejlepší program, ale hrozí, že získá menší počet hlasů.
Možnosti malých stran
Přestože malé strany čelí značným překážkám, existují cesty, jak mohou částečně překonat nevýhody. Například zaměření na specifické otázky, které velké strany opomíjejí, může přilákat oddané voliče. Využití sociálních sítí a moderních technologií může také pomoci malým stranám oslovit širší publikum bez nutnosti velkých rozpočtů. Nicméně tyto strategie jen zřídka stačí k překonání síťového efektu, efektu sněhové koule a strukturálních výhod velkých stran.
Proto je na lídrech menších stran, aby své voliče vzdělávali a vysvětlili jim tyto principy. Pokud lídři menších stran dokáží lidem vysvětlit tyto evoluční psychologické „bloky“, pak budou lidé přesvědčeni o větším smyslu volit malou stranu, aby došlo ke skutečné společenské změně.
Závěr
Kombinací těchto jevů jako je síťový efekt, stádový efekt a Status quo bias vzniká „efekt velkého hráče“, který se dá neformálně popsat jako: „Lidé se přidávají k tomu, kdo už vyhrává.“ A tento politik může „vyhrávat“ jen na základě názorů médií a průzkumných agentur. To znamená, že média a průzkumné agentury v podstatě můžou řídit volby a způsobit další efekt „sebenaplňujícího se proroctví“.
Malé politické strany čelí ve volbách značným překážkám, které vycházejí z ekonomických, sociologických a psychologických principů. Síťový efekt, jak ho popisuje Hagstrom, zajišťuje, že větší strany přitahují více voličů, zdrojů a pozornosti, což jim umožňuje udržovat si dominanci. I přes potenciální kvality menších stran voliči často upřednostňují větší subjekty kvůli pocitu bezpečí a touze být na straně vítězů. Pro malé strany je tak téměř nemožné překonat tuto dynamiku, pokud se jim nepodaří vytvořit výraznou a atraktivní alternativu, která by oslovila dostatečně široké publikum.
Facebook komentáře