Bílé karpaty jsou jednou z nejkrásnějších tras Stezky Českem. (Martin Kirschner ©)
Stezka Českem – symbol svobody, dobrodružství a návratu k sobě samému. Každý, kdo se na ni vydá, ví, že to není jen o chůzi po horách, ale také o poznávání lidí, kultur a sebe sama.
V termínu 30. října až 5. listopadu 2025 jsem se rozhodl projít úsekem Bílých Karpat – krajinou opřenou legendami o Žítkovských bohyních a dobrosrdečnými lidmi. Chtěl jsem se na pár dní ztratit v horách, nechat myšlenky plynout, načerpat sílu z přírody a znovu si připomenout tu volnost a svobodu, kdy člověk na několik dní vypadne z materiálního Matrixu.
Netušil jsem, že mě na cestě potká nejen chřipka a lijáky, ale také setkání s výjimečnými lidmi, medvědí historky a dávka lidské dobroty, která se jen tak nevidí.
1. Den
První den jsem vyrazil z Valašských Klobouků směrem do hor, abych navázal na Stezku Českem. Vlál přijemný vítr a obloha byla jasná, což byl příslib dlouhodobě krásného počasí.
Po své cestě jsem potkal pár lidí. Nejvíc mě zaujala holčina s klukem, kteří šli proti mě. Holčině jsem až tak nevěnoval pozornost, ale kluk mi přišel povědomý. Říkám mu: „Prosím tě, nejsi náhodou Martin Úbl?“ A on mi odpovídá: „No, jsem.“ A já mu říkám: „Já jsem četl téměr všechny tvé knihy.“
Jak je ten svět malý, že na Stezce Českem potkáte zakladatele tohoto projektu a autora knih o cestování. S Martinem jsem na chvíli pokecal. Říkal, že jdou do Valašských Klobouk si nakoupit v lékárně a pak budou pokračovat na nejvýchodnější bod. Já jsem mu zase řekl, že mám v plánu projít celé Bílé karpaty. S Martinem mám společné to, že raději chodíme stezku na jaře, nebo na podzim, kdy není takové vedro. Je pravda, že v tomto období moc lidí stezku nechodí, protože jsem následně za celou dobu potkal tak pět stezkařů.
Následně jsem pokračoval k posezení ve tvaru rámečku, který slouží k pozorování krajiny a lidé se zde často fotí.
Posezení se nachází zhruba 4km od Valašských Klobouk. Posezení má i střechu, takže jej lze použít jako nouzový přístřešek k přespání. Jelikož se v podzimních časech často brzo stmívá, tak jsem se rozhodl, že pro dnešek svou pouť ve čtyři odpoledne ukončím a přespím tady. Mám takový rituál, že první den vytáhnu vinko, popíjím, pozoruji krajinu a přemítám o životě: „Tak je to tady. Dobrodružství může začít.“
2. Den
Už první den, když jsem přijížděl do Valašských Klobouk jsem měl rýmu a necítil jsem se příliš dobře. V noci a chladu jsem po rýmě, kašli a slzení v očích pochopil, že asi mám chřipku. „No doprdele! Zrovna když po půl roce čekání vyrázím na Stezku Českem, tak onemocním!“ Nadával jsem. Většina lidí by to asi vzdala a otočila to zpátky. Já jsem si však říkal, že co by mi mohlo prospět je čerstvý vzduch, Slunce (vitamín D), příroda a chůze.
Druhý den ráno jsem promrzlý a nachrchlaný pokračoval po Stezce Českem. Po pár hodinách vylézlo Slunce, které mi vlilo optimismus do žil. Ten den jsem dorazil do Sidonie, kde je stejnojménná restaurace. Mají tam výbornou Plzen, ale na jídlo si tam tak maximálně dáte klobásu, nebo nakládaný hermelín. No, což. Cestovatel si na cestách nemůže moc vybírat. Místní štangasti mě upozornili, ať si dám pozor na medvědy. Trochu jsem to brál s rezervou.
Následně jsem vyrazil k Trail Angelům – manželům Kosovým. Osobně nerad někoho obtěžuji s pomocí (rád jsem samostatný), ale tentokrát jsem se rozhodl, že udělám vyjimku. Koneckonců u manželů Kosových můžete stanovat na jejich pozemku bez ohlášení předem, jak vyplývá z informací aplikace Farout. Vzhledem k tomu, že v údolí Sidonie není kde jinde stanovat, tak jsem si řekl, že využiji této možnosti stanovat na jejich rovném pozemku, kde je i ohniště, posezení a kadibudka.
3. Den
Třetí den jsem si balil věci, když v tom se mě zeptal pan Kos zda si dám kávu. Nabídku jsem přijal a následně jsem chvíli pokecali. Pan Kos potvrdil, že nejvíce lidí se na Stezku Českem vydá v létě a že přes létní sezónu mu na pozemku stanovalo kolem 300 – 400 stezkařů. „Na podzim moc stezkařů nechodí“, říkal. Zeptal jsem se ho na medvědy. „Tady medvědí jsou už přes sto let. Akorát až nyní se o tom různě píše, jako o senzaci“, řekl pan Kos a dodal: „Raději si ještě u nás doplň vodu, protože další pitná voda je až daleko.“
Na Stezce Českem je skvělé, že potkáte dobrosrdečné lidi, jako jsou manželé Kosovi, kteří vám pomůžou. Lidský kontakt a možnost si na dlouhých cestách s někým pokecat je to, co každý stezkař ocení.
Vydal jsem se tedy dál na jihozápad po stezce přes přístřešek na Třešňové cestě, což je v horách spíše něco jako osada s posezením, tábořištěm a toaletami. Zde jsem si četl svůj časopis Kokteil, který se zaměřuje na cestovatelskou tématiku.
Ten den jsem pak nakonec došel k Prameni Na koncích, což je studánka ve které se povalují piva Karpat a Rejtín pivovaru Hrádek. Pivovar Hrádek dělá rozumnou věc. Místo toho, aby vyhodil piva, která se blíží expiraci, tak je nabídne turistům za symbolickou cenu v samoobslužné studánce. Litr piva tak vyjde na pouhých 50 kč. Této možnosti jsem využil, abych doplnil minerály a vitamíny.
4. Den
Čtvrtý den už mi bylo mnohem lépe. Sluníčko, čerstvý vzduch a vitamíny a minerály mě téměř vyléčili – zbyla jen rýma. Tohle miluji na horách. Vyléčí vás mentálně a fyzicky, díky čemuž nepotřebujete lékaře ani psychology. Vzpomínám, jak mi kamarád Jiří říkal, že mu hory pomáhají s depresemi. No, mě tentokrát pomohly s chřipkou.
Pokračoval jsem dál na Žítkovou. Obec Žítková je známá především svými Žitkovskými bohyněmi, které po staletí vykonávaly lidové léčitelství, věštění a magické obřady. Léčili i prokletí. Bohyně se jim říkalo, protože údajně měly „dar od Boha“. Jejich příběh proslavila Kateřina Tučková v románu Žítkovské bohyně (2012), který vychází z historických dokumentů, výpovědí pamětníků i etnografických výzkumů. Kniha odhaluje, že bohyně byly sledovány a pronásledovány komunistickou Státní bezpečností (StB), protože se obávali jejich vlivu na lidi.
V Žítkové jsem navštívli restauraci Ralph´s, kterou vlastní světoznámý kuchař s mnoha oceněními Ralph McNally a jeho manželka Daniela. Ti koupili starý dům v Žítkové, který zrekonstruovali a z něj vybudovali rodinnou restauraci. Dal jsem si kachnu se zelím a knedlíkem, která byla úžasná.
Dal jsem si kachnu se zelím, knedlíkem a brusinkami. Jedním slovem: famózní.
Následně jsem zamířil do 200m vzdáleného hotelu Kopanice, kde jsem využil svého umění udělat dohodu, které jsem se naučil od Donalda Trumpa. Jak říká Trump, tak nejlepším způsobem jak vyjednávat je pod nátlakem a přesvědčit druhou stranu, že ji může utéct příležitost. Jednoduše jsem vešel do hotelu a řekl jsem recepční, že mám v peněžence jenom 700 Kč – obsah peněženky jsem jí ukázal jako důkaz – a sháním ubytování. Následovala řada vyjednávaní i ze strany majitele hotelu, ale já jsem byl v klidu. Věděl jsem, že v tuto sezónu nemají lidi a že 700 Kč se pro ně také počítá. Nakonec se mi podařilo domluvit na ceně 700 Kč bez snídaně. Cena se snídaní by mě stála 1400 Kč a hotel tak musel pro mě hodně zlevnit. Co z toho vyplývá? Nejlepší vyjednávaní je takové, že není vlastně o čem jednat. Mám jenom sedm stovek a pokud je to pro vás málo, tak odcházím (ve stanu, nebo přístřešku můžu bydlet zadarmo). Pokud chcete dlouhodobě cestovat, tak se musíte naučit vyjednávat a šetřit peníze.
Po zbytek dne v hotelu jsem pak relaxoval, telefonoval si s rodinou, čučel na televizi a poslouchal podcasty.
5. Den
Pondělní ráno nevěstilo nic dobrého. Extrémně pršelo, viditelnost byla nulová a mě se nechtělo opustit hotel. Check out byl až v 10:30, takže jsem do té doby čekal, jestli nepřestane pršet. Nakonec mi nezbylo nic jiného, než si nasadit pláštěnku a pokračovat dál v cestě.
Přešel jsem hranice na Slovensko kolem hraničního přechodu Starý Hrozenkov a pokračoval strmým stoupáním. Stoupání mělo převýšení 50°, takže bylo velmi náročné, ale ne ještě tak náročné, že byste museli lézt po čtyřech. Nicméně půda byla podmáčená a bahnitá, takže každý můj krok vpřed jsem podjel o půl kroku vzad. Strmým stoupáním jsem šel 500 metrů v kuse a za celou dobu mé Stezky Českem si dovolím říct, že to byl ten nejtěžší úsek, který jsem kdy šel. Do toho se proti mě začala valit voda, která vytvořila potok přímo na stezce.
Po třech hodinách se mi konečně podařilo vydrápat na hřeben hory, kde zase pro změnu foukal ze strany studený vítr s deštěm. Ještě, že v těchto horách operuje Trail Angel Martin u kterého můžou stezkaři najít pomoc.
Trail Angel Martin
Trail angel Martin (ilustrační fotografie)
K Martinovi jsem došel již promrzlý. Naštěstí jsem byl s ním předem domluvený, že můžu přespat v jeho útulně.
Martin s dredovým culíkem je týpek, který mi svým životním stylem připomíná poustevníka a také tak žije. Pokud sledujete dokumentární seriál Ben Fogle a lidé žijící v divočině, pak máte představu o čem je Martinův život. Martin žije sám v horách. Chová ovce a jednu krávu. Má dva bílé Pyrenejské horské psy, kteří hlídají jeho statek. Maximálně se odtrhnul od systému. Neplatí za vodu (má vlastní studánkovou), fond oprav, plyn, svoz odpadu, koncesionářské poplatky a jiné nesmysly. Jedině za co platí je energie (700 Kč/měsíčně) a internet (cca 300 Kč/měsíčně). Dovedete si představit, že by vaše měsíční náklady za bydlení byly 1000 Kč měsíčně? Tomu říkám svoboda.
I to je možná jeden z důvodů proč Martin není tak materiálně založen a může se věnovat pomáhaní lidem jako Trail Angel. Pokd si přečtete recenze o Martinovi třeba v aplikaci Farout, tak se dozvíte, že často dává stezkařům pivo a pohoštění zdarma – v době kdy jsem tam byl já, tak jsem od něj dostal upečený koláč s povidly a tvarohem, který byl famózní. Mohl bych vám vyprávět o jeho dobrosrdečnosti spoustu věcí, ale nejlepší bude, když jej osobně navštivíte a přečtete si jeho „Knihu návštěv“, kde lidé popisují jeho kvality. Já sám jsem do jeho knihy návštěv napsal:
Pravda je, že takových lidí jako je Martin, je opravdu velmi málo. Dovedete si vy představit, že byste si k sobě domů zvali cizí lidi, a dávali jim zdarma pivo a jídlo? Mě to bylo blbé a tak jsem Martinovi za koláč zaplatil, i když to odmítal. Díky lidem jako je Martin jsem pochopil, že lidská dobrota se ještě ze světa nevytratila.
Martin sám často chodí po horách na několikadenní tůry, takže nemusí být vždy doma. Proto je třeba se u něj předem hlásit. Pokud jej nezastihnete, tak zhruba o 3 km dále je luxusní zastávka s křesly a gaučem, kde můžete přečkat noc.
6. Den
Šestý den už začalo být počasí opět pěkné. Rozloučil jsem se s Martinem a vyrazil pokračovat dál po Stezce. Kousek dál za luxusní zastávkou má být až pět restaurací, hotelů a bister, kde se údajně dá najíst. Většina z nich je však zkrachovalá a trvalé zavřená. Jediná restaurace, která ne všechny dny má otevřeno je v horské chatě Vyškovec. Pokud půjdete kolem, tak využíte příležitosti se zde najíst a nespoléhejte jako já na to, že něco jiného bude mít otevřeno.
Pokračoval jsem dál a rozhodl jsem se, že sejdu ze Stezky Českem do údolí, kde se nachází obec Březová a v ní je hospoda u Bruštíků, kde dávají meníčka za 138 Kč a výborně tam vaří. Někdy je nejlepším řešením sestoupit z hor do údolí a dát si oběd s místními bez vysokohorské přirážky, kterou dostanete v turistických horských chatách. V obci jsem také navštívil místní kostel, kde jsem si četl knížku Nejbohatší poustevník, než mě vyrušily nahlas modlící se důchodkyně. Ten den jsem pak přespal ve stanu nad obcí.
7. Den
Sedmý den jsem ráno vstal a zabalil stan. Vystoupal jsem nahoru do hor, abych navázal na Stezku Českem. Pokračuji dál a potkávám Slovenku, která jde Cestu hrdinou SNP z Trenčína do Smolenice. Podle obličeje Slovenka vypadá na 80 let, ale postavu by ji záviděla kde jaká dvacítka.
S paní ze Slovenska jsem se dal do řeči. Zeptal jsem se ji, jestli se nebojí medvědů. Tak mi odvětila, že má sprej proti medvědům. V minulosti už prý medvěda v přírodě potkala. Medvěd se před ní postavil na zadní nohy, aby si ji prohlédnul. Pak však o ni ztratil zájem a utekl do lesa. Podle jejich slov případy, kdy medvěd zaútočí na lidi jsou výjimečné a jde o případy, kdy lidé nerespektují jejich přirozené prostředí jako například, že je úmyslně vyhledávají, lezou jim do brlohů a dělají si s nimi selfíčka. Co dneska lidé nejsou schopni udělat pro pár „úžasných“ záběrů na Instagram.
Se Slovenkou jsem se rozloučil a popřáli jsme si navzájem šťastnou cestu. Koukám do aplikace Farout a zjišťuji, že už zbývá jen ujít 18 km do cílové destinace Velká nad Veličkou.
Překonávám poslední hory a pak už mířím do údolí. Je tma, ale to nevadí. V údolí Javorníku je již osvětlení a okolní baráky mi svítí na cestu. Z rozhlasu vyhrává hudba pro pozvednutí nálady místních obyvatel a já slyším hrát píseň Tisíc mil v podání Maxim Turbulens, která jako by podtrhla mé putování za dobrodružstvím. „Teď mi zbejvá jen pár chvil …“
Docházím do hostince TJ Kordárna, kde si dávám zasloužené pivo a pizzu. Ten den jsem ušel slušných 27,7 km.
Závěr
Když jsem seděl v hostinci ve Velké nad Veličkou, s pivem v ruce a pizzou před sebou, měl jsem v nohách 95 kilometrů. V srdci jsem cítil klid, který se dá zažít jen po dlouhých dnech v přírodě. Uvědomil jsem si, že čím déle jsem na stezce, tím lepší je má fyzická kondice a tím více ujdu kilometrů, cítím se lépe a zdravější – chřipka úplně zmizela.
Stezka Českem mi znovu připomněla, že opravdové bohatství nespočívá v penězích, ale v zážitcích, dobrosrdečných lidech a svobodě.
Každý krok byl malým návratem k jednoduchosti – k životu, kde nepotřebujete mnoho, abyste byli šťastní. A jak by řekl klasik: „Nezáleží, kolik kilometrů ujedeš, ale co po cestě zažiješ.“
