V moderní společnosti se objevuje fenomén, který psychiatři nazývají Trůmenův syndrom (nebo Truman Show delusion). Jde o psychologické přesvědčení, že náš život je uměle zinscenovaný, že nás neustále sledují skryté kamery a že lidé kolem nás hrají role v jakési velkolepé show. Skutečně se jedná o psychiatrický problém mysli, nebo to, že žijeme v umělé realitě může být pravda?
Jak se Trůmenův syndrom projevuje?
Lidé trpící tímto syndromem věří, že jejich každodenní život je natáčen a vysílán milionům diváků. Domnívají se, že rodina, přátelé i kolegové jsou herci, kteří čtou scénář, a že celé jejich okolí je obří filmový plac. To vede k silné úzkosti, paranoie, derealizaci (pocit, že svět není skutečný) a depersonalizaci (pocit odtržení od sebe sama).
Někteří pacienti například cestují na významná místa (například do New Yorku po 11. září), aby si ověřili, zda události nejsou jen součástí jejich „show“. Syndrom často souvisí s počáteční fází schizofrenie, bipolární poruchou s psychotickými prvky nebo těžkou úzkostnou poruchou. Není to samostatná diagnóza popsaná v DSM-5 (Diagnostický a statistický manuál duševních poruch), ale spíše specifická forma paranoidní bludné poruchy.
Kdo Trůmonovým syndromem trpí nejčastěji?
Typicky se objevuje u mladších mužů střední třídy s vyšším vzděláním. Častěji postihuje lidi, kteří mají sklony k egocentrismu, obavy z veřejného pohledu (strach veřejně vystoupit, jít po ulici, sedět v restauraci, psát příspěvek na sociální sítě, nebo prostě jen „být vidět“). Tito lidé se bojí být sledování a hodnocení lidmi. Někdy však paradoxně může Trůmanův syndrom znamenat, že naopak jedinci po tomto veřejném pohledu touží – chtějí být „hvězda“ jako Trůman.
Vzestup reality show a sociálních sítí tento syndrom výrazně posílil – kultura neustálého sdílení a sledování dala bludům novou, moderní podobu.
Filozofická hloubka Trůmanovy show
Film Trůman Show (1998) s Jimem Carreym v hlavní roli není jen zábavnou komedií, ale geniální filozofickou alegorií. Hlavní hrdina Truman Burbank žije od narození v dokonale naaranžovaném světě, aniž by tušil, že všechno kolem něj je falešné.
Stejně jako Truman z hlediska náboženství pravděpodobně žijeme ve falešné realitě. Filozofové by to nazvali Májou (iluzí v hinduismu), Matrixem nebo Platonovou jeskyní – kde lidé vidí jen stíny pravdy na zdi a považují je za skutečnost. Když odhlédneme od náboženství, stává se Trůmanova show archetypem našeho současného systému: finančního (dluhové otroctví), zdravotnického (farmaceutický průmysl), válečnického (zbrojařský průmysl), mediálního (kontrola narativu a manipulace prostřednictvím strachu) a politického (iluze svobody volby).
V show vystupuje režisér Christof (ztvárnil herec Ed Harrisjako) chladný psychopat, který Trumana „vlastní“ a chce ho udržet v bublině pro svůj zisk a kontrolu. Přesně takto lze vnímat i současné elity – psychopaty u moci, kteří nás drží v nevědomosti, aby nás mohli snadněji ovládat a zotročovat pro své cíle – zisky, kontrolu a udržení moci.
A stejně jako Truman máme i my kolem sebe „falešné lidi“ – přátele, partnery nebo kolegy, kteří nás z různých důvodů (peníze, moc, psychické pohodlí) udržují v iluzi a manipulují námi, abychom zůstali v jejich hře.
Závěr: Odvaha odejít z placu
Trůmenův syndrom není jen psychiatrický jev. Je to metafora celé naší doby. Žijeme v hyperrealitě, kde sociální sítě, média a algoritmy udržují iluzi, že tohle je skutečný svět a život ve kterém máme žít – krysí závod s nekonečným placením složenek a omezenou svobodou. Otázkou zůstává: Kdy se probudíme jako Truman a vykročíme ke dveřím vedoucím ven z ateliéru?
Odvaha opustit komfortní, ale falešnou realitu je možná nejtěžší věcí, kterou můžeme udělat. Ale jak ukazuje film – teprve za zdmi umělého světa začíná skutečný život.
„A kdybych se s vámi neviděl, tak dobrý odpoledne, dobrý večer a dobrou noc!“
Nezávislost naší redakce můžete podpořit finančním darem v jakékoliv výši bankovním převodem na účet:
2400157743/2010
QR kód obsahuje údaje k platbě. Výši částky si určíte sami.
Facebook komentáře