autor: Martin Kirschner
V současné době dospěla ekonomická krize do obřích rozměrů. Politici všech zemí EU a ve světě se snaží najít řešení, jak se vypořádat s dluhovou krizí. Nedávno obletěla svět zpráva, že Kypr zdaní vklady klientů bank nad 100 tisíc eur.
Evropská Unie tlačila na Kypr, že když toto opatření neučiní, tak nedostane mezinárodní finanční pomoc. Kypr by tím pádem musel vyhlásit státní bankrot a odejít z EU. Je zajímavé, že ta samá Evropská Unie tlačila na Island, aby zaplatil zkrachovalé vklady holandských a britských klientů banky Icesave.
Představitelé EU a hlavně Holandska a Velké Britanie, jejíchž občané měli u islandské banky Icesave uloženy vklady, tehdy hlásali, že klienti bank nesmí za žádnou cenu přijít o své vklady.
Musíme si uvědomit, že krize na Islandu vznikla před pěti lety, kdy byla v plenkách, a státy platily dluhy bank. Dnes jsou státy tak zadlužené, že jim nezbývá nic jiného než zabavovat vklady. To dluhovou krizi pravděpodobně stejně nevyřeší, ale politikům prostě nic jiného nezbývá.
Zabavení až 80 % vkladů nad 100 tisíc eur v případě Kypru se ruských magnátů, podnikatelů vyhýbajících se daňovým povinnostem ve svých zemích a jiných milionářů, kteří mají účty na Kypru, příliš nedotklo, jak by se na první pohled mohlo zdát. Tito lidé ve svých službách zaměstnávají špičkové finanční poradce, kteří jim vždy hravě poradí, do jakých bezpečných přístavů (Švédsko, Švýcarsko) mají své peníze poslat.
Ještě než bylo toto opatření zavedeno, většina kapitálu z Kyperských bank byla převedena do zahraničních bank. Dokonce i kyperští politici, kteří toto zdanění vkladu odsouhlasili, si ještě před tím, než toto opatření začalo platit, převedli své peníze do zahraničí. O těchto převodech informoval německý server Deutsche Wirtschafts Nachrichten, podle kterého si kyperští politici před rozhodnutím o zdanění vkladů poslali do zahraničí 4,5 miliardy eur (115 miliard Kč)[1]. Nejvíce na to doplatili samotní Kypřané, kteří v těchto intrikách a machinacích nejsou tak zběhlí. Ti v kyperských bankách přišli o celoživotní úspory.
Je třeba se zamyslet nad tím, jestli zabavovat někomu celoživotní úspory je optimální řešení, jak vyřešit dluhovou krizi. Vlastně když se nad tím zamyslíme, tak všechny země EU jsou v deficitu. Žádná z nich nemá rozpočtový přebytek. Dokonce i Německo, které se na záchraně jihoevropských států podílí nejvíce, má dluh 1,3 biliónů eur (32,5 biliónů Kč)[2].
V situaci, kdy si státy, firmy, banky a běžní lidé navzájem dluží, se nemůže stát, že by dluhy byly někdy zaplaceny.
Jedním z hlavních problémů v systému mohou být úroky a to, že banky tisknou ničím nekryté peníze a posílají je prostřednictvím půjček do oběhu. Podrobněji byla tato problematika rozebrána ve starším článku, viz: Úvaha: Mohou vést úroky ekonomiku do krize?
Krizi přiživují samotné banky
Proč všechny ekonomiky světa stagnují a topí se v dluzích? Růst ekonomiky není založen na lidských hodnotách. Proč všechny státy řadí na první místo banky, na druhé stát a na třetí obyčejné občany? Je to právě proto, že banky mají patent na tištění peněz.
Pokud se státníci nepodvolí zlovůli bankovních oligarchů, může se klidně stát, že díky této moci úmyslně zvýší nebo sníží počty úvěrů, čímž by mohli způsobit hyperinflaci, nebo vysokou deflaci. Tímto způsobem mohou také uměle podhodnocovat některé měny a vyvolat měnovou válku.
Přesně to vystihli dva bývalí zaměstnanci Bank of England Reginald McKenna a sir Josiah Stamp. Reginald McKenna, bývalý předseda představenstva Midlands Bank of England, prohlásil: „Obavám se, že běžnému občanovi by se nelíbilo sdělení, že banky mohou vytvářet a vytvářejí peníze. A ti, kteří ovládají peníze národa, řídí politiku vlád a ve svých prázdných rukou drží osud lidí.“
Sir Josiah Stamp, ředitel Bank of England, si o systému také myslí své: ,,Moderní bankovní systém vytváří peníze z ničeho. Tento proces je pravděpodobně nejvíce ohromující kouzelnický trik, který kdy byl vynalezen. Bankovnictví bylo počato v nespravedlnosti a zplozeno ve hříchu. Bankéři vlastní zeměkouli. Pokud jim zeměkouli seberete a ponecháte jim moc vytvářet peníze, škrtnutím péra si vytvoří tolik peněz, aby si ji koupily nazpět. Seberte jim tuto velkou moc [vytvářet peníze] a všechna velká bohatství (jako to moje) zmizí a oni zmizí také, neboť potom tu bude lepší a šťastnější svět, v němž je možno žít. Ale chcete-li být nadále otroky bank a platit cenou svého vlastního otroctví, nechte bankéře pokračovat ve vytváření peněz a ovládaní úvěrů.“
Zakázal bych úročení půjček
Aby mohl být růst ekonomiky založený na lidských hodnotách, je v prvé řadě nutné vzít soukromým společnostem, kterými jsou banky, patent na tištění peněz a převést jej do rukou států.
Dále je potřeba zakázat jakoukoliv formu úroku a poplatku za zprostředkovaní půjčky, aby v budoucnu finanční sektor znovu nezbujel a banky nechtěly po svých klientech vrátit za půjčky více peněz, než samy vydaly do oběhu. Je třeba zákonem jasně definovat, že vydělávaní peněz na půjčkách je nemorální a ničící ekonomiky států.
Úskalí ekonomiky a příčiny krize
Výrok Karla Janečka, zakladatele společnosti RSJ, která je největším obchodníkem na londýnské derivátové burze, poukazuje na některé chyby v ekonomickém systému: ,,Já tím myslím to, že konkrétně v dnešní době, díky informační revoluci, ne informační evoluci, máme situaci, kdy ekonomika má obrovské rezervy. Má obrovskou vatu. Nikdo nehladoví a tak dále. Nicméně, dovedeme si představit, že by se nám mohlo žít výrazně líp a je to skutečně pravda. A ten důvod, proč ekonomika nefunguje tak, jak by měla, proč se kumulují dluhy a nejrůznější špatnosti, jsou právě šílené neefektivity. A ty šílené neefektivity, to je pouze z části korupce, která je u nás enormní, a není to pouze korupce."
Kromě ekonomického systému je třeba se podívat také na chování společnosti a její morální hodnoty. Jak poznamenal český podnikatel Tomáš Baťa, žádná krize nevznikne pro nic za nic. Podle něj je zapříčiněna v první řadě úpadkem morálních hodnot společnosti, a až následně v důsledku toho degenerací systému.
Tomáš Baťa o příčinách společenské krize v roce 1932 řekl: „Příčinou krize je morální bída. Přelom hospodářské krize? Nevěřím v žádné přelomy samy od sebe. To, čemu jsme zvykli říkat hospodářská krize, je jiné jméno pro mravní bídu. Mravní bída je příčina, hospodářský úpadek je následek.
V naší zemi je mnoho lidí, kteří se domnívají, že hospodářský úpadek lze sanovat penězi. Hrozím se důsledku tohoto omylu. V postavení, v němž se nacházíme, nepotřebujeme žádných geniálních obratů a kombinací. Potřebujeme mravní stanoviska k lidem, k práci a veřejnému majetku.
Nepodporovat bankrotáře, nedělat dluhy, nevyhazovat hodnoty za nic, nevydírat pracující, dělat to, co nás pozvedlo z poválečné bídy, pracovat a šetřit a učinit práci a šetření výnosnější, žádoucnější a čestnější než lenošení a mrhání.
Máte pravdu, je třeba překonat krizi důvěry, technickými zásahy, finančními a úvěrovými ji však překonat nelze, důvěra je věc osobní a důvěru lze obnovit jen mravním hlediskem a osobním příkladem.“
Růst ekonomiky založený na lidských hodnotách
Když nad současnou situací přemýšlím, napadá mě zavést nějaký model růstu ekonomiky založený na lidských hodnotách. Mohl by fungovat tak, že stát, který by měl patent na tištění peněz, by tyto peníze posílal do oběhu pouze tehdy, pokud by byla v té dané zemi vytvořena nějaká hodnota, například prostřednictvím mzdy.
Pekař, který upekl chleba, zedník, který postavil zeď, nebo prodejce zájezdů, který někomu prodal zájezd, ti všichni vytvořili pro společnost nějakou hodnotu. Systém by vypadal například tak, že by stát vydal do oběhu 5% peněz ke mzdě a následně by jako protipól vytvořil dalších 5% ze mzdy, které by putovaly do státní pokladny, protože v daném státu byla vytvořená nějaká hodnota. Platilo by tedy pravidlo: růst lidských hodnot=růst ekonomiky státu.
Nebylo by ani potřeba platit daně ze mzdy, protože ve společnosti byla vytvořena nějaká hodnota, takže by si stát mohl tuto hodnotu promítnout do peněz jako své bohatství. Pokud vezmeme v úvahu, že banky taky tisknou peníze z ničeho, které nejsou ničím kryté, tak proč by to samé nemohl dělat i stát, který by peníze kryl lidskými hodnotami?
Samozřejmě uvádím pouze příklad. Nemusí to být 5 a 5%, ale třeba 7 a 7%, nebo nižší hodnota. Taky poměr vydání nových peněz do oběhu mezi státem a občanem se může různit. Tato kritéria jsou závislá na různých ekonomických ukazatelích a je potřeba vyvážit ekonomiku tak, aby nevznikala inflace, nebo deflace.
