Prostí lidé mají jasné priority, které se promítají do bohatých, smysluplných a zaměřených životů
Můj první román o Amiších vyšel v roce 2010. Od té doby jsem vydala 28 dalších knih o Prostých lidech. Navštívila jsem také komunity v Indianě, Ohiu, Pensylvánii, Oklahomě, Coloradu a Wisconsinu.
Svou vlastní cestu minimalismu jsem začala před dvěma lety, když jsem absolvoval kurz Joshua Beckera. Všimla jsem si mnoha podobností mezi Amiši a těmi z nás mezi „Angličany“, kteří se snaží žít zaměřený život.
V případě, že neznáte Amiše, je to skupina lidí, jejichž kořeny sahají až k anabaptistům. Jsou známí tím, že žijí jednoduše, jednoduše se oblékají a hospodaří staromódním způsobem.
Obecně platí, že Amišové nemají ve svých domovech elektřinu, nevlastní auta, ani nechodí na vysokou školu a mají velké rodiny. Tím však jakákoli podobnost s americkými puritány ze 17. století končí.
Amišové jsou celoživotní studenti, kteří pravidelně používají počítače ve svých místních knihovnách. Mnoho komunit využívá solární energii pro své podniky a nemají problém najmout si řidiče, aby mohli navštívit sousední města.
Co se tedy můžeme o Amišech dozvědět, co nám může pomoci v naší snaze přijmout minimalismus?
Zde je šest věcí, které jsem se naučila o záměřeném životě Amišů:
1. Buďte zaměřeni na to, co pustíte do svého života. Na rozdíl od všeobecného přesvědčení a jejich prezentace v moderních médiích se Amišové nevyhýbají veškeré technologii. Jsou prostě velmi vybíraví ohledně toho, co si do svého života pustí.
Mluvila jsem o tom s mnoha Amišskými rodinami a oni mi řekli, že nechtějí ve svém domě nekonečný zástup technických hraček. Věří, že mít doma telefon, počítač nebo televizi odvede pozornost od jejich rodinného času.
Nejsem připravena nechávat svůj telefon v šuplíku, aby nerušil večeři, ale mám větší záměr vypnout vyzvánění a upozornění – zejména během jídla a času s rodinou. Rozhodla jsem se, že nebudu mít televizi v každé místnosti mého domu. K práci používám svůj stolní počítač, a když pracovní den skončí, vypnu ho.
Doufat, že budeme mít více času na naše děti nebo drahou polovičkou, není dost dobré. Musíme se rozhodnout dát je na první místo a podniknout kroky, které odrážejí jejich důležitost v našem životě.
2. Zvolte doma uspořádat společenskou událost. Amišové mají velmi úzce propojenou sociální komunitu. Jejich setkání jsou velká – na svatbách se pravidelně účastní více než 500 hostů a všichni jsou zapojeni do místní školy.
Obvykle však v noci nechodí ven – jsou doma s rodinou, dělají školní úkoly, hrají hry a starají se o večerní farmářské práce. Rozhodli se přijmout zpomalenou verzi života.
Zpočátku jsem se cítila trochu antisociálně říkat „ne“ rande u kávy, vstupenkám na týdenní koncerty a jednáním ve výboru. Ale jakmile jsem si dovolila trávit většinu svých večerů doma, rychle jsem pochopila výhody.
Jsem méně vyčerpaná. Stres mé rodiny klesá. Domov se opět stal útočištěm, místem, kde se můžete shromáždit, načerpat nové síly a připravit se na další den.
3. Zjednodušte oslavy. Amišové milují party, ale jejich oslavy vypadají trochu jinak než ty naše. Často se objeví celá rozvětvená rodina. Dárky bývají domácí nebo užitkové. Protože často nejedí venku, výlet do místní zmrzlinárny s celou rodinou je velký problém. Rádi spolu hrají hry, ať už jde o deskové hry, baseball nebo volejbal.
Důraz je kladen více na to, být spolu a méně na zabalené dárky – ve skutečnosti dárky vůbec nebalí. I svatební dary jsou vystaveny na dlouhém stole, nezabalené.
Když jsem byla svobodná matka, bylo pro mě těžké najít peníze navíc na dárky. Byla to velká událost, když jsem ušetřila dost na to, abych mohla svému synovi koupit novou sadu Lego. Teď, když jsou moje děti a děti mého manžela dospělí a náš příjem se stabilizoval, chápeme, že od nás „věci“ nepotřebují. Ve většině případů věci ani nechtějí.
Ale milují oslavy – pořádáme speciální večeře, díváme se spolu na filmy nebo hrajeme karty. Oslava je stejně výjimečná bez pronajímání skákacího domu (což by u 30letých bylo divné) nebo kupování drahých dárků.
4. Vyhněte se dluhům. Je velmi vzácné, že najdete Amiše, který je zadlužený. Občas si na bydlení vezmou půjčku, ale častěji prostě bydlí u rodičů, dokud nemají naspořeno dost na koupi vlastního pozemku.
Tento domov bude časem malý, což znamená, že k němu udělají přístavbu, až budou mít děti. Nemovitost může mít také menší výměr, než chtějí, takže budou sledovat souseda, jestli nechce prodat několik akrů.
Na druhou stranu jsem vždy předvídala, co bych mohla potřebovat a překoupit. Velké nebo malé věci, vždy jsem koupila víc, než jsem potřebovala. Hledáte dům? Kupte si pro každý případ velký. Kdo ví? Možná budu mít pět dětí. (Mohla jsem si dovolit jen jedeno)
Kdybych se mohla vrátit a promluvit si sáma se sebou, kdybych mohla následovat příklad Amišů, spokojila bych se s tím, co teď potřebuji, a nechala bych zítřek, aby se postaral sám o sebe.
5. Spokojte se s méně. Když jsem poprvé navštívila Amiše, měla jsem problém pochopit, že byli opravdu spokojeni s málem. Jedna z prvních farem, které jsme v Indianě navštívili, byla velmi pěkná, 98 akrová. Po návštěvě u majitele (přátelského, sympatického starého muže s kšandy a dlouhým plnovousem) jsme se dozvěděli, že mu bylo nabídnuto 6 milionů dolarů za jeho farmu. Někdo tam chtěl postavit golfové hřiště. Odmítl je. To mi doslova vyrazilo dech.
Koneckonců, tato rodina vydělávala méně než 20 000 dolarů ročně. Určitě by ty peníze mohli použít! Osoba, která nás vzala na farmu, to vysvětlila takto. „Co by udělal s 6 miliony dolary, které teď nemá? Je spokojený se svým životem a jeho děti jsou nezávislí dospělí, kteří jsou také spokojeni se svým životem.“
Se 6 miliony dolarů jsem dokázala vymyslet spoustu věcí, ale v průběhu let, kdy se můj vlastní život ustálil v méně stresujícím rytmu, jsem pochopil, že peníze nejsou vždy řešením.
Byla bych šťastnější se 6 miliony dolarů? Pravděpodobně ne (i když bych mohla být v pokušení to vzít, kdyby mi to někdo nabídl). Chápu, že více peněz nevyřeší každý problém, že práce, kde mám větší plat, pro mě nemusí být nejvhodnější a že vlastnit větší dům nebo novější auto mě neudělá šťastnějším.
6. Dejte první věci na první místo. Amišové nežijí bezproblémový život v idylickém prostředí s dokonalými lidmi. Když se podíváme na jejich životy, jedna věc, která vyniká nejvíce – víc než koně a kočáry, velké rodiny a nedostatek technologií – je, že se zdá, že našli způsob, jak dát první věci na první místo.
Rodina, sousedé, přátelé, víra – to jsou věci, které jsou stěžejními body jejich života. Nemají zájem o novější auto, nejnovější telefon nebo jiné konzumní věci.
Strávila jsem s Amiši nespočet hodin při psaní mnoha knih o nich a pomohlo mi to pochopit, jaké by měly být klíčové body v mém životě.
Rodina, sousedé, přátelé, víra – to jsou věci, na kterých mi opravdu záleží. To jsou věci, na které se budu ohlížet a přeji si, abych si je stanovila jako priority.
Takže se to snažím praktikovat každý den. Pokud zavolá můj dospělý syn, odložím to, na čem pracuji, a promluvím si s ním. Pokud se u mě zastaví máma na neohlášenou návštěvu, věnuji jí svůj čas. Snažím se záměrně žít způsobem, který staví první věci na první místo.
Takže jaká je pointa?
Pokud máte kolem sebe komunitu Amišů, vřele doporučuji návštěvu. I když možná nebudete chtít vyměnit své auto za kočár, nepochybně si odnesete alespoň jednu věc, kterou můžete začlenit do svého života.
Pokud kolem sebe nemáte žádné prosté lidi, věnujte pozornost některým z dalších rodin ve vašem okolí, škole nebo kostelu. Kdo není ve stresu? Kdo nemá ve tváři výraz věčného šílenství? Možná s nimi začnete konverzovat. Je možné, že něco, co dělají, se dobře promítne do vašeho života a vaší snahy o zaměřený život.
Vannetta Chapmanová je autorkou bestsellerů, 39 románů, z nichž mnohé jsou o Amišech. Více o jejích knihách se dozvíte na jejích webových stránkách. Sledovat ji můžete i na Twitteru.
Překlad: Martin Kirschner (www.vipnoviny.cz), Zdroj: theepochtimes.com
