Houslařské řemeslo se dědilo z generace na generaci.
České země byly po staletí domovem jednoho z nejuznávanějších řemesel na světě – houslařství a nástrojářství. Města jako Luby nebo Schönbach (dnes Kraslice) se stala synonymem pro precizní výrobu hudebních nástrojů, zejména smyčcových. Tato tradice sahající až do 17. století se však v poslední době vytrácí. Proč se toto starodávné nástrojařské umění z Česka vytrácí? Důvody jsou složité a zahrnují ekonomické, společenské i technologické faktory.
Tradiční proces a čas jako klíčový faktor
Základem houslařského řemesla je trpělivost a dlouhodobá příprava materiálů.
Nástrojář ze zkrachovalé firmy Strunal Schönbach, která definitivně zkrachovala v roce 2020 (za Covidu) řekl: „Všechno začíná u dřeva. Na jednotlivé části nástrojů se používají různé druhy od smrku a javoru až po eben a palisandr. Před použitím musí schnout i desítky let. To je taky důvod, proč opravdu dokonalé nástroje vytvářely jen tradiční houslařské rodiny. První generace houslařů zakládala dřevo, ze kterého mohli mistrovské nástroje vyrábět až jejich synové a vnuci.“
Tento proces přirozeného sušení dřeva, který může trvat desítky let, je v dnešní uspěchané době prakticky nemožný. Nikdo prostě nemá čas čekat desítky let, nebo dokonce celou generaci, než dřevo uschne a bude připraveno k výrobě nástroje nejvyšší kvality až příští generací. Systém nás tlačí neustále platit složenky a ty schnoucí dřevo nezaplatí. Jinými slovy současný finanční systém v podstatě znemožňuje rodinám specializujícím se na tradiční řemesla pokračovat ve své nástrojařské tradici.
Ekonomické tlaky a globalizace
Globalizace a masová výroba dramaticky změnily trh s hudebními nástroji. Moderní továrny, zejména v Asii, produkují nástroje rychle a levně, což je v přímém rozporu s pomalým a nákladným procesem tradičního českého houslařství. České firmy, jako byla Strunal Schönbach, čelily rostoucí konkurenci a mnohé z nich v posledním desetiletí zkrachovaly, protože nedokázaly držet krok s náklady a rychlostí výroby. Tradiční postupy, které vyžadují roky přípravy a ruční práci, jsou ekonomicky neudržitelné v současném kapitalistickém prostředí, kde zákazníci očekávají okamžitou dostupnost a nízké ceny. Kvalita a tradice stojí na pozadí.
Úbytek zájmu o řemeslo
Dalším faktorem je klesající zájem mladé generace o učení se houslařskému řemeslu a není se čemu divit. Tradiční nástrojářství vyžaduje nejen technické dovednosti, ale i hluboké porozumění akustice, materiálům a estetice. V době, kdy se mladí lidé orientují na rychleji zisková povolání v technologiích nebo jiných odvětvích, mizí zájem o řemesla, která vyžadují dlouholeté učení a relativně nízké finanční odměny. Houslařské školy, jako třeba ta v Chebu, mají stále méně studentů, a mnoho zkušených mistrů odchází do důchodu bez nástupců.
Technologické změny a ztráta autentičnosti
Moderní technologie umožňují urychlit některé procesy, například sušení dřeva v pecích, ale to často na úkor kvality. Uměle sušené dřevo nemá stejné akustické vlastnosti jako dřevo sušené přirozeně po desetiletí. Navíc se někteří výrobci uchylují k používání levnějších materiálů nebo polotovarů, což snižuje celkovou kvalitu nástrojů. Zákazníci, kteří nejsou odborníky, často nepoznají rozdíl mezi ručně vyrobeným nástrojem a tovární kopií, což dále oslabuje poptávku po tradičních českých nástrojích.
Kulturní a společenský kontext
Houslařství není jen řemeslo, ale i kulturní dědictví. V minulosti bylo v Česku považováno za prestižní povolání, které se dědilo z generace na generaci. Dnes však společnost méně oceňuje ruční práci a tradiční hodnoty. Rychlý životní styl a preference instantních výsledků vedou k tomu, že umění, které vyžaduje čas a trpělivost, ztrácí na významu. Navíc se mění i hudební preference – elektronická hudba a moderní žánry převyšují zájem o klasickou hudbu, pro kterou byly tradiční smyčcové nástroje primárně určeny.
Možnosti záchrany
Aby starodávné nástrojařské umění v Česku zcela nevymizelo, je třeba podniknout kroky na jeho záchranu:
Podpora vzdělávání: Musíme investovat do houslařských škol a stipendií pro mladé zájemce, abychom oživili zájem o řemeslo.
Propagace řemesla: Musíme zvýšit povědomí o hodnotě ručně vyráběných nástrojů prostřednictvím festivalů, výstav a workshopů.
Spolupráce s hudebníky: Houslažské školy by měli navázat partnerství s profesionálními hudebníky, kteří by propagovali české nástroje, což by zvýšilo poptávku jak po řemeslu, tak po samotných nástrojích.
Zachování tradic: Podpora rodinných dílen a předávání know-how mezi generacemi. Tady je však potřeba změnit celý ekonomický systém, aby tyto rodiny měli vůbec čas čekat, než dřevo uschne. Obávám se, že v současném systému bude zázrak, pokud se to některé rodině podaří.
Závěr
Starodávné nástrojařské umění v Česku mizí pod tlakem moderní doby, která klade důraz na rychlost, efektivitu a nízké náklady. Procesy, jako je desetileté sušení dřeva, které popsali mistři ze Strunalu Schönbach, jsou v rozporu s dnešní kulturou okamžitého uspokojení. Pokud se nepodaří obnovit zájem o toto řemeslo a podpořit jeho ekonomickou udržitelnost, riskujeme, že jedinečné české houslařské dědictví zmizí navždy. Je na nás, abychom si uvědomili hodnotu tohoto umění a podnikli kroky k jeho záchraně, než bude příliš pozdě.
Na druhé straně je zde naděje díky šikovným českým ručičkám, že řemeslo nezmizí. Cestovatel Ladislava Zibura ve své knize Prázdniny v Česku napsal: „Poslední housle v lubských halách vznikly dva týdny po mém odjezdu (2020). Pak se továrna definitivně uzavřela. Strunal Schönbach bylo poslední místo v Česku, kde se hudební nástroje vyráběly ve velkém. Ovšem z javorového dřeva pana Honzy (nástrojář z firmy Strunal Schönbach) snad kytara přece jen nakonec vznikne. Díky menším dílnám na Chebsku i ve zbytku republiky žije česká nástrojářské tradice dál.“
Nezávislost naší redakce můžete podpořit finančním darem v jakékoliv výši bankovním převodem na účet:
2400157743/2010
QR kód obsahuje údaje k platbě. Výši částky si určíte sami.
Staňte se naším redaktorem.
Facebook komentáře