Napoleon Hill ve své knize Jak přelstít ďábla popisuje ďábla jako sílu, která systematicky ovládá lidskou mysl. Jedním z jeho nejúčinnějších způsobů, jak získat kontrolu nad lidstvem, je působení už od dětství prostřednictvím škol, rodičů a církve. Tyto instituce podle Hilla často nevědomky (nebo i vědomě) připravují půdu pro zvyk „unášení“ – stavu, kdy člověk přestane myslet sám za sebe a nechá se vést strachem, zvyky a vnějšími vlivy. Následující text vychází přímo z citací knihy a ukazuje, jak tento mechanismus funguje.
Ďábel varuje Hilla co se stane když knihu vydá
Ještě než si ukážeme, co je v knize napsáno, tak by bylo dobré zmínit, varování ďábla, co se autorovi stane, když knihu vydá. Ďábel varoval autora knihy:
„Pokud tuto zpověď vydáte v knižní podobě, bude vaše kniha ve státních školách zakázaná. Bude na černé listině většiny náboženských vůdců. Rodiče ji budou před dětmi schovávat. Miliony lidí vás budou za napsání této knihy nenávidět. Ve skutečnosti se vy ani vaše kniha nebudete líbit nikomu kromě těch, kteří přemýšlejí.“
A tady je přesně to, čeho se Hill v té době kdy knihu napsal obával. Kniha Jak přelstít ďábla byla napsána v roce 1938, ale poprvé vyšla až po jeho smrti v roce 2011. Co by Hillovi hrozilo, kdyby knihu vydal v době kdy ji napsal? Především to, že by byl veřejně zesměšněn, čelil by nenávisti například ze strany náboženských fanatiků, nikdo by nevydal jeho další knihy a nepublikoval jeho články, přišel by o práci a nikde by jej už nezaměstnali. V podstatě by se mu stalo to, co se dělo lidem za Covidu, kteří kritizovali očkování a další pandemická opatření.
Pojďme se tedy dále podívat, proč byla kniha v té době tak nebezpečná.
Rodiče, učitelé a náboženští lektoři jako vykonavatelé druhého nejlepšího triku
Ďábel promluvil o svém druhém nejlepším triku k vytvoření zvyku „unášení“ lidí právě díky spolupráci s těmito třemi skupinami:
„Mým druhým nejlepším trikem v rozvoji zvyku unášení je ten, který uvádím do praxe za pomoci rodičů, učitelů a lektorů náboženství.“
Tento trik spočívá v tom, že děti jsou od malička vedeny k poslušnosti, strachu a přijímání cizích názorů, místo aby se učily myslet samostatně. Ďábel začíná působit už dětství skrze rodiče (indoktrinované školským systémem) a následně ve škole, kdy děti „proplouvají“ bez jasné představy o tom, co chtějí v životě dělat. Naučí se pouze plnit úkoly a poslouchat autority.
V té době – kdy Hill svou knihu napsal – církve více než dnes fungovaly jako ovládací instituce. Dnes bychom místo církve mohli dosadit „vědeckou obec“, protože věda je novým náboženstvím.
Církev jako nejprospěšnější spojenec
Ďábel otevřeně přiznává:
„Církev je mým nejprospěšnějším spojencem a školy jsou v jejím těsném závěsu.“
Církev (a náboženští vůdci obecně) je podle něj ideálním nástrojem, protože pracuje s emocemi, strachem a poslušností. Místo aby děti učila samostatnému myšlení a vnitřní síle, často je zastrašuje. Hill to konkretizuje a cituje ďábla:
„Když se duchovní vůdci snaží učit děti ctnostem mého protivníka, většinou to dělají tak, že je straší mým jménem. To je jediné, co po nich žádám. Zapálím plamen strachu takových rozměrů, že zničí dětskou schopnost jasně uvažovat.“
Strach z pekla a trestu je pro ďábla jedním z nejsilnějších nástrojů. Jakmile se v dětské mysli usadí, oslabí schopnost kriticky přemýšlet a člověk se snadno stává ovladatelným. Kritické myšlení je totiž označeno za „nástroj ďábla“ a neposlušnost trestána „peklem“. Tento hluboký strach je přesně tím, co ďábel potřebuje, aby ovládnul „ovečky“, které budou sloužit jeho záměru.
Školy a učitelé – systém, který neučí nezávislému myšlení
Ďábel dále vysvětluje, proč mu státní školství tak dobře slouží:
„Učitelé mi ani tak nepomáhají tím, co děti učí, jako spíš tím, co je neučí. Celý systém státních škol je veden tak, že pomáhá mému záměru, protože učí děti všemu kromě nezávislého myšlení.“
Všimněte si, že ďábel výslovně jmenuje „státní školy“, protože školy určené pro elity učí přesně to, co by se měla učit většinová společnost. Kdyby tomu tak skutečně bylo, tak by ďábel neměl nad většinovou populací žádnou kontrolu.
A ďábel dál doplňuje:
„Učitelé na státních školách podporují moji záležitost tím, že děti natolik zaměstnávají biflováním nedůležitých informací, že už nemají žádnou šanci samostatně myslet nebo správně analyzovat věci, které je jejich učitelé učí.“
Školy tedy podle Hilla vytvářejí generace lidí, kteří jsou zaneprázdněni memorováním, ale postrádají schopnost vlastního úsudku. Ďábel se bojí okamžiku, kdy by se systém změnil a studenti by se stali kriticky myslicími a schopnými si tvořit vlastní život, podle svého záměru – tehdy by učitelé přestali být pro ně „autority“.
Jak ďábel využívá strach a zvyky okolí
Ďábel výslovně říká, že potřebuje pomoc těch, kteří mají děti na starosti – zejména těch, kteří poskytují náboženské vedení:
„Nejvíc potřebuji pomoc těch, kteří poskytují dětem náboženské vedení. Právě tady mohu rozbít nezávislé myšlení a začít lidi zvykat na unášení, když zmatu jejich mysl neprokazatelnými myšlenkami o světě, o němž nic nevědí. Právě tady také zaseju do mysli dětí ten největší ze všech strachů – strach z pekla!“
Tímto způsobem se vytváří generace lidí, kteří se bojí myslet jinak, než jim bylo řečeno, a kteří se snadno nechají unášet doktrínami autorit, které jsou dnes mainstreamovými médii prezentovány jako „odborníci“.
Co by se děti měly učit místo strachu a poslušnosti
Hill (prostřednictvím ďáblovy zpovědi a vlastních komentářů) nabízí jasný protipól. Děti by měly být vedeny takto:
- Neučit je věřit něčemu jen proto, že to řekli rodiče, náboženští vůdci nebo kdokoli jiný.
- Učit je vždy říkat pravdu a názor – příjemný i nepříjemný – a nebát se, co na to říkají ostatní (strach z kritiky je dalším nástrojem ďábla)
- Učit je používat „šestý smysl“ a pečlivě zkoumat nápady, které přicházejí z jejich vyššího vědomí.
- Učit je zákonu kompenzace (každá ztráta a nezdar, jsou předstupněm úspěchu).
- Učit je, že rozhodnost záměru a schopnost se nikdy nevzdávat jsou klíčem k dosažení toho, po čem ve svém životě toužíte.
- Učit je, že jejich jediná omezení jsou ta, která si samy stanoví nebo která jim někdo jiný zasadí do mysli, pokud to dovolí.
- Učit je, že člověk může dosáhnout čehokoli, co si dovede představit a čemu uvěří.
- Učit je, že jediná skutečná škola je velká škola života.
Tato doporučení ukazují, že skutečná ochrana před ovládáním spočívá v nezávislém myšlení, odvaze a vědomém formování vlastních zvyků a tvořením reality.
Závěr
Podle Napoleona Hilla ďábel nepotřebuje přímé démonické zásahy. Stačí mu školy, které neučí nezávislému myšlení, rodiče, kteří předávají strach a poslušnost, a církev (dnes spíš odborné autority), kteří zasévají strach z pekla a trestů (pokuty za neposlušnost). Tyto tři síly společně vytvářejí „unášené“ lidi – jedince, kteří se vzdávají kontroly nad vlastní myslí a životem, a stávají se snadno ovladatelnými.
Hill však zároveň nabízí cestu ven: učit děti (a sebe) jasně myslet, čelit bez uhýbání realitě, věřit ve vlastní sílu a nenechat se zastrašit. Kniha Jak přelstít ďábla tak není útokem na vzdělání, rodičovství ani víru jako takové. Je varováním před tím, když se tyto instituce stávají nástrojem strachu a závislosti místo nástrojem svobody a vědomého života. Člověk, který se naučí myslet sám za sebe ďábla přelstí, nenechá se jim manipulovat a začne si vědomě tvořit svůj život.
