autor: Martin Kirschner.
Ačkoliv přisuzujeme vznik myšlenky o reinkarnaci východním náboženstvím, málokdo ví, že právě v období starověké antiky existovali myšlenkové proudy, které poukazovali na existenci reinkarnace, tedy myšlenku že se lidé, zvířata, rostliny a jiné formy existence převtělují do jiných forem na tomto a duchovním světě.
Pythagorova myšlenka o reinkarnaci
Pythagoras (570 – 495 př.nl) věřil v reinkarnaci a převtělovaní. O tomto starořeckém matematikovi, filozofovi a mystikovi se traduje, že byl synem boha slunce Apolóna, že uměl cestovat galaxiemi, být na dvou místech současně a rozuměl řeči zvířat.
Důkazy o tom, že právě Pythagoras věřil v reinkarnaci, nalezneme v jeho osobním životě a učení.
Například když se procházel rušnými ulicemi na okraji města, tak viděl muže, který surově byl svého psa. Pythagoras na něj zakřičel: ,,Přestaň ho být. Jakmile jsem uslyšel jeho hlas, rozpoznal jsem v něm duši jednoho svého přítele.“
Britský spisovatel o Pythagorovi říká: ,,Sám, jak se nechal několikrát slyšet, údajně prožil čtyři různé životy, na něž si dokonale pamatoval“.
Pythagoras se díky víře v reinkarnaci stal vegetariánem, protože nechtěl podporovat zabíjení zvířat vzhledem k tomu, že by některé z těchto zvířat mohlo být příbuzným, nebo přítelem z minulého života.
Podle Pythagora je duše nesmrtelná a po smrti přechází do jiných tvorů. Tělo nazýval hrobem duše (řecky sóma – séma, tělo je hrob). Učil, že údělem člověka je uvolňovat duši z této vazby a připravovat si ji na nesmrtelnost.
Sókratés o nesmrtelnosti duše
Sókratés (469 – 399 př.nl) stejně jako Pythagoras věřil v reinkarnaci. Věřil také v nesmrtelnost duše. Jeho žáci byli, překvapeni, když říkal, že nemá strach ze smrti.
Podle jeho učení je smrt vysvobození duše z těla. |Podle něho tělo tuto duši trýzní hladem, únavou, zimou, horkem, nemocemi a jinými těžkostmi.
Sókratés také poskytuje důkazy nesmrtelnosti duše. V okamžiku smrti vstupuje duše do poznání pravých skutečností, jež jsou předmětem jeho přání a jimž se ona podobá. Zde na zemi je tělo překážkou čistoty kontemplace. Proto filosof díky svým ctnostem usiluje o to, aby měl co možno nejméně co dělat se svým tělem.
Podle Sókrata ale osud všech duší není stejný. Některé, vedené smyslovými touhami, jsou těžké a pozemské. Když se zaplétají do věcí tohoto světa, zabraňují si prakticky mít účast na skutečnostech duchovního řádu. Zde zasahuje metempsychóza. Tyto duše budou muset pykat za své jednání vyhnanstvím do různých živočišných těl (opět zmínka o reinkarnaci).
Platón o trestu a odměňovaní duší
Také Platón (423 – 347 př.nl) žák Sokrata věřil v reinkarnaci. Na rozdíl od Sókrata a Pythagora učil více o posmrtném životě a o tom co čeká duše ctnostné a nectnostné po smrti.
„Jestliže se mění méně, v menších složkách postavy, přecházejí toliko na jiné místo povrchu země, a však u kterých se udá větší převrat a k větší nespravedlnosti, ty přecházejí do hlubiny a na místa řečená dolní, jež lidé nazývají Hádem i jinými jmény tomu podobnými a kterých se velice bojí a která vidí ve snách. A kdykoli duše nabude ve větší míře špatnosti nebo dobrosti, tu kdykoli se přilnutím k božské dobrosti stává obzvláště božskou, přejde také na zvláštní místo, celé svaté, jsouc přenesena na nějaké lepší místo jiné; pakli však učiní opak, přestěhuje svůj život na místo opačné“.
Zde popisuje místo, které nazývá Hádem (peklem) kde si špatní lidé odpykávají svůj trest za nepravosti, kterých se dopustily během několika reinkarnací. Naopak pro duše na nejvýš ctnostné je podle Platóna připraveno místo ,,celé svaté“ kde duše žijí v blaženosti a pokoji.
Co ale říká Platón o lidech průměrných ctností, kteří za svého života nežili moc ctnostně, ale zároveň se nedopouštěly velkých nepravostí?
Platon o těchto lidech říká: „ti pokračují sice dál v cyklu reinkarnací, ale v přestávkách přicházejí vzhůru do čistého obydlí, kde se jim dostává blíže neurčených odměn“.
Závěr
Důkazů a citátů od antických filozofů o reinkarnaci a nesmrtelnosti duší se nám dochovalo mnoho na to, abychom je všechny uvedly zde do jednoho článku. Je až zarážející, že východní a západní myšlení v tomto ohledu do sebe tak přesně zapadají, když vezmeme v úvahu, že tyto civilizace oddělovala od sebe na tu dobu obrovská vzdálenost a neměly spolu žádný informační kontakt. Indii, kde se šířila myšlenka o reinkarnaci objevil Alexandr Veliký v roce 326 př.nl, tedy ještě před vznikem myšlenek o reinkarnaci antických filozofů. Do té doby to byl neznámý svět.
Možná bychom si měli položit otázku, jestli na myšlence o reinkarnaci není něco pravdy.
