Malá krabička (generátor volné energie), kterou vyvinul Dietrich Vogenut vydávala nesmírné množství elektrické energie.
Jméno německého vynálezce Dietricha Voneguta budete v učebnicích, knihách nebo na internetu hledat jenom těžko. Tento vynálezce v podstatě upadl v zapomění. Přitom jeho vynález mohl změnit svět jak jej známe. Tím vynálezem měl být perpetum mobile, jinak také známý jako generátor volné energie.
O tomto vynálezci se můžete dočíst ze záznamů německého psychiatra Heideggera, který jako emigrant v USA vedl svou ordinaci. Právě Vonegut byl jeho pacientem, který trpí „bludy“ o tom, že vynalezl přístroj pro nekonečný zdroj energie, což by vzalo obří zisky energetickým společnostem.
V knize Největší záhady světa- Nad námi andělé se dočtete o průběhu pokusu s tímto generátorem volné energie, který napájel běžné spotřebiče.
Citát z knihy
„Energie z ničeho je věčným objevitelským snem. Energie nezničitelná, nevyčerpatelná, věčně sloužící, a navíc dokonale čistá a ekologická.
Pan Vonegut si byl totiž zcela jist, že dosáhl oné nejvyšší objevitelské mety a vynalezl perpetuum mobile. Doktor Heidegger mu jeho přesvědčení nijak nevymlouval, což je strategií všech psychiatrů při jednání s duševně nemocnými, kteří trpí delirantním myšlením. Lékař se v těchto případech snaží nemocného přimět, aby ho do principů svého vynálezu zasvětil.
Podobně jednal i Heidegger, jenže zde narazila kosa na kámen. Vonegut se začal totiž lišácky usmívat a vykrucovat. Prý jde o biliony dolarů, o něž se s nikým nehodlá dělit, protože jeho objev zcela změní chod lidských dějin a promění k lepšímu i osud planety Země. Doktor Heidegger málem slabomyslně přitakával a snažil se alespoň vyzvědět, kdy a jak pan Vonegut na svůj objev „kápl“. O tom Vonegut hovořil zcela bez obalu.
Svoje tělocvičné přístroje si velice často sám zdokonaloval, opravoval a některé i vyráběl. Nebyl to žádný div, byl vyučeným mechanikem a uměl zacházet s autogenem, elektrickým obloukem a se všemi stroji na obrábění kovů. Pracoval na svých strojích, léta si „lámal hlavu“, než si uvědomil princip výroby a uchování věčné energie a než se mu podařilo tento „objev“ přenést do každodenní praxe, v níž perpetuum mobile testuje. A mohl by pan Vonegut svoje perpetuum mobile Heideggerovi ukázat?
„Beze všeho,“ odvětil Vonegut.
Vzali si taxík a odjeli neprodleně do Vonegutovy tělocvičny. V dílně za posilovnami stál těžký ocelový trezor. Vonegut z něho vyňal krychličku přibližně o rozměrech 10*10*10 cm, svařenou umně z aluminiových plechů. Byla lehoučká, že by ji Heidegger odnesl na jediném prstě. Třicet deka? Dvacet deka? Možná něco mezi tím.
Na jedné straně krychličky zel otvor pro zasunutí vidlice libovolného elektrického spotřebiče. Pan Vonegut strčil do vidlice šňůru stolní lampy. Lampa zazářila silným světlem. Více jak pět hodin zkoušeli oba muži napájet z krychličky nejrůznější spotřebiče lampy, televizor, vrtačku, obráběcí stroj, ventilátory, a zejména pak topné těleso. Zdroj se nevybil a dodával bez přerušení energii všem elektrickým zařízením…
Heidegger neměl technické předpoklady k tomu, aby posoudil, zda pětihodinové používání energetického zdroje mělo zákonitě vést k jeho vyčerpání. Přesto mu připadlo, že krychlička je až příliš bohatá na energii, zejména když se nevybila po sedmdesátiminutovém plýtvání energií v rozžhavených spirálách elektrických kamen.
Podle Voneguta byl uvnitř krychličky zdroj věčné energie… Doktor Heidegger je přesvědčen, že krychlička nepochybně obsahovala akumulátor energie, jehož parametry byly určitě pozoruhodné a udivující…
Pan Vonegut v každém případě triumfoval. Překvapil ho Heideggerův údiv, takže se nezdržel poznámky: „Už věříte, že nejsem blázen…?“
„Myslím, že jste technicky zdatný muž,“ odvětil Heidegger vyhýbavě, „ale přece jen bych to vaše perpetuum mobile nepřeceňoval. Kdybych přitakal, že může existovat, jeli bychom rázem na stejné lodi…“
Běžely měsíce, během nichž pan Dietrich Vonegut horečně pracoval na další miniaturizaci svého objevu. Chtěl jej zmenšit do krychličky 4x4x4 cm, což se mu po strašlivém fyzickém i psychickém výkonu vskutku podařilo, takže 5. září 1940 se v tělocvičném sále na Sedmačtyřicáté ulici uskutečnilo veřejné předvedení nového energetického zdroje, jenž vychází z principu perpetuum mobile…, jak bylo oznámeno palcovými písmeny na zvacím plakátu.
V oněch válečných dobách, kdy už byla Francie sražena na kolena nacistickou armádou, bylo pouze otázkou času, kdy bude napadena Británie a za své pak vezme tisíciletá evropská civilizace. Amerika se sice dál držela svého izolacionistického snu, nicméně už se hledaly cesty, jak Británii pomoci půjčkami a dodávkami válečného materiálu. Zákon o půjčce a pronájmu byl tehdy už na spadnutí. Americké zbrojařské a strojírenské koncerny byly jednoznačně přesvědčeny o tom, že se podaří americký státní izolacionismus parlamentní cestou prorazit a že se zbrojní zakázky pro bojující Evropu jen pohrnou. Ameriku by pak čekaly nejskvělejší zbrojařské kšefty všech dob. K tomu bylo ovšem zapotřebí hledat a vyvíjet nové a efektivní zdroje energie…
Pan David S. Griffin pracoval v General Motors jako investiční poradce, a protože bydlel na Sedmačtyřicáté ulici, napadlo ho, že se onoho 5. září potěší nepochybně velkou legrací při předvádění nevyčerpatelného zdroje energie, jak sliboval plakát. V tehdejších dobách se totiž na poradách šéfů General Motors hovořilo zejména o nových energetických zdrojích a pan Griffin se tedy chtěl pobavit, ale možná nalézt i poněkud svěžejší inspiraci. Vstoupil tedy do sálu na Sedmačtyřicáté a užasl. Z jeho pera se nám uchovalo spolehlivé svědectví o neuvěřitelné události, kterou sledoval na vlastní oči.
´Seděl jsem hned v první řadě, sál byl nabit až k prasknutí, protože lidé mylně usoudili, že se mohou zadarmo podívat na triky eskamotéra a profesionálního kouzelníka, napsal David Griffin. Vůbec netušili, že zde bude amatérský vědec předvádět objev převratného významu. Vážná tvář pana Dietricha Voneguta však neslibovala žádnou Legraci. Obešel celý sál s krychličkou, kterou držel v dlani. Kdo chtěl, mohl si ji prohlédnout. Desítky osob to učinily. I já jsem ji vzal do ruky, byla neuvěřitelně Lehká. Podle mého odhadu nevážila víc než deset dekagramů…
Experiment započal. Pan Vonegut měl na sobě bílý plášť, na ruce si natáhl bílé rukavice. Krychlička byla položena na mramorovou desku a dva muži přinesli k této desce mohutné technické zařízení, které bylo určeno k obloukovému sváření. A znovu se každý z diváků mohl přesvědčit, jestli k onomu monstróznímu svařovacímu zařízeni nevede přívod energie. Nebylo tomu tak, pod našima nohama ležely toliko parkety a z podlahy nevedl žádný energetický přívod či kabel.
Pan Vonegut položil do upínacích kleští dvě části železné desky, které k sobě měly být svařeny. Energetickým zdrojem, který měl tuto energeticky náročnou svařovací operaci provést, byla ona aluminiová krabička. Na první pohled nesmysl, utopie a bláznovství. Kabely však byly přesto zapojeny a znovu mnoha diváky zkontrolovány. I já rovněž dohlédl, zda se nejedná o nějaký trik s ukrytým kabelem či zamaskovaným energetickým zdrojem. Vše jsem shledal v naprostém pořádku.
Pan Vonegut si nasadil svářečskou kuklu a ťukl do železa elektrodou. Světe div se, vyskočila jiskra a zaplál elektrický oblouk. Zatajil jsem dech, jako bych na vlastní oči spatřil přízrak…
Na několik vteřin mě zaplavila vítězosláva z vědomí, že jsem přítomen převratné události. Nevěřil jsem sice v perpetuum mobile, ale měl jsem důvěru k miniaturizaci energetických zdrojů a v objev nových druhů energií v dohledné době. Cožpak se toho v posledních letech málo namluvilo o převratných objevech ve fyzice při rozbíjení jádra, kterých se právě domohli italští a němečtí vědci…?
Snad pět vteřin plál elektrický oheň pod dotekem elektrody pana Voneguta, poté došlo k detonaci, oheň pohasl a aluminiová krabička se naráz roztříštila. Diváci se zasmáli, a když zjistili, že „klaun,“ na jevišti už nic dalšího nechystá, rozešli se. Zůstal jsem já a několik vytrvalých zvědavců. Byl jsem si jist, že Vonegut je génius. Vždyť kolik elektrické energie dokázal akumulovat do miniaturní krychličky! Nevídáno neslýcháno, před ním nikdo nic podobného veřejně nepředvedl! Byl jsem v tu chvíli hrdý, že jsem Američan a že jsem se stal svědkem prvního veřejného představení převratného objevu.
Jménem své firmy jsem panu Vonegutovi pogratuloval a neprodleně mu nabídl místo šéfa výzkumného týmu, ale on mě hrubě odbyl… Myslel si totiž, že si dělám legraci.
Když jsme jej asi za týden hledali v jeho tělocvičně, dozvěděli jsme se, že se ocitl v psychiatrickém ústavu. Neúspěch s předvedením jeho objevu na veřejnosti jej prý psychicky zcela zlomil. Byl jsem velice zklamán, ale pak jsem si řekl, že se ani ty nejskvělejší plody lidského ducha vždy s úspěchem nerealizují v praxi. I to se stává, myslel jsem si.´
A co na to doktor Heidegger? Byl samozřejmě o všem informován. Potvrdil, že veřejný neúspěch pronikavě zhoršil psychický stav pana Dietricha Voneguta, takže došlo k prohloubení delirantního myšlení, z něhož se vyvinula chronická symptomatická psychóza, jež záhy vedla k rychlému zániku intelektuálních a rozumových schopností pacienta, což později vyústilo v úplnou duševní otupělost, tedy v demenci.
Pan Dietrich Vonegut zemřel za mřížemi psychiatrické léčebny krátce poté, co byla svržena první atomová puma na Hirošimu. Jeho osobnost se zcela rozpadla, napsal doktor Heidegger.“
Konec citace.
Závěr
K dispozici je i druhá varianta příběhu a to ta, že Vonegut se kvůli neúspěšnému pokusu nezbláznil (vynálezci jsou přece zvyklí na neúspěchy), nicméně byl zavřen do psychiatrické léčebny proto, že by svým vynálezem ohrozil miliardové zisky elektrárenských korporací. Navíc placená elektřina je nástrojem ovládaní a zotročení lidí, kteří pak musí být ekonomicky činní, aby neskončili v exekuci, kvůli dluhům za elektřinu.
Nebylo by to poprvé, kdy vynálezce s takto revolučním objevem skončil v psychiatrické léčebně. To stejné se stalo i vynálezci Viktoru Schaubergovi, kterého za jeho objev vyrábět elektřinu z vody také poslali do psychiatrické léčebny. Když už jste na psychiatrii, tak máte na sobě nálepku blázna, ať jste kdo jste. Když si pak pustíte pusu na špacír, že vás sem poslali za to, že jste vynalezli generátor volné energie, tak to psychiatry jenom utvrdí v tom, že jste skutečně blázen a z psychiatrické léčebny už se nikdy nedostanete ven.
Historie nám ukazuje, že každý vynálezce, který přišel s vynálezem generujícím energii zdarma buď skončil v psychiatrické léčebně, nebo „nešťastně“ vypadl z okna. Kdy budou naopak globalisté odstranění, aby přestali parazitovat na lidstvu a skončila jejich otrokářská hra?
Facebook komentáře