Fridrich August von Hayek, ekonom a stoupenec rakouské školy ekonomie.
Fridrich August von Hayek, jeden z nejvýznamnějších ekonomů 20. století a nositel Nobelovy ceny za ekonomii, se ve své knize Soukromé peníze (v originále Denationalisation of Money) zabýval otázkou peněžního systému a navrhl radikální alternativu k vládnímu monopolu na emisi peněz. Jeho hlavní tezí bylo, že peníze se neliší od jiných komodit a jejich nabídka by byla lépe zajištěna soukromými emitenty než státním monopolem. Tento článek se zaměří na Hayekovu koncepci soukromých peněz, její teoretické základy a varování, která se v souvislosti s moderními tendencemi, jako je přechod Evropské centrální banky (ECB) na digitální euro, ukazují jako mimořádně aktuální.
Teoretický základ Hayekovy koncepce
Hayekova myšlenka soukromých peněz vychází z jeho hlubokého přesvědčení, že tržní mechanismy soukromých firem jsou efektivnější než centrální plánování. Podle Hayeka je centrální bankovnictví formou centrálního plánování, které má za následek neustálé snižování kvality peněz. Jak Hayek uvádí: „Centrální bankovnictví je jistým druhem centrálního plánování. Jeho historie plná soustavného snižování kvality peněz by nás neměla překvapit. Jaká je ale alternativa? Rozhodně jí není centrální plánování na ještě vyšší úrovni tak, jak je představováno Evropskou centrální bankou, ale přechod směrem k trhu.“
Hayek navrhoval, aby funkce vydávání peněz byla odebrána centrálním bankám a předána soukromým firmám, které by mezi sebou soutěžily. Tento přístup by podle něj zajistil, že peníze budou kvalitnější a lépe odpovídat potřebám uživatelů. „Decentralizované peníze znamená, odejmout funkci poskytovatele základního prostředku směny – konečných peněz – z rukou národních centrálních bank a předat ji do rukou konkurujících si soukromých firem. Tento krok by znamenal nahrazení politického vlivu při určování množství a hodnoty peněz silami trhu. Vznikly by soukromé peníze,“ píše Hayek.
Podle Hayeka by soukromí emitenti, kteří by museli soutěžit o důvěru spotřebitelů, měli motivaci vydávat stabilní a kvalitní měnu. „Peníze, jejichž množství je řízeno institucí, která má zájem na spokojenosti a přání uživatelů, by mohly být ty nejlepší. Peníze, jejichž množství je řízeno tak, aby byla uspokojena poptávka určitých zájmových skupin, budou nevyhnutelně ty nejhorší,“ zdůrazňuje Hayek.
Jinými slovy konkurenční prostředí firem, které by vydávaly své vlastní peníze do oběhu, by způsobilo to, že tyto firmy by vydávaly do oběhu kvalitní a stabilní měnu, protože by chtěly, aby ji lidé používali. Naopak pokud bude mít monopol na peníze pouze jediná instituce, jako například zmíněná ECB, tak tato instituce může peníze použít jako nástroj moci a zotročení, protože lidé nebudou mít žádnou jinou alternativu, než používat tuto jedinou měnu.
Hayek před tím varoval: „Je možné mít ekonomickou svobodu bez politické svobody, ale nelze mít politickou svobodu bez ekonomické svobody.“
Tímto je řečeno vše. Jinými slov pokud lidé nebudou mít ekonomickou svobodu, tak nebudou mít ani politickou svobodu. Avšak ekonomickou svobodu můžou mít lidé i v politické nesvobodě. Pokud tedy lidé nemají ekonomickou svobodu, pak nemají svobodu v žádném aspektu života.
Kritika státního monopolu na peníze
Hayek ve své analýze ostře kritizoval státní monopol na emisi peněz, který podle něj vedl k řadě ekonomických problémů. „Hlavním výsledkem je zatím zjištění, že základní vada tržního systému, která mu byla často a oprávněně vytýkána – tj. náchylnost k opakovaným obdobím deprese a nezaměstnanosti – je důsledkem staletého vládního monopolu na vydávání peněz,“ uvádí.
Tento monopol podle něj nejenže nezajistil kvalitní peníze, ale stal se nástrojem k posílení státní moci a manipulace ekonomikou. „Vládní monopol na emisi peněz příliš nepomohl zajistit lepší peníze, než bychom měli jinak, stal se naopak hlavním nástrojem převládajících vládních politik a výrazně pomohl k všeobecnému růstu státní moci,“ píše.
Hayek se diví, že lidé po dva tisíce let snášeli tento monopol, přestože byl zneužíván k jejich okrádání: „Při studiu historie peněz není možné se nepodivit nad tím, že lidé existenci státního peněžního monopolu po celých 2000 let snášeli, i když byl neustále zneužíván k jejich vykořisťování a okrádaní.“
Podle Hayeka by vláda neměla bránit soukromým subjektům v poskytování lepších peněz: „V peněžní oblasti nechci po vládě nic jiného, než aby nebránila jiným dělat to, co mohou udělat lépe než ona.“
Souvislost s Evropskou centrální bankou a digitálním eurem
Hayekova kritika centrálního bankovnictví a jeho návrh na decentralizaci peněz jsou dnes obzvláště relevantní v souvislosti s vývojem v Evropské unii, konkrétně s plány Evropské centrální banky na zavedení digitálního eura. ECB pracuje na přechodu eura do čistě digitální formy, což podle některých kritiků posiluje centralizaci a kontrolu nad peněžním systémem. Tento vývoj je přesně tím, před čím Hayek varoval, když psal: „Výše přednesený návrh (soukromé peníze) se mi jeví vhodnější a schůdnější než utopický návrh na zavedení nové evropské měny, jehož výsledným efektem by bylo pouze upevnění zdrojů a kořenů veškerého zla, pocházejícího z vládního monopolu na emisi peněz a kontroly jejich oběhu.“
Digitální euro, jak je navrhováno, by mohlo vést k ještě větší centralizaci a možnosti sledování transakcí, což by dále posílilo moc centrálních institucí na úkor svobody jednotlivců. Hayekovo varování, že centrální plánování na vyšší úrovni, jak je představováno ECB, není řešením, ale problémem, se tak zdá být prorocké.
Namísto toho, by podle Hayeka tržní soutěž mezi soukromými penězi vedla k větší stabilitě, finanční svobodě a efektivitě peněžního systému.
Závěr
Hayekova koncepce soukromých peněz představuje odvážnou výzvu k přehodnocení role státu v peněžním systému. Jeho argument, že peníze by měly být považovány za komoditu a jejich emise by měla být podřízena tržní soutěži, je i dnes inspirací pro diskuse o alternativách k současnému systému centrálních bank. V době, kdy Evropská centrální banka směřuje k zavedení digitálního eura, se Hayekova varování před centralizací a monopolizací peněz jeví jako mimořádně aktuální.
Na druhé straně můžeme sledovat trend takzvaných kryptoměn, což jsou v podstatě digitální decentralizované peníze soukromých společností, což částečně naplňuje Hayekovi vize svobodnějšího a decentralizovaného peněžního systému. Už jenom chybí, aby tyto decentralizované „peníze“ byly i ve fyzické podobě.
