V knize Tajný kult světové vlády David Icke podrobně rozebírá, jak byla sociální izolace během pandemie covidu-19 použita jako globální nástroj kontroly s katastrofálními důsledky pro duševní i fyzické zdraví lidí. Podle Ickea nešlo o „zdravotní opatření“, ale o promyšlenou psychologickou strategii, která měla oslabit lidi psychicky, fyzicky a finančně.
Izolace jako forma mučení
Icke připomíná historický kontext, že v minulosti se ve válkách používala izolace jako forma mučení:
„Psychopati v uniformách používají izolaci, aby zlomili nepřátelské vojáky a agenty a přiměli je k poslušnosti a podřízenosti, aby řekli, co vědí. Tato metoda je právem považována za formu mučení.“
Tím Icke poukazuje na to, že to co s námi dělali za Covidu byla forma mučení, nikoliv „ozdravné nařízení“.
Pokusy na opicích
Kniha porovnává covidovou izolaci s experimenty amerického psychologa Harryho Harlowa, který v 50. letech izoloval malé opice od matek. Opice trpěly těžkou psychickou deprivací, depresí a mnohé z nich zemřely nebo byly trvale poškozené.
Harlow uvedl, že účinky úplné sociální izolace po dobu šesti měsíců byly „tak ničivé a oslabující, že jsme původně předpokládali, že dvanáctiměsíční izolace nepřinese žádné další zhoršení; ale dvanáctiměsíční izolace zvířata téměř sociálně vymazala.“
Covid lockdowny trvaly dvacet čtyři měsíců, takže si zvažte, co to muselo udělat s psychikou mnoha lidí.
Dopad na děti a mladé lidi
Nejtěžší ránu lockdowny podle Ickea utrpěly děti a teenageři. Kniha uvádí alarmující statistiky:
„Celostátní průzkum v Americe, kterého se zúčastnilo 1000 v současnosti studujících středoškoláků a vysokoškoláků, zjistil, že 5 % z nich uvedlo, že se během pandemie pokusilo o sebevraždu. Údaje z Národního programu sledování syndromů amerického CDC za období od 1. ledna do 17. října 2020 odhalily 31procentní nárůst duševních problémů mezi dospívajícími ve věku 12 až 17 let ve srovnání s rokem 2019. CDC uvedlo, že Amerika obecně utrpěla největší pokles průměrné délky života od druhé světové války, když v první polovině roku 2020 klesla o rok v důsledku ´úmrtí ze zoufalství´ – předávkování a sebevražd. Úmrtí ze zoufalství vyskočila během lockdownu o více než 20% procent a zahrnují nejvyšší počet smrtelných předávkování, jaký kdy byl zaznamenán v jednom roce – 81 000.“
Icke cituje britskou Královskou vysokou školu pediatrie a dětského zdraví, podle níž se zvýšil počet dětí s poruchami příjmu potravy, a to třikrát až čtyřikrát, protože lockdowny způsobily ztrátu sociálních kontaktů a pozitivních vyhlídek do budoucnosti.
Dlouhodobé zdravotní následky
Dr. Dhruv Khullar, docent zdravotnické politiky na Lékařské vysoké škole Weilla Cornellla, uvedl v článku pro New York Times v roce 2016, tedy dlouho před falešnou ´pandemii´:
„Vlna nových výzkumů naznačuje, že sociální odloučení nám škodí. Lidé, kteří mají méně sociálních vazeb, mají narušený spánek, pozměněný imunitní systém, více zánětů a vyšší hladinu stresových hormonů. Jedna nedávná studie zjistila, že izolace zvyšuje riziko srdečních onemocnění o 29 % a mrtvice o 32 %. Jiná analýza, která shromáždila údaje ze 70 studií a 3,4 miliónů lidí, zjistila, že sociálně izolovaní jedinci vykazují o 30 procent vyšší riziko úmrtí v následujících sedmi letech.
Osamělost může u starších dospělých urychlit úpadek kognitivních funkcí a u izolovaných osob je dvakrát vyšší pravděpodobnost předčasného úmrtí než u osob s intenzivnějšími sociálními kontakty. Tyto účinky se projevují již v raném věku: Sociálně izolované děti mají o 20 let později výrazně horší zdravotní stav, a to i po kontrole ostatních faktorů. Celkově je osamělost stejně významným rizikovým faktorem předčasného úmrtí jako obezita a kouření.“
Icke k této citaci Dr. Khullra dodává: „Tady máte důkaz jen z tohoto jediného článku čtyři roky před rokem 2020, že ti, kteří prosadili lockdown, sociální distancování a izolaci, věděli, jaký to bude mít účinek, tím více pak profesionální psychologové, kteří řídili tuto politiku po celém světě.“
Sociální izolace podle knihy výrazně zvýšila riziko vážných onemocnění i po skončení lockdownů.
Finanční dopady a základní potřeby
Při lockdownech mnoho lidí přišlo o práci, příjmy z podnikání, bydlení a někteří se zadlužili. V ruku v ruce s tím se zhoršila finanční situace mnoha lidí. V knize se v důsledku toho hovoří o nárůstu domácího násilí, alkoholismu a zhoršení rodinných vztahů. „Ponorkova nemoc“ z důvodu nuceného soužití v omezeném prostoru hrála také svou roli.
Americká psycholožka Ranjit Powarová upozorňovala na důsledky izolace již v dubnu 2020:
„Pobyt v omezeném prostoru není pro každého růžový. Pro početné rodiny s nízkými příjmy, které se tísní v malých jednopokojových bytech, to může být velmi tísnivé a klaustrofobické. Děti zde nemají to štěstí, že by měly k dispozici mnoho stolních/elektronických her nebo knih, které by je zabavily.
K tomu je třeba přičíst hlubokou nejistotu z nedostatku financí na potraviny a základní potřeby. Na druhé straně jsou lidé s dysfunkční rodinou dynamikou, jako dominantní, násilničtí nebo alkoholičtí partneři, sourozenci či rodiče, což činí pobyt doma obdobím těžké zkoušky. Výskyt sebevražd a fyzického týraní žen vykazuje celosvětový nárust. Zvýšená úzkost a deprese také ovlivňují imunitní systém člověka, který se tak stává náchylnějším k nemocem.“
Icke dodává: „Pomyslete, že článek od Powarové byl zveřejněn 11. dubna 2020“ – pouhé dva a půl měsíce od začátku lockdownů a ty hovada nás v tom držely celý dva roky!
Následky přetrvávají i po skončení izolace
Icke zdůrazňuje, že škody nezmizely s ukončením lockdownů. Podle jeho slov si mnozí lidé dodnes nesou sebou trauma, ztrátu sociálních vazeb, chronickou úzkost a zhoršené zdraví. Mnoho mladých lidí přišlo o klíčové roky vývoje, vzdělání a sociálních zkušeností, což ovlivní jejich budoucnost do konce života.
Závěr
David Icke v knize Tajný kult světové vlády popisuje covidovou izolaci jako jeden z největších experimentů na lidské psychice v moderní historii. Podle něj šlo o předem připravenou psychologickou operaci na které se podíleli ti „nejlepší“ psychologové světa. Cílem bylo lidem podlomit psychické zdraví (čímž lidé páchali sebevraždy) a fyzické zdraví (zvýšené rizko nemocí). Oba tyto důsledky způsobovali zvýšenou úmrtnost lidí. Dílo zkázy pak dokončily samotné covidové „vakcíny“.
Pandemická opatření přinesla hluboké jizvy na duši i těle milionům lidí – především těm nejzranitelnějším. Mnozí se z dluhů, finančních a materiálních škod dosud nevyhrabali.
Ať už s Ickeho celkovým výkladem souhlasíte či nikoliv, fakta o nárůstu duševních poruch, sebevražd a dlouhodobých zdravotních rizik po lockdownu jsou dobře zdokumentována a varují nás před tím, abychom v budoucnu nic podobného neopakovali. Kniha slouží jako připomínka, jak snadno lze pod rouškou „zdraví“ zničit to nejcennější – lidské životy, vztahy a svobodu.
