Minulý týden v supermarketu jsem se cítil trochu chamtivý, když jsem si všiml, že beru všechnu dobrou růžičkovou kapustu. Většina z nich měla žluté, zvadlé vnější listy, které by se musely oloupat, a některé měly drobné černé tečky, které byly buď hnilobou, nebo vyvrtanými tunely hmyzem.
Ale pár desítek bylo téměř nedotčených a všechny jsem dal do tašky. Napadlo mě, že pokud se chci chovat k ostatním stejně jako k sobě, neměl bych brát nic kvalitnějšího než průměrnou kvalitu skupiny výhonků.
Ujistil jsem se, že je naprosto normální odebírat nejlepší dostupné vzorky ve výrobním oddělení. V mnoha oblastech civilizovaného života se od nás očekává, že budeme usilovat o spravedlnost nebo dobro. Máme nechat ostatní vstoupit do dveří před námi a nikdy nejíst větší než stejný díl pizzy, alespoň dokud babička netrvá na tom, že chce jen půl kousku a že můžeš sníst víc.
Ale moderní výrobní oddělení připomíná spíše prehistorickou savanu než dům babičky. Pravidlem je vzít si vše, co chcete a co můžete dostat, i když jste někdy obětí této politiky, a přestože víme, že společnost by byla lepší, kdybychom mysleli na lidi, kteří po nás jdou vybírat zeleněnu. Matka příroda však tento systém podporuje – evoluce by nebyla nikde bez konkurence. A konkurence znamená, že se nemusíte stydět za to, že naservírujete sobě – a možná i svým přátelům a příbuzným – tu nejlepší růžičkovou kapustu, která se vám dostane pod ruku.
Toto je druh filozofické úvahy, která mi hlavou prolétne asi dvacetkrát denně. Takže jsem o tom znovu nepřemýšlel dokud jsem si nepřečetl článek z Guardianu o ženě jménem Julia Wise, která měla neobvyklé dilema. Věřila, že blaho všech je stejně důležité, a proto nebylo správné starat se o sebe víc než o kohokoli jiného.
Zpočátku se to nezdá vůbec nezvyklé. Je to opravdu jen přísné uplatňování zlatého pravidla nebo něčeho podobného – nestav se před ostatní – zásada, o které si mnoho lidí myslí, že je to obyčejná lidská slušnost.
Ve skutečnosti to není vůbec běžné. Takhle skoro nikdo nežije. Většina z nás by nepřemýšlela nad tím, že utratí patnáct dolarů za víno, i když víme, že by tyto peníze mohly nakrmit pět dětí v Africe za den. Běžně promrháme šance někde zmírnit velké utrpení nějaké skutečné osobě, abychom se nějakým malým způsobem potěšili.
Julia zjevně nezažila tuto normální kognitivní disonanci. Připadalo jí špatné usilovat o vlastní přepych na úkor nezbytností druhých, a tak od raného věku věděla, že je morálně povinna strávit velkou část svého života pomocí druhým.
Ona a její manžel se rozhodli, že mohou žít z poloviny jeho platu a druhou polovinu (celý Juliin plat) věnovat na nejlepší charitativní účely, které najdou. Přesto si vždy kladli otázku, zda mohou udělat víc. Bez ohledu na to, kolik už dávali, pět dolarů utracených za zbytečný požitek stále znamenalo, že někdo bude zbytečně trpět.
Nikdo nemá rád Neda Flanderse (Simpsnovi)
Článek je fascinující, ale ne zrovna povznášející. Čím více se o dilematech páru dozvíte, tím je lákavější je odmítnout jako blázny. Neblázní tito lidé však sami ze sebe? Možná, ale i když je jejich štědrost srazí k zemi, jejich oběť už zachránila mnohonásobně více životů než samotné ty dva, kteří na to doplácejí. Obdivujeme sebeobětování, když jde o hořící budovu nebo odjištěný granát, ale z nějakého důvodu, pokud jde o snahu být stále dobročinnější a štědřejší, jsme nedůvěřiví.
Později v článku autor zkoumá tento podivný efekt zpětné reakce: Z různých důvodů máme tendenci nesnášet lidi, kteří jsou „příliš dobří“. Začínáme spekulovat o jejich motivech a obáváme se, že posunou laťku příliš vysoko.
Tvůrci Simpsonových, když se ještě jednalo o převratnou společenskou satiru, navrhli postavu, která přesně tento fenomén ilustruje. V seriálu, ve kterém každá postava měla známý stereotyp, představoval Ned Flanders souseda, který je neskutečně, nechutně dobrý. S radostí se obětoval i pro lidi, kteří ho nenáviděli. Kritiku přijal s úsměvem a dokonce daroval ledvinu a plíce tomu, „kdo je potřebuje první“. Homer ho často nenáviděl, protože Nedova opravdová dobrota jen podtrhovala morální nedostatky rodiny Simpsonových; hodně se hádají a ne vždy dělají správnou věc, mají vlastnosti, které z nich dělají relativně normální rodinu ve srovnání s Flandrsovými. Flandersovi jsou Jonesové z morálního sousedství.
Nelíbí se nám, když z nás někdo dělá špatné lidi nebo se ze sebe cítíme špatně, i když je to způsobeno pouze tím, že jiní lidé jsou lepší než my. Možná jste to někde zažili i jako nový zaměstnanec. Pokud jste pracovně výkonnější, než vaší kolegové, tak, „kazíte křivku“ všem kolem sebe a někdo vám to může vyčíst.
Když jsem byl na Novém Zélandu, sbíral jsem kiwi v sadu, abych si vydělal více peněz na cestování. Jednoho dne byla naše sbírací skupina, která zahrnovala začátečníky i zkušené sezónní sběrače z Indie a Nepálu, pokárána, že je příliš pomalá. Vedení nám řeklo, že nás všechny vymění, pokud nezrychlíme tempo. Druhý den jsme se s přáteli batůžkáři prohnali sadem a snažili jsme se dát ze sebe to nejlepší. Ale nemohli jsme si nevšimnout, že Indové a Nepálci svůj výkon nezrychlili. Trochu zrychlili, ale očividně žádný z nich nedělal to nejlepší, co mohl.
Později, když jsem byl v jiném týmu, jsem se od jednoho upřímného maorského muže dozvěděl, u čeho naši středoasijští spolupracovníci byli příliš zdvořilí na to, aby nám to řekli: příliš rychle jsme je přiměli vybrat si mezi tím, že budou vypadat špatně a budou tvrději pracovat než potřebují. Protože byli placeni od hodiny, jejich strategií bylo dělat to dostatečně pomalu, aby si šetřili práci. Tímto způsobem dostanou z firmy nejvíce peněz. Zvyšování laťky, ať už je důvod jakýkoli, se často necení.
Sobectví není žádná anomálie
Doporučuji přečíst článek od Guardianu. Pokud to uděláte, rád bych slyšel, jaký to ve vás vyvolává dojem z altruismu. Nechci život jako Julia, alespoň nechci dělat to co ona. Ale myslím si, že alternativou je rozhodnout se, na jakém stupni sobectví se usadit.
Jak dobří bychom měli být? Je špatné utrácet osm dolarů měsíčně na Netflixu, když můžeme přispět na léčbu dětí z těžkých nemocí? Na první pohled to tak určitě vypadá, ale mám podezření, že moje dny plného sledování ještě zdaleka neskončily.
Nemám pro vás odpověď. Jedna věc by však měla být jasná. Pokud připustíme, že všichni projevujeme určitou míru sobectví (pravděpodobně velkou míru), pak bychom měli být k sobectví druhých mnohem shovívavější, než býváme.
I když majitel minivanu, který zaparkoval na žluté čáře, pravděpodobně nemá dobrý důvod pro svůj nepromyšlený čin, možná ani není tak docela monstrum. Prostě se upřednostnil před ostatními, jako to děláme my všichni pokaždé, když si dopřejeme pohár vína místo krmení chudých. Je snazší ocenit škodu, kterou sobectví způsobuje, když to pochází z vaší strany.
Tento druh odpuštění neznamená, že bychom měli začít ignorovat morální čáry (nebo čáry na parkovištích), pouze přestaneme zacházet s každým výskytem sebepreferencí, jako by to byla anomálie. Sebepreference je pravidlem, nikoli výjimkou, a neměla by nás tak snadno překvapit nebo rozzuřit. (Také bychom měli přestat říkat kolem sebe to hrozné slovo „zasloužím si“ kdy si zamaneme.)
Už víme, jak být shovívavější, protože to děláme ze zvyku se svými přáteli a příbuznými. Když člen rodiny sní poslední kousek dortu (nebo poslední tři) z lednice uprostřed noci, nepotěší nás to, ale ani toho člověka nenávidíme. Je to proto, že nevidíme jeho nedostatky izolovaně; víme, že kromě obžerství dokáže být i laskavý, velkorysý a kajícný.
S cizími lidmi a mediálními osobnostmi o nich často víme jen to, že udělali něco chamtivého nebo nespravedlivého. Můžeme je za to rychle ukřižovat v našich hlavách, ne-li na veřejnosti, jako by sobečtí lidé byli oddělenou třídou od našich přátel, příbuzných a nás samých. Ve skutečnosti jsme všichni omylní, v podstatě stejným způsobem: záleží nám na tom, jak se máme, víc než na tom, jak se mají ostatní. Rozdíly jsou pouze v míře a stylu.
Jeden jednoduchý způsob, jak uvést tuto filozofii do praxe, je něco, co jsem navrhl zde:
#28: Při řízení předstírejte, že ostatní řidiči jsou všichni přátelé a příbuzní. Díky tomu je zážitek z jízdy přátelštější a často veselý.
Vyzývám vás, abyste to zkusili. Umožní vám to vzpomenout si na to dobré, které leží vedle toho špatného, a také vám to připomene, jak všudypřítomné sobectví ve skutečnosti je. Pokud se sobectví zdá běžné, není to proto, že by se svět dostal do pekla, nebo proto, že se lidé už navzájem nerespektují, ale proto, že lidské bytosti nebudou nikdy tak dobré, spravedlivé a ohleduplné, jak bychom si přáli. Ale je povzbuzující, že máme tak vysoká očekávání.
Překlad: Martin Kirschner (www.vipnoviny.cz), Zdroj: raptitude.com
Facebook komentáře