Pátek , 7 října 2022

Kolektivismus je společným jmenovatelem všech diktátorských režimů

Kolektivismus je společným jmenovatelem všech diktátorských režimů
Totalitní vlády moc dobře vědí, jak důležité je pro kolektiv posouvat se vpřed.

Ať už je to socialismus, nacismus, fašismus, nebo jiná diktátorská ideologie, tak všechny mají něco společného a tím je kolektivismus. Tyto diktatury vždy po záminkou „vyššího blaha“ potlačovali práva jednotlivců. Pokud vám například politik říká slogany „Vytvoříme společenskou imunitu!“, „Společně proti Putinovi!“, „Jsme ve válce!“, tak na vás uplatňuje kolektivismus a jednu z forem diktatury.

Budu zde citovat z knihy „Cesta do otroctví“ od amerického spisovatele Fridricha A. Hayeka, který ve své knize popsal, jak se rodí diktatury a uvádí příklady z minulosti.

Citát z knihy:

Kolektivismus

„Státník, který by se snažil nařizovat soukromým osobám, jak by měly využít svůj kapitál, by na sebe nejen bral zcela zbytečnou péči, ale dostal by do rukou moc, jakou nelze bezpečně svěřit ani žádné radě či senátu a která by nikde nebyla tolik nebezpečná jako v rukou muže, který měl tu hloupost a troufalost domnívat se, že ji může vykonávat.“ ADAM SMITH

Společný rys všech kolektivistických systémů lze popsat slovy, která jsou tolik drahá socialistům všech škol, totiž že jde o záměrnou organizaci práce ve společnosti pro daný společenský cíl. Jednou z hlavních výhrad socialistických kritiků k dnešní společnosti bylo odjakživa právě to, že jí chybí takové „vědomé“ vedení k jedinému cíli a že její aktivity jsou určovány rozmary nezodpovědných jednotlivců.

To je v mnoha ohledech velmi přesná charakteristika, která nás přivádí přímo k jádru konfliktu mezi svobodou jednotlivce a kolektivismem. Různé druhy kolektivismu - komunismus, fašismus atd. - se vzájemně liší jen povahou cíle, k němuž chtějí vést úsilí společnosti.V jednom se ale všechny shodně odlišují od liberalismu a individualismu: chtějí totiž celou společnost a její zdroje vést k jedinému cíli a odmítají respektovat autonomní sféry, ve kterých jsou cíle jednotlivců nadřazeny celku. Stručně řečeno, jsou totalitní v pravém smyslu tohoto nového termínu, který se vžil pro neočekávané, a přece neoddělitelné projevy toho, čemu se teoreticky říká kolektivismus.

„Společný cíl“ nebo „účel“, pro který má být společnost organizována, se obyčejně mlhavě označuje jako „společné dobro“, „obecné blaho“ nebo  „společný zájem“. Člověk nemusí příliš přemýšlet, aby pochopil, že tyto termíny nejsou dostatečně významově vymezené, aby určovaly konkrétní způsob jednání. Blaho a spokojenost milionů lidí není možné měřit na jediné stupnici. Blaho národa, stejně jako štěstí jednoho člověka, závisí na celé řadě věcí, které se mohou dostavit v nekonečně mnoha kombinacích. Nelze je adekvátně vyjádřit jako jediný cíl, ale pouze jako hierarchii cílů, složitou stupnici hodnot, na níž mají všechny potřeby každého člověka své místo. Řízení všech aktivit podle jediného plánu by vyžadovalo, aby každá z našich potřeb dostala své místo v žebříčku hodnot, který musí být natolik úplný, aby bylo možné volit mezi nejrůznějšími cestami, jež se plánovači nabízejí. Jinými slovy, předpokládalo by to existenci kompletního etického kodexu, v němž by všechny rozmanité lidské hodnoty dostaly přidělené místo.

Jestli byl stát někdy peklem na zemi, bylo to jedině proto, že se z něj člověk snažil udělat nebe.“

F. HÓLDERLIN

Jestliže většina progresivistů začala namísto liberalismu prosazovat socialismus, neznamená to, že by lidé jednoduše zapomněli na varování velkých liberálních myslitelů o následcích kolektivismu. Stalo se to proto, že se nechali přesvědčit o pravém opaku toho, co tito mužové předpovídali. Zvláštní na tom je, že stejný socialismus, ve kterém byla záhy rozpoznána nesmírně závažná hrozba pro svobodu, ba který dokonce vznikl zcela otevřeně jako reakce proti liberalismu Francouzské revoluce, si získal všeobecné uznání pod vlajkou svobody. Málokdo si vzpomíná, že socialismus byl ve svých počátcích otevřeně autoritářský. Francouzští myslitelé, kteří položili základy modernímu socialismu, jistě neměli pochyb o tom, že jejich myšlenky nelze uvést do praxe jinak než silnou diktátorskou vládou. Socialismus pro ně znamenal pokus o „završení revoluce“ záměrnou hierarchizací společnosti a uplatněním donucovací „duchovní síly“. Se svobodou nedělali zakladatelé socialismu žádné okolky. Svobodu myšlení považovali za kořen všeho zla ve společnosti devatenáctého století; a Saint-Simon, první z moderních plánovačů, dokonce předpovídal, že s tím, kdo se nepodrobí jím navrhovaným plánovacím komisím, se bude „nakládat jako s dobytkem“.

Teprve pod vlivem sílících demokratických proudů, které předcházely revoluci roku 1848, uzavřel socialismus s táborem svobody spojenectví. Novému „demokratickému socialismu“ však trvalo dlouho, než v lidech zaplašil podezření vyvolané svými předchůdci. De Tocqueville chápal nejlépe ze všech, že demokracie je ze své podstaty individualistická instituce, a je tudíž v nesmiřitelném konfliktu se socialismem:

„Demokracie posouvá hranice svobody jednotlivce,“ napsal v roce 1848, „zatímco socialismus ji omezuje. Demokracie připisuje každému člověku veškerou možnou hodnotu; socialismus činí z každého člověka pouhého vykonavatele, pouhé číslo. Demokracie a socialismus mají společné jen jediné slovo: rovnost. Ale povšimněme si rozdílu: zatímco demokracie usiluje o rovnost ve svobodě, socialismu jde o rovnost v omezení a poddanství.“

Ve snaze rozptýlit tato podezření a zapřáhnout do své věci tu nejsilnější politickou motivaci - touhu po svobodě - začal socialismus čím dál více využívat příslibu „nové svobody“. Nástup socialismu měl znamenat přechod z říše nutnosti do říše svobody. Měl přinést „ekonomickou svobodu“, bez níž by již nabytá politická svoboda „neměla smysl“. Pouze socialismus byl schopen přivést ke zdárnému konci staletí trvající boj za svobodu, v němž politická svoboda představovala pouze první krok.

Všimněme si nenápadného významového posunu, kterým slovo „svoboda“ muselo projít, aby takový argument mohl působit věrohodně. Pro velké apoštoly politické svobody znamenalo toto slovo osvobození od donucování a svévolné moci jiných lidí, uvolnění z pout, které jednotlivci nedávaly jinou volbu než poslouchat příkazy nadřízeného, k němuž byl vázán. Slibovaná nová svoboda však měla být svobodou zbavující nutnosti, uvolnění od tlaku vnějších okolností, které nevyhnutelně omezují možnosti volby nás všech, byť některých z nás mnohem více než jiných. Aby člověk mohl být skutečně svobodný, musela být svržena „despocie fyzických potřeb“ a uvolněna „omezení ekonomického systému“.

Svoboda v tomto smyslu je pochopitelně pouze jiné slovo pro moc či bohatství. Ale přestože byly přísliby této nové svobody často doprovázeny nezodpovědnými sliby prudkého růstu hmotného blahobytu v socialistické společnosti, neočekávala se ekonomická svoboda od takového absolutního vítězství nad skoupostí přírody. Skutečným obsahem těchto slibů bylo definitivní setření dosavadních rozdílů v možnostech volby jednotlivých lidí. Požadavek nové svobody se tak stal pouze novým jménem pro starý požadavek rovnostářského rozdělení bohatství. Díky tomuto novému jménu získali socialisté další slovo společné s liberály a dokonale toho využili. Jen málo lidí si však povšimlo, že jej každá skupina používala v jiném významu, a ještě méně si jich kladlo otázku, zda jsou oba slibované druhy svobody skutečně slučitelné.

Nelze pochybovat o tom, že příslib větší svobody se stal jednou z nejúčinnějších zbraní socialistické propagandy a že víra lidí ve schopnost socialismu nastolit takovou svobodu je opravdová a upřímná. O to větší tragédií by však bylo, kdyby se ukázalo, že to, co nám bylo slibováno jako cesta ke svobodě, je ve skutečnosti cestou vedoucí rovnou do poddanství. Je mimo diskusi, že právě příslib větší svobody vábil na cestu socialismu více a více liberálů, kteří neviděli rozpor mezi základními principy socialismu a liberalismu, a často umožňoval socialistům přisvojovat si i samotné jméno původního tábora svobody. Socialismus převzal po liberální tradici roli názoru převážné většiny inteligence; není proto překvapivé, že příslušníci inteligence nedovedli pochopit, že socialismus vede k pravému opaku svobody.“

Konec citace.

Závěr

Všimněte si toho termínu „nová svoboda“. Co vám to připomíná? Že by „nový normál“, nebo třeba „vakcína je svoboda“? Jak můžete vidět, tak každá diktatura, která se snažila zavést své systémy do společnosti byla plíživá, nenápadná a pod záměnou pojmů nalákala do své organizace i liberály, kteří neprohlédli rafinovaný podvod, že se daná organizace snaží ukrást svobody jednotlivce.

Výstižně to vystihuje výrok z Britského hospodářského přehledu z roku 1947, který varoval před totalitním režimem:

„Mezi totalitním a demokratickým plánováním je zásadní rozdíl. Totalitní plánování podřizuje všechny individuální přání a priority požadavkům státu a pro tento účel používá různé metody nátlaku, které jednotlivce připravují o svobodu volby.“

Kolektivismus je absolutně nepřirozený a ničící práva jednotlivce. V přírodě nic takového nenajdete, protože v přírodě, včetně zvířat a rostlin, se vše řídí svým vlastním vývojem a nikoli organizovanému plánovaní. Přesně to vystihl německý sociolog Dr. Karl Mannheim, který řekl:

„Nikdy jsme nemuseli vytvářet a řídit celou soustavu přírody tak, jako nyní musíme řídit společnost... Lidstvo směřuje k stále větší regulaci celého svého společenského života, a přitom se nikdy nepokusilo vytvořit druhou přírodu.

Sdílet článek na sociálních sítích:

O Martin Kirschner

Jeden komentář

  1. Přesně tak. Nikomu nepatřím. Jsem svobodná žijící bytost. Ať mi vládá políbí … Víte co.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.