Záhady vesmíru nás fascinují a inspirují k přemýšlení o tom, co by mohlo být za hranicemi našeho chápání. Jednou z těchto záhad je i příběh poselství, které mělo podle některých zpráv dorazit k nám z vesmíru s tajemným sdělením: „Oznamujeme, že jsme zde žili.“ Tato radiová zpráva putovala vesmírem milióny let a stala se předmětem mnoha diskuzí a spekulací.
Záhadný Signál Z Hlubin Vesmíru
V Knize Největší záhady- Superzahády a zázraky se dočteme:
„Dne 4. 6. 1956 oznámila námořní observatoř ve Washingtonu, že svým obřím teleskopem zachytila nepochybně signály z vesmíru. O necelý měsíc později se ozvala i státní univerzita v Ohiu s prohlášením dr. Krause, že se jejím pracovníkům podařilo zachytit nepochybné signály z Venuše. Stalo se to 2. července 1956. Dr. Kraus z ohioské univerzity byl otcem experimentu, který měl přinést důkazy o tom, že vesmír je zaplněn inteligentními bytostmi, později však svoje tvrzení korigoval. Přiznal svůj omyl s tím, že Venuše signály pouze odrazila k Zemi. Dr. Kraus se pak zaměřil na vypočtení úhlu lomu rádiového signálu a za pomocí expertů z washingtonské observatoře došel k závěru, že signály k nám doputovaly z míst vzdálených více jak dva miliony světelných let, tedy ze vzdálenosti, kterou si lidský rozum nedokáže ani představit. Také síla energetického zdroje, jenž signály vypustil do kosmu, musela být zcela nepředstavitelná a stejně obdivuhodná musela být i technika, jež umožnila, aby se signál vydal na téměř nekonečnou vesmírnou cestu.
Dr. Kraus byl nadšen svým unikátním zjištěním a pokračoval v dalších pokusech o zachycení komplexnější a rozsáhlejší rádiové zprávy, která by se hodila k rozšifrování. Léta běžela. V roce 1962 zatelefonoval dr. Krausovi prof. H. W. Waldemar z washingtonské observatoře a sdělil mu, že planeta, z níž zřejmě pocházely nerozluštitelné signály zachycené v roce 1956, už neexistuje a že pravděpodobně zanikla přibližně v Čase, kdy signály vyslala, tedy již před několika miliony let. Waldemar doporučil dr. Krausovi, aby se s touto planetou nepokoušel nadále komunikovat, protože by to mohla být zbytečná práce… Dr. Kraus opustil obří radioteleskop a vrátil se do pracovny, kde před ním na stěně visely graficky znázorněné znaky, zachycené v roce 1956.
Dr. Kraus neměl povahu řešitele rébusů, a tak se obrátil na slavné mistry kryptografie, aby mu pomohli s rozluštěním obsahu signálu. Bezvýsledně. Kraus osobně navštívil Evropu, kde svůj problém konzultoval s šifranty a dešifrátory, kteří proti sobě pracovali na válečném poli ve službách Spojenců i nacistického Německa. To byli mistři nad mistry, ale všichni si na signálech ze zaniklé planety vylámali zuby. Dr. Kraus pracoval až do konce svého života v roce 1972 v Ohiu na projektech kontaktů s mimozemskými civilizacemi, financovaných vládou USA. Podobného úspěchu jako v roce 1956 však už nikdy nedosáhl. Zemřel a rozluštěni tajemných rádiových znaků se nedočkal.
Grafická podoba signálů dr. Krause byla mnohokrát publikována, takže během dvou desítek let ji znal každý adept fyziky. Gruzínský student jaderné fyziky Nikolaj Šalikašvilli nastoupil na tbiliskou univerzitu už ve věku čtrnácti let, kdy obstál v maturitní zkoušce s vynikajícím výsledkem. Malý Nikolka uměl číst a psát ve třech letech, v pěti ovládal matematiku základní školy, v devíti si pohrával s integrály. Smysl však měl i pro klukovské hry, takže mu v jedenácti přišívali natržené ucho – následek nemilosrdné rvačky, ve dvanácti vjel na kole pod nákladní automobil a lékaři museli bojovat o to, aby mohl znovu chodit. Otec mu koupil do nemocnice hvězdářský dalekohled a Nikolka se vždy večer nechal odvézt na terasu, kde mu správa nemocnice dalekohled, chráněný přes den pořádným kusem celty, přimontovala ke konstrukci zábradlí.
Nikolka četl hvězdné mapy a „pohroužil se do vesmíru až po uši“. Do nemocnice začaly docházet hvězdářské ročenky, astronomické zpravodaje a bulletiny z celého světa. Nikolkův otec byl známý tbiliský lékař a poslanec, takže zraněnému synkovi umožnil, aby ve své omezující nepohyblivosti našel nádherný, prostorný a proměnlivý duchovní svět.
Ve třinácti letech opustil Nikolka nemocnici o berlích a v hlavě si odnášel docela obstojně zformovanou stavbu otázek i odpovědí na vesmírné téma. Snil o tom, že rozluští signály dr. Krause z Ohia.
V šestnácti letech se mu to podařilo, a tak v roce 1979 omráčil vědecký svět oživením miliony let mrtvě letící rádiové zprávy. Bez pomoci počítačů, vědeckých týmů a nadací, pouze za přispění své ježaté klukovské hlavy problém vyřešil a předložil jej vědecké radě tbiliské univerzity doslova na stříbrném táce. OZNAMUJEME, ŽE JSME ZDE ŽILI, zněl plný text kratičké rádiové zprávy, zachycené před šestadvaceti lety dr. Krausem. Kolegium a vědecká rada univerzity text prozkoumala, prověřila logiku Nikolkova postupu a schválila správnost řešení. Čtrnáct dní poté získal Nikolka titul doktora přírodních věd.“
Závěr
Tento příběh nám připomíná, jak málo stále víme o vesmíru a jeho nekonečných tajemstvích. Touha mimozemských civilizací komunikovat s jinými civilizacemi v kosmu, ať už skrze vysílání signálů či sondy s poselstvím, je evidentní. Příběh zprávy „Oznamujeme, že jsme zde žili“ nás pobízí, abychom zůstali otevření možnostem komunikace s jinými formami života a nevylučovali možnost, že v nekonečném vesmíru existují mnohem starší a vyspělejší civilizace, než jsme my.
Nezávislost naší redakce můžete podpořit finančním darem v jakékoliv výši bankovním převodem na účet:
2400157743/2010
QR kód obsahuje údaje k platbě. Výši částky si určíte sami.
Staňte se naším redaktorem.
Facebook komentáře