Znáte mě jako Jamese Chartranda z Men with Pens, pravidelného přispěvatele Copybloggeru pouhé dva roky.
A přesto jsem žena.
To není vtip, úhel nebo analogie – jsem doslova žena.
Tohle je můj příběh.
Kdysi dávno jsem zjistila, že musím dělat těžká rozhodnutí.
Žádost pro sociální péči byla na mém kuchyňském stole. Byla vyplněná a podepsaná a čekalo se, až ji přinesu lidem, kteří rozhodnou, zda budu moci příští měsíc zaplatit nájem nebo dát jídlo na stůl.
Nenáviděla jsem se na to dívat. Nechtěla jsem být v této situaci. Myslela jsem si, že když začnu znovu, udělám si čistou přestávku, život by se měl zlepšit, že?
Ale byla jsem tady, bez peněz a bez možnosti volby.
Měla jsem dvě malé dcery, o které jsem se musela starat. Byla jsem svobodná a sáma, opustila jsem nezdravý vztah a žila jsem v mizerném, malém bytě.
Vyčerpala jsem své úspory i přes snahu vyjít s penězi, jak nejlépe jsem mohla, s penězi, které jsem si vydělala z nebezpečné práce na částečný úvazek ze 4 hodinového platu týdně za minimální mzdu. Hledala jsem lepší práci, ale v oblasti s nízkými příjmy a zároveň vysokou nezaměstnaností, kde jsem žila, jsem žádnou nenašla.
A stejně jsem nemohla sehnat práci na plný úvazek – pořád jsem byla na čekací listině na pracovní místo ve školce.
Jak jsem se sem dostala?
Bylo to ironické. Kdysi jsem měla slušnou a bezpečnou práci ve firemní kanceláři. Měla jsem pěkný plat, placenou dovolenou, příležitost k postupu. Měla jsem formální vzdělání, diplomy, mozek a dovednosti a život byl dobrý.
Teď tomu tak nebylo.
Moje starší dcera mi řekla, že by si mohla hledat práci, aby pomohla zaplatit účty.
Bylo jí 12 let.
V krajním případě jsem se rozhodla obrátit na internet. Musí tu být něco, co bych mohla dělat. Musí tam být práce. . . možná v psaní. Byla jsem dobrou spisovatelkou.
A jistě, na internetu pro mě byla práce v psaní, práce, kterou jsem mohla dělat z domova a kde chodily rychlé výplaty. Přihlásila jsem se do společnosti a myslela jsem si, že jsem měla takové štěstí, že jsem dostala příležitost dostat se z bryndy.
Snažila jsem se sehnat Joby (dočasná úkolová práce) – byla tu tvrdá konkurence zkušenějších podnikavců. Když se mi podařilo získat práci dříve, než to dokázal někdo jiný, tvrdě jsem pracovala a dobře psala. Chtěla jsem udělat maximum.
Vydělala jsem 1,50 $ za článek. Průměrně jsem měla 8 dolarů za týden.
Taky se mnou bylo zacházeno jako s odpadem. Šéfování, ponižování, blahosklonně k tomu a posměšky o tom, že musím pracovat z domova. Rychle jsem se naučila nezmiňovat, že mám děti. Rychle jsem se naučila nezmiňovat, že jsem pracovala od svého kuchyňského stolu.
Rychle jsem zjistila, že je to na hovno.
Začala jsem tedy hledat lepší Joby a klienty, když jsem teď věděla, že je tu práce na psaní.
Prohledala jsem Craigslist, pracovní stránky a aukce Jobů, a posílala žádosti nejrůznějším lidem.
A fungovalo to. Začala jsem získávat skutečné klienty za skutečný plat. Vydělávala jsem víc, cítila jsem se dobře. Dokonce jsem začala najímat lidi, aby se mnou spolupracovali jako tým.
Ale . . . stále to pořádně nefungovalo
Měla jsem kvalitní dovednosti a dobré vzdělání. Byla jsem rychlá a velmi profesionální. Pokaždé jsem spěchala a plnila své sliby. Tvrdě jsem pracovala a vybudovala firmu, věnovala jsem tomu dlouhé hodiny a reinvestovala spoustu peněz, které jsem vydělala.
Opravdu, opravdu jsem chtěla, aby to fungovalo.
Ale stále jsem měla problém sehnat práci. Byla jsem odmítnuta u Jobů, které mi měly být přiděleny, z důvodů o kterých se otevřeně nemluví.
Moje mzda také klesla. Věděla jsem, že bych měla vydělávat víc. Jiní vydělávali víc, a já jsem nasávala všechno, co mě mohli naučit, ale přesto na tom bylo něco divného. . .
Nebyly to moje dovednosti, nebyla to moje práce. Co tedy dělali ti ostatní lépe, než já?
Jednoho dne jsem si řekla, že si dám pseudonym, protože jsem nechtěla být spojována se svým současným podnikáním, které se stále marně snažilo růst. Vybrala jsem si jméno, které mi znělo, jako by mohlo vyjadřovat dobrou obchodní image. Jako by to mohlo budit respekt.
Můj život se ten den změnil
Okamžitě bylo snazší získat práci.
Nebylo tam žádné handrkování. Byly tam komplimenty, byl tam respekt. Klienti mě přijali rychle, a když svou práci dostali, stejně rychle si ji oblíbili. Žádostí o revize bylo méně – často vůbec žádné.
Spokojenost zákazníků vystřelila přes střechu. Stejně tak můj plat.
A byla jsem vděčná. Konečně jsem se přestala starat o to, jak nakrmím své dívky. Bylo nám teplo. Dobře živené. Měly jsme pocit bezpeční. Nikdo ve škole už nikdy neškádlil mé děti, že jsou z chudých poměrů.
Stále jsem dělala práci s druhou firmou, kterou jsem provozovala pod svým skutečným jménem. Pořád jsem to dělala marketingově. Stále jsem se ucházela o práci – někdy o stejnou práci, o kterou jsem se ucházela pod svým pseudonymem.
Získala jsem klienty a získala práci pod oběma jmény. Ale bylo to mnohem jednodušší, když jsem použila svůj pseudonym.
Pochopte, že neinzerovala jsem efektivněji ani nepoužíval sociální média – ještě jsem na to nepřišla. Hlásila jsem se na stejných místech. Používala jsem stejné metody. Dokonce i práce byla stejná.
Ve skutečnosti bylo všechno při starém.
Až na to jméno.
Odpověď byla jasná. Aniž bych o tom hodně přemýšlela, zkusila jsem experiment, když jsem si vybrala svůj nový pseudonym:
Stala jsem se mužem (pouze jménem)
Přijetí mužského jména mi otevřelo nový svět. Pomohlo mi to vydělat dvojnásobek a trojnásobek příjmu mého pravého jména se stejnou prací a službami.
Žádné potíže. Vyšší přijetí. A potěšující respekt k mým talentům a nepřetržité pracovní morálce.
Obchodní příležitosti mi padaly do klína. Lidé mě žádali o rady a také mi za ně děkovali.
Přestala jsem propagovat své vlastní jméno? Sakra jo.
Nakonec jsem měla dostatečný příjem a důvěryhodnost, abych získala hypotéku, a koupila jsem pro sebe a své děti malý, skromný dům v klidném městečku poblíž mé matky. Byl to první domov mého života, který jsem mohla skutečně nazývat svým vlastním, placený dlouhými hodinami a tvrdou prací. Zaplaceno vlastním potem a slzami, v pouhých 37 letech.
Není to nic nového
Používání mužského pseudonymu, když jste žena, není nic nového. Spisovatelé to dělají po staletí. George Eliot, George Sand, Isak Dinesen. Dokonce i sestry Brontëové, dnes propagované, psaly ve své době jako Currer, Ellis a Acton Bell.
Proč to udělali? Aby jejich práce byla přijata, protože ženy neměly být spisovatelky. Jejich práce měla mnohem větší šanci, kdyby se jejich publikum nemuselo přenést přes počáteční skepticismus, že žena vůbec umí psát, natož aby to dělala dobře.
Od té doby máme feminismus. Máme právo volit, vlastnit majetek, být členy parlamentu a Kongresu, získat práci a být hlavním živitelem rodiny. A přesto jsme se zjevně nedostali přes tato stigmata 19. století.
Důkazy byly přímo přede mnou.
Nikdy jsem nechtěla být aktivistou nebo bojovat proti světu. Nemám zájem drápat se po žebříku k horním příčkám. Na to je život příliš krátký.
Chci si jen vydělávat na živobytí a být respektována pro své dovednosti. Chci, aby moje děti byly šťastné a měly přístup k tomu, co potřebují. Chci, aby šli na univerzitu a měli dobré příležitosti v životě.
Když se to začalo rozjíždět
Opravdu jsem si nemyslela, že se něco z toho někdy stane, abych byla upřímná.
Blog, díky kterému jsem začala získávat klienty a předvádět své dovednosti? Dlouho to četlo tak málo lidí, že by týdny uběhly bez jediného komentáře.
Ale věci se změnily. Nejprve pomalu, ale pak najednou nabrali na rychlosti. Na blogu bylo více komentářů a zase další.
Nepřemýšlela jsem o tom – jen jsem jim odpověděla a pokračovala v blogování, abych získala klienty.
Pak se můj blog dostal na seznam deseti nejlepších blogů pro spisovatele od Michaela Stelznera. Záplava lidí, kteří přišli na návštěvu, byla zdrcující.
A líbilo se jim, co jsem napsala.
A pomyslela jsem si: „Do prdele. Co teď budu dělat?“
Co jsem udělala dál
Zašla jsem příliš daleko na to, abych ustoupila, příliš smýšlející o přežití na to, abych dělala cokoli jiného než jít vpřed, a upřímně řečeno, příliš jsem se bála, že ztratím vše, co jsem tak tvrdě vybudovala.
Takže jsem neudělal vůbec nic. Opravdu jsem nevěděla, co mám dělat.
Hodně jsem o tom ale přemýšlela. A logika mi říkala, že ztráta mého pravého jména je malým ústupkem za schopnost uživit svou rodinu a zajistit její finanční zabezpečení na další roky.
Po pravdě řečeno, pokud jen jméno a vnímání pohlaví vytváří u člověka tak různé úrovně respektu a příjmu, vypovídá to o světě mnohem víc než o mně.
Proč teď vyprávím svůj příběh?
No, protože lidi mluví.
Tři roky jsem své pravé jméno a pohlaví držela pěkně pod pokličkou a svěřila jsem se jen malé hrstce lidí, kterým jsem věřila. Ale vždy tu bylo riziko, že někdo jednoho dne vše vyžvaní. A roky jsem čekala připravená na tuto chvíli.
A opravdu, někdo, komu jsem věřila, se naštval a rozhodl se mě pomluvit. (Někdo, kdo mimochodem také používal mužský pseudonym a identitu. Neuvěřitelné.)
Co vám chci sdělit.
Můj život, moje podmínky. Nikdo mi nic nedal. Pracovala jsem na tom zatraceně tvrdě. Starala jsem se o sebe a svou rodinu a každému ze svých klientů a čtenářů jsem dala to nejlepší ze své kreativity a znalostí.
V tom bych chtěla pokračovat.
P.S.
Oh, ptáte se mě na mé skutečné jméno? No, nikdy jsem to opravdu nechtěla prozradit, úplně kromě genderové otázky. Vím lépe než většina ostatních, jak rychlé a hluboké odhalení jen nepatrného kousku osobních informací může ovlivnit (a dokonce zničit) životy lidí.
Mám děti. Nemám zájem se takto zranit.
Tak prosím. Říkejte mi Jamesi.
Překlad: Martin Kirschner (www.vipnoviny.cz), Zdroj: copybloger.com
