Autor: JEFFA MINICKA.
Zoufalství může být zabiják. Například úmrtí na předávkování drogami ve Spojených státech vzrostlo od května 2020 do dubna 2021 o 25 procent, což poslalo do hrobu více než 100 000 Američanů. Ať už tento nárůst počtu obětí vyvolalo cokoliv, můžeme si být jisti, že většina těch, kteří zemřeli, žila bez důvěry a víry v budoucnost.
V mnohem širším měřítku může zoufalství a jeho první sestřenice, deprese, také sestřelit lidského ducha. Ztráta zaměstnání, rozbité manželství, smrt milovaného člověka – tyto a další tragédie mohou způsobit, že ztratíme srdce, staneme se skleslými a vzdáme se veškeré naděje. Ti, kteří jsou pohřbeni ve tmě zoufalství, často chtějí spát 24 hodin denně, 7 dní v týdnu. Někteří rezignují na osobní hygienu. Jiní vypnou své telefony a cítí se tak izolovaní a ztracení, že i cesta do obchodu s potravinami nebo do knihovny se stává téměř nepřekonatelným výstupem na Everest.
V tak vážných případech se postižení často obracejí na odborníky s žádostí o radu nebo o terapeutické léky, aby je zachránili před těmito černými vychřicemi. Školení a strategie používané těmito muži a ženami mohou často sloužit jako provaz, který tyto sklíčené duše vytáhne z propasti.
Pokud se však tito klienti chtějí znovu procházet na slunci, musí mít vůli a touhu chopit se tohoto lana.
Za méně závažných okolností, kdy je melancholie spíše návštěvníkem než stálým hostem v domácnosti, si ti z nás, kteří jsme pokousáni tím, co Winston Churchill nazýval svým „černým psem“, mohou vymýšlet vlastní terapeutické metody. Zde je pět z nich – a na internetu můžete najít spoustu dalších – které mi v průběhu let pomohly.
Odstup od sebe sama. Když jsem kdysi učil, moji studenti vyžadovali moji plnou pozornost. Moje beznadějná nálada možná přetrvávala vzadu v mé mysli, ale ty hodiny ve třídě mi poskytly tolik potřebnou úlevu od smutku. Stal jsem se hercem, začal jsem hrát roli, která mi poskytla pár hodin úlevy od bolesti.
Přijměte maximum pozitivního. Před šesti lety, když mě selhání udeřilo jako nějakou těžkou váhu v ringu, ze kterého nebylo úniku, jsem popadl smazatelný fix a na skleněné dveře svého bytu jsem napsal „Invictus“, latinsky „Nepokořený“. To slovo zůstalo na místě měsíce. Někdy jsem se tomu ušklíbl, někdy jsem se na to stěží vydržel dívat, ale nakonec mě slovo „Invictus“ pomohlo přenést přes tu poušť, která se stala mým životem.
‚Vše jednou pomine.‘ Čas je jedním z nejmocnějších, a přesto nejvíce přehlížených světových všeléků. My Američané býváme netrpěliví, jak je vidět na každém oddělení motorových vozidel, a chceme výsledky již včera. Ale jak mi přítel vyprávěl o svých vlastních záletech s blues, vědomí, že jeho stav byl náladový – a tedy dočasný – ho udržovalo v pohybu vpřed. Totéž platí pro nás.
Pohněte tělem a pohnete i náladou. Když byl tentýž přítel mladší a zažíval melancholii, chodil po ulicích města, někdy celé hodiny, aby si oživil náladu. V mém případě to je výbuch úklidu – utírání prachu na police, utírání skvrn z dřevěných podlah, mytí pracovních desek – stejně účinný. Při provádění těchto prací v rychlém tempu se cítím lépe a přináší vám to další uspokojení ze zářivé kuchyně nebo uspořádaných polic.
Odvracejte se od negativních vlivů. Občas mě třeba položí k zemi celostátní zprávy. Vypnutí notebooku a zvolit si místo toho četbu knihy nebo zavolat příteli často dodá potřebný odpočinek a rehabilitaci z mého stavu paniky a děsu.
Fungují tyto taktiky vždy? Samozřejmě že ne. Ale to nás přivádí ke konečnému terapeutickému postupu: Nevzdávejte se. Pamatujte: ten zápas se zoufalstvím přejde a my jej můžeme pomoci vytlačit ze dveří.
Invictus
Zdroj: https://www.theepochtimes.com/5-ways-to-deal-with-despair_4443909.html
Překlad: Martin Kirschner (www.vipnoviny.cz)
Facebook komentáře