Nejvíce se toho naučíme, když jsme sami a v klidném prostředí (ilustrační fotografie).
V dnešní uspěchané a neustále propojené společnosti, kde sociální interakce a skupinová práce jsou často oslavovány jako klíč k úspěchu, se snadno zapomíná na sílu ticha a samoty. Mnoho lidí se bojí být sami se sebou, přitom právě v těchto chvílích dochází k nejhlubšímu učení, koncentraci a osobnímu růstu. Výzkumy i příběhy výjimečných osobností ukazují, že vědomý nácvik o samotě je základem mistrovství v mnoha oborech. Tento článek vám ze zkušenosti mnoha úspěšných lidí ukáže, proč se v tichu a osamění naučíme více než v hluku davu.
Následuje doslovná citace a příběhy úspěšných lidí z knihy Ticho: Síla introvertů ve světě, který nikdy nepřestává mluvit od autorky Susan Cainové, které toto téma krásně ilustrují:
„Když bylo výzkumnému psychologovi Andersu Ericssonovi patnáct, propadl šachům. Byl v nich docela dobrý, myslel si. V partiích během polední přestávky porážel všechny spolužáky. Až jednoho dne chlapec, který byl jedním z nejhorších hráčů ve třídě, ho začal porážet v jedné partii za druhou.
Ericsson se divil, co se děje. „Skutečně jsem o tom hodně přemýšlel,“ vybavuje si v rozhovoru s Danielem Coylem, autorem knihy The Talent Code (Kód talentu). „Proč ten chlapec, kterého jsem tak snadno porazil, najednou stejně tak snadno poráží mě? Věděl jsem, že se učí, že chodí do šachového klubu, ale co se skutečně stalo tam někde uvnitř?“
To je ta otázka, která je hnacím motorem Ericssonovy kariéry: Jak se lidé, kteří dosáhnou něčeho mimořádného, stanou tak skvělými v tom, co dělají? Ericsson hledal odpovědi v oborech tak rozdílných, jako šachy, tenis a klasická hra na klavír.
V dnes již proslulém experimentu se svými kolegy porovnával tři skupiny špičkových houslistů na elitní západoberlínské hudební akademii. Výzkumníci požádali profesory, aby rozdělili studenty do tří skupin: na „nejlepší houslisty“, kteří měli potenciál pro kariéru sólistů mezinárodní úrovně, „dobré houslisty“ a třetí skupinu, jejíž členové se připravují spíše na učitele hry na housle než na uměleckou kariéru. Potom vedli s hudebníky pohovory a požádali je, aby poskytli podrobné informace o svém časovém rozvrhu.
Odhalili výrazné rozdíly mezi skupinami. Všechny tři skupiny trávily stejný objem času – přes padesát hodin týdně – zapojením v aktivitách spojených s hudbou. Na všechny tři skupiny byly při výuce kladeny stejné požadavky, co se týče náročnosti na čas. Ale dvě nejlepší skupiny trávily většinu svého času, který věnovaly hudbě, cvičením o samotě: 24,3 hodin týdně neboli 3,5 hodiny denně v případě „nejlepší“ skupiny v porovnání s 9,3 hodinami týdně neboli 1,3 hodinou denně pro tu „nejhorší“ skupinu. Ti nejlepší houslisté označili „cvičení o samotě“ za tu nejdůležitější ze všech jejich aktivit souvisejících s hudbou. Elitní hudebníci – dokonce i ti, kteří hrají ve skupinách – popisují společné cvičení s komorní skupinou jako „odpočinek“ ve srovnání se samostatným cvičením, kde musejí odvádět skutečnou práci.
Ericsson a jeho skupina zjistili podobný účinek samoty, když studovali další druhy specialistů v různých oborech. „Kdo to myslí vážně, studuje o samotě.“ Příprava o samotě je například tím nejvýraznějším předpokladem rozvoje dovedností pro šachisty na turnajové úrovni. Velmistři běžně tráví během prvních deseti let, kdy se učí hrát, neuvěřitelných pět tisíc hodin – téměř pětkrát tolik jako průměrní hráči – studiem hry. Vysokoškolští studenti, kteří mívají tendenci studovat o samotě, se po čase naučí víc než ti, kdo pracují ve skupinách. Dokonce i špičkoví sportovci, kteří provozují týmové disciplíny, tráví nečekaně mnoho času nácvikem o samotě.
Co je na samotě tak kouzelného? Ve spoustě oborů, řekl mi Ericsson, můžete provádět vědomý nácvik, pouze když jste sami. Právě samotu Ericsson označuje za základ výjimečných výsledků. Když provádíte vědomý nácvik, ztotožníte se s úkoly nebo znalostmi, které neovládáte, usilujete o vylepšení vašeho výkonu, sledujete své pokroky a podle toho též opakujete. Praktická cvičení, která nedodržují tuto normu, jsou nejen méně užitečná – bývají kontraproduktivní. Upevňují stávající kognitivní mechanismy, místo aby je vylepšovala.
Vědomý nácvik je nejlépe provádět o samotě z několika důvodů. Vyžaduje intenzivní koncentraci a ostatní lidé by vás mohli rozptylovat. Vyžaduje hlubokou motivaci, kterou v sobě často musíte nalézt vy sami. Ale co je nejdůležitější: vyžaduje práci na úkolu, který je pro vás osobně tím nejnáročnějším. Jen když jste sami, řekl mi Ericsson, můžete jít „přímo k té části, která je pro vás náročná. Pokud chcete vylepšit to, co děláte, musíte vy být tím, kdo učiní ten krok. Představte si, že jste ve třídě – v takovém případě vychází aktivita z vašich podnětů jen v minimálním zlomku celkového času.“
Chceme-li vidět vědomý nácvik v pohybu, stačí se podívat na příběh Stephena Wozniaka. Setkání skupiny Homebrew bylo katalyzátorem, který ho inspiroval ke stavbě prvního PC, ale vědomostní základna a pracovní návyky, které to umožnily, vycházely ze zcela jiného zdroje: Wozniak se vědomě věnoval technice už v dobách, kdy byl ještě malé dítě. (Ericsson tvrdí, že trvá přibližně deset tisíc hodin vědomého nácviku, abyste se stali skutečnými mistry. Pomáhá tedy, když začnete již v útlém věku.)
V díle iWoz popisuje Wozniak svou dětskou vášeň pro elektroniku a neúmyslně podává výčet všech prvků vědomého nácviku, na který klade Ericsson důraz. Nejprve získal motivaci: od otce, technika firmy Lockheed, se Wozniak naučil, že technici dokážou měnit životy lidí a patří k těm „nejdůležitějším lidem na světě“. Za druhé nabyl dovednosti postupně, jeden náročný krok za druhým. Protože se zúčastnil bezpočtu vědeckých veletrhů, Wozniak říká:
„Získal jsem základní dovednost, která mi pomáhala po celou mou kariéru. Trpělivost. Myslím to vážně. Trpělivost bývá obyčejně velmi podceňována. Během všech svých projektů, od třetí třídy až do osmé, jsem se učil věci postupně a vymýšlel jsem, jak dávat dohromady elektronická zařízení, aniž bych přitom musel často nahlížet do knih. … Naučil jsem se nedělat si velkou starost o výsledek, ale soustředit se právě na tu fázi, ve které jsem byl, a provést ji natolik dokonale, jak to jen bylo možné.“
Za třetí: Wozniak často pracoval sám. To nemuselo být nezbytně jeho rozhodnutí. Stejně jako spousta dětí se vztahem k technice zaznamenala na druhém stupni základní školy velký propad v hierarchii. Jako chlapec byl obdivován pro své technické dovednosti, ale najednou jako by to nikoho nezajímalo. Nebavila ho povrchní konverzace a jeho zájmy se výrazně lišily od zájmů vrstevníků. Černobílá fotografie z tohoto období zachycuje Wozniaka s krátce střiženými vlasy, jak s výrazným šklebem pyšně ukazuje na svého „šampiona vědeckého veletrhu, sčítač/odčítač“, vynález v podobě krabice plné drátů, tlačítek a různých udělátek.
Wozniak ve třinácti letech předvádí svou sčítačku a odčítačku, která na vědeckém veletrhu vyhrála ocenění „šampióna vědeckého veletrhu“.
Ale ani toto nepříjemné období ho neodradilo, aby pokračoval dál v cestě za svým snem. Spíš ho ještě posílilo. Pravděpodobně by se nikdy nenaučil tolik o počítačích, říká teď Wozniak, kdyby nebyl tak stydlivý, že se mu nechtělo vycházet z domu.
Nikdo by si asi nevybral takhle nepříjemné dospívání, ale pravda je, že samota Wozniakova dospívání i cílevědomé zaměření se na to, co se nakonec ukázalo být celoživotní vášní, je typické pro vysoce kreativní lidi. Jak píše psycholog Mihaly Csikszentmihalyi, který mezi lety 1990 a 1995 studoval životy jednadevadesáti vyjimečně kreativních lidí v oboru umění, vědy, obchodu i státní správy, spousta subjektů jeho výzkumu se v období dospívání octla na okraji svého společenství, částečně proto, že „intenzivní zvědavost či soustředěný zájem připadají jejich vrstevníkům divné“.
Pubescenti, kteří jsou příliš společenští na to, aby trávili čas o samotě, často nedokážou rozvinout vlastní talent, „protože cvičení v hudbě nebo studium matematiky vyžadují samotu, které se oni děsí“. Madeleine L’Engleová, autorka klasického románu o dospívající dívce A Wrinkle in Time (Záhyb v čase) a dalších více než šedesáti knih, tvrdí, že by se z ní nikdy nestala tak pronikavá myslitelka, kdyby nestrávila velkou část dětství sama mezi knihami a myšlenkami. Charles Darwin si jako malý chlapec snadno získával přátele, ale dával přednost trávení času na dlouhých, osamocených procházkách přírodou. (V dospělém věku nebyl jiný. „Vážený pane Babbagei,“ napsal proslulému matematikovi, který jej pozval na slavnostní večeři, „jsem vám velmi zavázán, že jste mi poslal pozvánky na vaši slavnost, ale děsím se je přijmout, protože bych tam mohl potkat pár lidí, kterým jsem při všech svatých na nebesích přísahal, že nikdy nikam nepůjdu.“)“
Tyto příběhy ukazují, že samota není trest, ale dar. Umožňuje hlubokou koncentraci, vědomý nácvik a rozvoj talentu, který se v hluku skupiny často nemůže rozvíjet a zůstává skrytý. Tato tvrzení potvrdil i spisovatel Cal Newport ve své knize Hluboká práce kde říká, že samota a odříznutí se od sociálních sítí nám přináší nejlepší možné výsledky, ať už v učení, nebo práci.
Závěr
V tichu a o samotě se naučíme nejvíce, protože tam můžeme čelit svým slabým stránkám bez rozptylování, budovat trpělivost, správně zaměřovat pozornost a dosahovat skutečného mistrovství. Ať už jste student, umělec, sportovec nebo profesionál, zkuste si pravidelně vyhradit čas pro sebe. Vypněte notifikace, odejděte do ticha srubu v horách a věnujte se vědomému nácviku. Právě v samotě a tichu se rodí opravdový pokrok a výjimečnost.
