Jak škola ovlivnila můj život a co jsem v ní zažil

Autor: Martin Kirschner.

Škola byla pro mě za trest.

Řekl jsem si, že bych mohl sdílet se svými čtenáři zkušenosti ze své školní docházky. Nějakou dobu jsem přemýšlel, jestli se s takovými soukromými informaci mám svěřit, ale uvědomil jsem si, že mí čtenáři jsou něco jako moje rodina a tak se nemusím ničeho bát.

Mateřská škola

Na mateřské škole si pamatuji, jak nás nutili chodit odpoledne spát, i když se nám nechtělo. Určité všeobecné poučky totiž říkali, že je to pro děti zdravé. Vzpomínám si, že jsem kolikrát ani nemohl usnout a musel jsem ležet celou hodinu v posteli stejně jako jiné děti. Vychovatelky nás nutily, abychom se všichni obrátili na pravý bok, aby byla zachována souměrnost a abychom se nemohli spolu bavit a dívali se na záda jeden druhému. Za celou dobu, kdy jsem chodil do mateřské školy, se mi podařilo jenom párkrát usnout a to jsem se vždycky probudil celý zpocený.

V době kdy já jsem začal chodit do mateřské školky, tak to bylo těsně po roce 89. Spousta lidí ještě měla staré komunistické programy a zpětně si uvědomuji, že některé vychovatelky je měly také. Byly tam vychovatelky, které byly vyloženě zlé. Tělesné tresty, řvaní a neustále šikanování bylo na denním pořádku.

Stalo se mi třeba, že jsem měl určitý modrý křišťálový kámen, který byl takovým mým pokladem. Ukázal jsem jej dětem ve školce, abych se s ním pochlubil. Když to zahlédla vychovatelka, tak mi řekla, že my jej pohlídá, abych jej neztratil. I přes protesty mi jej vyrvala z ruky s tím, že mi jej pak vrátí. Když jsem ten kámen pak požadoval zpátky, tak mi řekla, že mi jej už přeci vrátila a ještě se domluvila s několika dětmi, ať jí to potvrdí. Tady můžete vidět ubohost některých lidí, které se mají starat o malé děti a ještě jim jít příkladem.

Byly ale i velmi úsměvné chvilky. Do školky začal chodit Daneček, který byl podle mě trochu postižený, obtloustlý a neustále se vztekal. Trochu připomínal malého Otakárka, ze seriálu Bylo nás pět. Vychovatelky si s ním nevěděli rady. Třeba jedna vychovatelka mu vzala nějakou hračku a on ji řekl: „Kurva vrať mi to ty pičo!!!“ A dostal neuvěřitelný záchvat vzteku, jako kdyby byl něčím posedlý. Na pětiletého kluka velmi slušný výkon. Často dostával od vychovatelek za uši, koneckonců jako my všichni.

Pak si pamatuji na situaci, kdy jeden chlapec postavil z kostek krásný hrad. Když přišla vychovatelka, tak mu řekla: „No ty máš, ale nádherný hrad. To musíme všem ukázat.“ Chlapec, ale na důkaz, že na ni sere, hrad zboural. Dostal od vychovatelky pohlavek a ještě se tomu vysmál a my jsme se smáli s ním. Vychovatelka řekla: „Od teď si s ním nikdo nebudete hrát, protože to je zlobivý chlapec.“ Já jsem si s ním i přesto hrál a tak my bylo řečeno, že jsem také zlobivý chlapec.

To byly takové první vzdory, které mě v životě inspirovali a na které jsem ani po třiceti letech nezapomněl.

Základní škola

Na základní škole jsem byl dost kvítko. Jedna paní učitelka mě ignorovala, když jsem na ni mluvil, a tak jsem ji pleskl pravítkem přes prdel. Skončil jsem pak v ředitelně, kde mi ředitel ukazoval fotku Usama bin Ladina (bylo to těsně po jedenáctém září) a říkal mi, že nedopustí, abych takhle dopadl. Jindy jsem zase vyndal pojistku z hasícího hydrantu a zmáčkl spoušť, abych věděl, co to udělá. Půlka školy byla zamořená.

Často jsem se rval, abych prosadil svou dominanci a autoritu. V té době byly u mě rvačky na denním pořádku a nikdo mě nedokázal v souboji porazit, protože jsem dělal karate a byl jsem silný. Ze slabších spolužáků jsem si dělal srandu a šikanoval je. Nemůžu říct, že bych se k nějaké šikaně nechal přemluvit, protože já sám jsem byl tím, kdo k této „srandě“ vybízel ostatní.

Tím jak jsem, ale extrémně sportoval (stovky kliků, dřepů a shybovaček denně) se mi zpomalil růst. Někteří spolužáci mě přerostli a už jsem měl co dělat, abych je v souboji porazil. Do třídy přišel nový spolužák, kterého jsem znal z mateřské školky jménem Ondra. Ondra byl opravdu korba a měl ruce hrubé jak já nohy. Vždy mě v souboji porazil a já od něj dostal nakládačku.

Takový můj poslední vzdor byl, když jsme objevili hru zvanou Fackovaná. Jedná se o hru, kdy se střídáte ve fackování a soupeř, který odmítne pokračovat, tak prohrál. Nejlepší v tom byl právě Ondra, kterému nedokázal nikdo vzdorovat víc jak dvě kola. Vyzval jsem jej proto na souboj a celá třída zpozorněla a fandila. Pokaždé když mi jednu vrazil, tak jsem se dvakrát otočil do kola. Takovou měl můj soupeř sílu. Vzdoroval jsem patnáct kol a pak jsem musel kapitulovat, protože už jsem si vážně zahrával se zdravím. Spolužáci se divili, jak ještě dokážu stát na nohách. Když jsem přišel domu a podíval se do zrcadla, tak jsem zjistil, že mám po celém obličeji krevní sraženiny.

V posledních pár letech školní docházky jsem se já sám stal předmětem šikany, především té psychické. Třeba jsem místo slova „papír“, řekl „papfil“ a někteří spolužáci mi tak potom říkali, aby mě ponížili. Samozřejmě jsem to nesl těžce. Ovšem byla to karma a já splácel to, co jsem si nadrobil. Už jsem neměl sílu si udržovat nějaké uznání a stáhnul jsem se do sebe.

Dneska by psychologové řekli, že svými aktivitami jsem trpěl ADHD. Ti co by byli blíž pravdě, by řekli, že jsem pouze trpěl nedostatkem impulzů ke kreativitě a proto jsem si ji tvořil sám, i když to bylo destruktivní formou. Koneckonců škola vás ke kreativitě neučí, tak jak si ji má někdo vybít, že?

Střední škola

Nastoupil jsem na střední policejní školu, protože jak jsem psal výše, tak jsem byl dost akční a potřeboval jsem dělat sport a bojová umění. Proto byla tělesná výchova a tělesná výchova speciál (bojové umění) mými oblíbenými předměty. V hodinách kdy jsme si museli zapisovat učení, nebo poslouchat učitele, tak jsem se nudil. Navíc to na mě vyšlo tak, že jsem celé čtyři roky musel sedět v první lavici, kde byla strašná nuda a pokud jste tam seděl sám, tak to byla opravdu pakárna.

Vzpomínám si, jak k nám nastoupil jeden policejní vyšetřovatel, aby nás suploval. U učitelů, kteří pouze suplovali, byla ta výhoda, že nás nechali dělat si, co jsme chtěli (samozřejmě v rámci nějakého pořádku), anebo nám vyprávěli příběhy z policejní praxe. Ten vyšetřovatel, který se jmenoval Bigel s námi hrál takové hry. Vyvolával nás postupně a ptal se „Ano, nebo ne?“. No a žáci řekli buď ano, nebo ne a na základě toho jim položil otázku. Když se na to zeptal mě, tak jsem mu odpověděl, že nevím, na co mu mám odpovědět ano, nebo ne, když nebyla položena otázka. Následně mě dával všem za vzor, že jsem mu vědomě odpověděl a ne pouze jako ovce v předem stanovených mantinelech.

Jednou, když jsem seděl v lavici, tak mi tento vyšetřovatel řekl, že se musím nejspíš hodně nudit. Řekl jsem mu, že má dobrý postřeh. Na to on odpověděl, že kdyby to záleželo na něm, tak by výuku založil na praktických dovednostech a že by nás učil v přírodě, jak navzájem spolupracovat. Věděl jsem, že Bigel by byl dobrým učitelem a připravil by nás skutečně na život, protože když se nad tím zamyslíte, tak celé školství nás učí, že bychom měli spolu soupeřit a ne spolu spolupracovat.

Ovšem na střední jsme měli i špatné učitele. Byla tam psycholožka, která nás učila němčinu. Se spolužáky jsme si z ní dělali srandu, že má na prdeli vytetovanou mapu Třetí říše a s obrázkem Hitlera na druhé půlce. Byla velmi přísná a nepříjemná. Když jsme měli psát úvahovou slohovou práci, tak jsme si měli vybrat téma a já jediný ze třídy jsem si vybral politické téma o komunismu. Všichni ostatní si vybrali nevinná témata. Ještě než jsem začal psát slohovou práci, tak mě s opovržením zkritizoval, že jsem si nalinkoval velké řádky a ne malé, jak ona požadovala. Řekl jsem ji, že jsem zvyklý psát velkými písmeny a proto potřebuji velké řádky. Dneska i psychologové vědí, že člověk, který píše velkými písmeny, má velkého ducha. Udivilo mě, že to jako psycholožka to neví.

Nebudu to protahovat. Z té slohové práce jsem dostal za 5. Roli v tom možná sehrálo i to, že jsem psal slohovou práci o komunismu, který jsem zkritizoval a třídní učitel, který mou práci opravoval, mohl být komunista, což mě v té době nenapadlo. Každopádně přijde vám normální, že vám učitelé dají možnost dát psát slohovou práci na politické téma, aby pak vaši práci odsoudili a dali vám za 5? Klidně jsem si s tím papírem, kde jsem psal slohovou práci, mohl vytřít prdel a výsledek by byl naprosto stejný. Krásně to ilustruje to, jak školský systém vás skrze známky udržuje v psychické nedostatečnosti a říká vám, že nejste dost dobrý.

Na střední škole jsem chodil často za školu. Jednou jsem to opravdu přehnal a celé dva týdny jsem nebyl ve škole. Ta psycholožka mě chtěla vyrazit ze školy, ale moje mamka to ukecala tak, že nejsou v právu mě vyhodit, protože třídní učitelka měla ze zákona povinnost informovat rodiče o tom, že nedocházím do školy. Psycholožka musela utřít slzu a třídní učitelka si mě od té doby hlídala jako oko v hlavě a musel jsem ji předem donést omluvenku, že se chci uvolnit ze školy, jinak by ten samý den volala rodičům, že nejsem ve škole.

Když jsem chodil za školu, tak jsem často navštěvoval knihovny a knihkupectví, kde jsem četl knihy. V té době jsem se začal zajímat o duchovní literaturu a kladl jsem si otázku, co je smyslem života. Dostal jsem se k filozofii Lao´ce, Buddhy, Čtyři dohody, keltské moudrosti, chi kungu, a k dalším filozofickým a náboženským směrům. Uvědomil jsem si, že existuje něco, co přesahuje tento svět, a díky buddhismu jsem si uvědomil, že život je utrpení, čímž jsem dokázal pojmenovat to, co jsem zrovna prožíval. Když jsem chodil za školu, tak jsem občas také chodil relaxovat do hospody. Byl to takový můj únik od denní reality.

Život po škole

Střední školu jsem si nakonec odseděl a s odřenými ušima jsem odmaturoval, i když jsem věděl, že policistou nebudu, protože uniformita nebyla pro mě, a lítat někde s obuškem na technoparty a rozhánět tanečníky nebylo také pro mě. Odmaturoval jsem v půlce roku 2007 a ke konci tohoto roku jsem si hledal práci. Bylo to v době, kdy začínala světová hospodářská krize a já jako absolvent jsem si nedokázal najít slušně placenou práci. Opravdu ideální doba pro absolventa. Nakonec jsem odjel v té době hledat práci do Irska, kde jsem na několik měsíců skončil jako bezdomovec.

Závěr

Vyprávět příběhy je častokrát mnohem účinnější, než říkat nějaké teorie. Díky příběhům si člověk lépe uvědomí, co vše dokáže napáchat vzdělávací mašinerie. Nikdo mi na škole neřekl, že jako absolventa mě nikdo nebude chtít zaměstnat a ještě, že když přijde nějaká finanční krize, tak můžu byt ze dne na den na dlažbě. To ale vzdělávací systém nezajím. Hlavní je, že vychovali dalšího otroka, který bude po celý zbytek života pro něj pracovat a nikdy nevezme zodpovědnost za svůj život.

Na policejní škole jsme se učili zákony, které už stejně nemusí být platné, a stejně nic si z toho nepamatuji. Akorát mě škola na několik let zablokovala, že mám jet podle nějakých pravidel a nesmím udělat chybu. Podle pravidel jsem jel a stejně jsem skončil jako bezdomovec v Irsku. Navíc když jsem tam ukazoval své maturitní vysvědčení, tak se tomu vysmáli a řekli mi, že to pro ně nic neznamená.

Dnes si uvědomuji, že by bylo lepší, kdyby nás ve škole raději učili finančnímu vzdělání, jak zdravě jíst, cvičit, proč meditovat, na jakou sociální dávku máme nárok, abychom neskončili na ulici a že lepší je spolupracovat s lidmi, protože to nás dovede ke společnému úspěchu. Spousta lidí by pak žila naplněným a svobodným životem. O tom, ale vzdělávací systém není. Vzdělávací systém nás učí plnit úkoly, abychom je plnili i po vstupu do zaměstnání.

Doufám, že se vám můj příběh líbil a byl pro vás inspirací. Příště vám řeknu svůj příběh o tom, jak jsem jako čerstvý absolvent skončil jako bezdomovec v Irsku. Článek ale napíši pouze v případě, že mi pošlete finanční dar, jinak si budu myslet, že vás to nezajímá.

Sdílet na sociálních sítích:

Sdílet článek na sociálních sítích:
Sdílet článek na sociálních sítích: