Amazonská džungle je jedním z nejméně prozkoumaných míst na Zemi. Tato džugle láká mnoho dobrodruhů, kteří čas od času nacházejí ztracené kmeny, které nikdy neměly kontakt s civilizací. A ti, kteří se odtud dokážou vrátit, pak často vyprávějí o neobvyklých zvířatech a ještě o neobvyklejších divoších. Jedním z takových cestovatelů byl Loren McIntyre (1917 – 2003), zkušený fotoreportér a spisovatel, který publikoval články v časopisech jako National Geographic, Time, Life, Smithsonian a GEO. Někteří měli Lorena McIntyre za prototyp Indiana Jonese, protože byl také neochvějným badatelem a měl neskutečné štěstí v různých dobrodružstvích.
V roce 1969 McIntyre odešel do Amazonie a objevil tam kmen, o němž doposud málokdo ví, i když se k nim často dostávají různí fotografové a pak v médiích uveřejňují barevné obrázky Indiánů. McIntyre se s těmito Indiány pouze nesetkal, ale žil mezi nimi 2 měsíce a zjistil, že dokážou komunikovat pomocí telepatie. A nejde o vymyšlenou bajku, ale o skutečnou událost, kterou publikoval ve svém článku v časopise National Geographic v roce 2016!
Kmen, ve kterém McIntyre žil, se jmenuje Majoruna nebo Mace, a tito lidé jsou tak nepolapitelní, že se klidně můžete pohybovat po jejich stanovištích několik měsíců a nepotkat přitom jediného člověka. Není to jen kvůli jejich utajení, ale i kvůli jejich malému počtu. Všichni v podstatě žijí v jedné osadě na břehu řeky Amazonky v údolí Džavari na hranici Brazílie a Peru.
Ostatní kmeny je nazývají “kočičí lidé” kvůli ostrým dlouhým hůlkám, které nosí na tváři jako ozdoby a vkládají si je do nosu.
Když McIntyre odešel do tohoto údolí, rychle si uvědomil, že se může vrátit naprázdno. Dny běžely, putoval panenskou džunglí a neviděl žádné známky existence lidí. Dokonce začal žertovat, že zmizí jako jeho idol Percy Fossett, který zmizel v Amazonii při hledání ztraceného města Z, když najednou narazil na louku, na které ležela čtyři těla indiánů pokrytá mravenci. Nedaleko ležely jejich sekery, stály tu stromy které se někdo očividně snažil pokácet a nedokončil práci a těla Indiánů byla pokryta šípy.
Tento pochmurný nález přinutil McIntyra k větší opatrnosti. Uvědomil si, že někde tady se nacházejí lidé, kteří jsou schopní snadno zabít několik lidí pouze za pokus o vykácení stromů na svém území. Překonával v sobě skutečnou hrůzu, když potom viděl, jak tito tajní lovci lesů vycházejí z nedaleké houštiny.
Na tváři měli dlouhé ostré jehlice a na krku náhrdelníky z kostí. Nedívali se však na něj agresivně, ale s velkým překvapením. Byl zjevně prvním bílým mužem, kterého v životě potkali. Neútočili na něj, ačkoliv u sebe měli luky.
Když se McIntyre vzpamatoval, začal opatrně vytahovat z batohu dárky, které si přinesl pro Indiány. Byly to kousky světlých textilií, zrcadla a jiné drobnosti. To skutečně na Indiány zapůsobilo, začali všechno zkoumat, pak šli do džungle a volali Američana, aby šel s nimi. Přivedli ho do své osady a tam ho obstoupili, sundali mu boty z nohou a hodinky z ruky. Všechny tyto věci si dlouho prohlíželi, ale pak je zničili. Pak totéž postihlo i většinu obsahu jeho batohu včetně fotoaparátu, ale nedotkli se samotného McIntyra.
Během následujících 2 měsíců fotograf postupně pochopil, že kolem něj nejsou mírumilovní Indiáni z obrázků, ale spíše agresivní kmen, jehož ozdoby byly vyrobeny z lidských kostí a šálky byly vyrobeny z lidských lebek. Neustále nosili luky s ostrými šípy a na obličej si nanášeli červenou barvu, která prohlubovala strach, který z nich šel.
McIntyre si velmi brzy všiml, že členové kmene spolu komunikují velmi málo, a přitom se tito lidé shromažďují najednou, složí své skromné věci a přestěhují se na nové místo. A jednají tak synchronně, jakoby se o všem diskutovalo předem. Tato záhada zaujala McIntyra, a když ji nakonec odhalil, byl šokován, protože potkal něco, co nikde jinde neviděl.
Jednoho dne McIntyre přistoupil ke staršímu muži pokrytému mnohými bradavicemi a ten mu začal něco říkat. McIntyre neznal ani slovo z jazyka tohoto kmene, ale najednou pochopil vše, co mu stařec řekl. A uvědomil si, že když mluvil, vůbec neotevřel ústa, všechna slova vznikly přímo v mozku McIntyra!
Bylo to něco jako telepatie a McIntyre dal tomuto jevu název “pronikající paprsky”. Tentýž muž, kterému McIntyre dal jméno Barnacle, mu řekl, že kmen vždy existoval jako jeden včelí úl a že všichni členové kmene byli navzájem mentálně propojení. Přitom starší kmene byli obvykle nejschopnější v této mentální komunikaci.
Potom McIntyre zjistil, že tento kmen vůbec neznal a nerozuměl slovu “Já”, protože pro ně to dávalo velmi malý smysl. Také si uvědomil, že když kmen najednou začal jako jeden balit své věci a stěhovat se na nové místo, znamenalo to, že všichni dostali od starších mentální signál. Dřevorubci z jiných kmenů často zasahovali do území Majorunů, a proto se před nimi ukrývali a podle možností se snažili zabít nájezdníky.
Dalším neobvyklým objevem se stala jejich definice času, která pro ně může být pohyblivá i statická. Přichází, když někdo někam jde, nebo něco dělá a pak odchází. Netrápí se, že prožijí krátký život a nechápou, proč by si měli pamatovat minulost.
Později byl McIntyre přijat do mystického rituálu, který se provádí pro telepatii. Dostal nápoj ze speciálních bylin a pak začal v hlavě slyšet “bílý šum”, ve kterém bylo možné uhodnout myšlenky různých členů kmene.
I přes takové neuvěřitelné zkušenosti McIntyre chápal, že s kmenem nemůže žít trvale. Byl vždy pod dohledem a stále byl považován za vězně. Podařilo se mu náhodou uprchnout. Během období dešťů skočil do řeky a odplul, držíc se břevna. Brzy si ho všiml pilot vrtulníku, který prolétal těmito lesy.
Po návratu domů McIntyre po celá desetiletí mlčel o tom, co se mu přihodilo. Chápal, že mu bude věřit jen málo lidí, a tento neuvěřitelný příběh by s ním zemřel v roce 2003, kdy zemřel. Kdyby nebylo amerického režiséra rumunského původu Petra Popescu. V roce 1987 se Popescu náhodou setkal s McIntyrem na jeho další cestě po Amazonce. Muži se stali blízkými přáteli a jednoho dne mu McIntyre vyprávěl svůj příběh o telepatii z kmene Majoruna.
Když se ho ohromen Popescu zeptal, proč tak dlouho mlčel, McIntyre odpověděl, že by mu lidé vůbec neuvěřili a zadruhé, že s ním mohou přestat spolupracovat, protože by to ovlivnilo jeho pověst uznávaného fotoreportéra a spisovatele. Toto je mimochodem dobrý příklad toho, jak lidé v naší společnosti vnímají neobvyklé jevy a proč ve většině případů o tom většina buď mlčí, nebo vyprávějí anonymně.
Popescu se přesto podařilo přesvědčit McIntyra, aby vyprávěl světu o telepatii a v roce 1991 vyšla jeho senzační kniha “The Encounter: Amazon Beaming”. Byla velmi kritizována, ale McIntyre si už z toho nic nedělal, byl velmi starý a o deset let později zemřel.
V 21. století už indiáni kmene Majoruna nevypadají jako primitivní divoši. Mají přístup k oblečení, plastovým výrobkům a ostatnímu zboží. Zůstalo jich jen velmi málo, i když se snaží zachovat původní životní styl. Vláda prohlásila jejich území za chráněnou oblast. Mladí lidé se více zajímají o města a ne o džungli. Proto kmen v podstatě vymírá a o jejich telepatii se nyní vůbec nemluví, jakoby tento dar ztratili.
připravila aluška.org 2019
podle zdroje: https://www.biosferaklub.info/kmen-z-amazonie-vyuzivajuci-telepatiu/
