Autor: Martin Kirschner.
Velká Fatra, ačkoliv se nachází téměř ve středu Slovenska se zdá odlehlá, jako v Rumunských Karpatech. (Autor: Martin Kirschner)
Velká Fatra je pohoří situované na středním Slovensku. Tento poměrně nový národní park se obecně považuje za odloučenou část Slovenska. Ačkoliv byla tato oblast vyhlášena národním parkem až v roce 2002, tak má v sobě velký kus divoké přírody.
Na tomto území je největší koncentrace medvědů na Slovensku a proto se všeobecně doporučuje navštívit tuto oblast na rozmezí jara a léta, kdy nejsou medvědi tolik aktivní jako na podzim, kdy si shánějí potravu, aby si doplnili tukové zásoby. Kromě medvěda zde můžete vidět také, jeleny, srnce a prase divoké, sviště horského, kamzíka horského.
Nejčastějšími vstupními body do tohoto národního parku jsou města Martin, Ružomberok, Bánská Bystrica a Turčiánske Teplice, které tento národní park obklopují. Já jsem si za svůj výchozí bod do tohoto parku vybral Ružomberok, a proto vám popíši průběh moji trasy.
Den 1.
Vlakem jsem dorazil do města Ružomberok přímým nočním spojem z Ostravy. V Ružomberku jsem počkal pár hodin na nádraží, než začne svítat. Na to, jak malé nádraží tam mají, tak tam je dost bezdomovců. Když jsem pak odcházel z nádraží, tak po mě chtěla jedna bezdomovkyně peníze. Dál jsem ji pár EUR a vyrazil jsem na cestu.
Procházel jsem centrem Ružomberku a míjel obchůdky, které byly umístěny v historických budovách. Na druhé straně vše vypadalo moderně a čistě.
Foto: Historické centrum Ružomberku (Martin Kirschner ©)
Když jsem pak narazil na turistické značení, u kostela sv. Ondreja, ukazující směr do národního parku Velká Fatra, tak jsem jej následoval. Městem jsem procházel asi dvě hodiny a pak začalo stoupaní až k farmě, která měla elektrické ohradníky, nejspíš kvůli medvědům a vlkům.
Zde jsem pak zabočil doprava, tak jak mi dvacet let stará turistická mapa ukazovala směr. Bohužel na původní turistické cestě byl umístěný hotel Malina a dále už žádná cesta nevedla. Musel jsem se proto o kilometr vrátit zpátky a pokračovat dál v cestě z místa, kde jsem před tím zabočil doprava.
Pokračoval jsem a míjel studánky i s místy na posezení. Čím dále jsem pokračoval, tím víc se zdálo, že krajina je úplně liduprázdná. Krajina připomínala zapadlé části Rumunska, nebo Zakarpatské rusi. Začínal jsem mít trochu strach, že bych mohl potkat medvěda a proto jsem raději něco zpíval, abych ho v případě setkání nepřekvapil, a takto jsem zpíval až do konce celého výletu.
Po několika hodinách jsem narazil na osadu Vlkolínec. Zajímavostí této osady je to, že na Slovensku reprezentuje nejzachovalejší a nejkompletnější celek původních lidových staveb. Pro tuto jedinečnost byla tato osad v roce 1977 vyhlášena památkovou rezervací lidové architektury a v roce 1993 zapsána na Seznam světového kulturního dědictví UNESCO. Určitě proto stojí za to, tuto osadu navštívit.
Foto: Domy v osadě Vlkolínec (VIP Noviny ©)
Když jsem touto osadou procházel, tak mě stihl déšť. Schoval jsem se pod přístřeší, posvačil a chvilku si četl knížku. Nějakou knížku si vždycky beru sebou, když se někde zaseknu, například kvůli dešti. Knihy jsou pro mě užitečnou pomůckou na zahnání nudy na cestách. Jakmile po dvou hodinách přestalo pršet, tak jsem dále pokračoval v cestě.
Putoval jsem další čtyři hodiny, až jsem došel k hotelu Granit Smrekovica. Je to jediný hotel v oblasti, takže ubytovat se někde jinde nepřipadá v úvahu, pokud samozřejmě nechcete spát venku, kde se v noci potulují lovící medvědi. V závěru dne jsem si dal pár piv v hotelové restauraci, kde bylo možné koupit Pilsner Urquel a pak jsem šel spát.
Den 2.
Další den jsem pokračoval dále po turistickém značení. V areálu Vojenské zotavovny, kde byl hotel umístěn, jsem míjel pár domů. Následně jsem odbočil doprava, kde byla cedule upozorňující na zvýšený výskyt medvědů. Pokračoval jsem dál nejistě v cestě.
Foto: Stezka po které jsem šel. Hned před tím byla cedule, která upozorňovala na medvědy (Martin Kirschner ©)
Po dvou hodinách jsem dorazil k většímu srubu, jehož účel jsem přesně nezjistil. Nicméně od srubu pak pokračovala asfaltová cesta, podél Skalnýho potoka, po které jsem stoupal výš. Několik hodin v kuse jsem pak procházel vrcholy, které na sebe navazují jako korálky a které mají více než 1500 m.n.m. Mezi vrcholy, které jsem za ten den prošel, byly Ploská 1532 m, Ostredok 1592 m, Křižná 1574 a nejspíš ještě nějaké další.
Foto: Stezka po které jsem šel hned za cedulí upozorňující na medvědy (VIP Noviny ©)
Foto: Já na vrcholu hory (Martin Kirschner ©)
V závěru dne jsem pak klesal z hory Křižná, kde je mimochodem umístěn rádiový vysílač. Měl jsem moc pěkné výhledy na okolí. Šel jsem ve směru turistického značení až k salaším, které jsou na úbočí této hory umístěné.
Salaše na Slovensku slouží jako noclehárna, kde se můžou turisté zdarma ubytovat, protože v některých oblastech nejsou hotely, nebo penzióny. V oblasti kde jsem v podvečer došel, jsou tři salaše, kde je možné se ubytovat zdarma. Jedna ze salaší byla obsazena nějakými bači, kteří pásli ovce a tak jsem pokračoval dál prozkoumat dvě zbývající salaše.
Foto: Pohled na salaš a ovce z hory. (Martin Kirschner ©)
Nakonec jsem došel k salaši Koliba pod Suchým vrchem, kde jsem se usadil. Tato salaš byla dobře udržovaná a nikdo v ní nebyl. Rozhodl jsem se proto, že noc přečkám zde. V oblasti salaše měla být studánka, ale žádnou jsem nenašel. Naštěstí někdo do salaše nanosil vodu, která byla doplněná v barelech. Šel jsem se podívat na salaš Koliba Kyšlky (Madolína), která byla vzdálená pouhých 500m, jestli tam nikdo není, ale nikdo tam nebyl. V celé oblasti odlehlých hor jsem byl pouze já sám.
Foto: Interiér salaše Koliba pod Suchým vrchem. (Martin Kirschner©)
Udělal jsem si čaj a na verandě salaše jsem sledoval západ slunce. Byl to velmi kouzelný okamžik. Když jsem pak šel spát, tak jsem se ujistil, jestli jsem správně uzavřel dveře, před nevítáními hosty. Nevím, čím to bylo, ale když jsem v noci spal, tak se mi zdály velmi divné sny (takové strašidelné) a přísahal bych, že jsem někoho slyšel venku hned u chaty něco zařvat, což mě probudilo. Chvíli jsem poslouchal, jestli někoho opět uslyším, ale nikoho jsem už neslyšel. Přijde mi, že na této salaši trochu strašilo.
Den 3.
Třetí den jsem po zajímavé noci vstal, udělal si čaj a snídani. Uklidil jsem po sobě nepořádek a opustil salaš. Pokračoval jsem dále směrem na Banskou Bystricu. Ráz krajiny se začal více měnit a lesy vystřídaly pastviny s otevřenou krajinou.
Foto: Pastviny s otevřenou krajinou s vysílačem v pozadí (Martin Kirschner ©)
Šel jsem více méně po rovině, bez nějakého extrémního převýšení až jsem došel k vysílači, kdy byl altánek k posezení. Zde jsem si odpočinul a snědl svačinu. Pokračoval jsem dále v cestě, která vedla dolů do údolí. Narazil jsem na ceduli, kde bylo popsáno, jak daleko je Bánská Bystřice a Staré Hory (město). Uvědomil jsem si, že do Bánské Bystrice za ten den nestačím dojít a proto jsem pokračoval na Staré Hory kolem Majerové skály, z které jsou nádherné výhledy.
Foto: Pohled z Majerové skály. V pozadí jsou Staré Hory, kde jsem sestoupil. (Martin Kirschner @)
Dále jsem pokračoval prudkým sestupem do údolí, ve kterém se nachází město Staré Hory. Putoval jsem napříč hustými lesy, které byly převážně listnaté.
Foto: Listnaté lesy u Starých Hamrů (Martin Kirschner ©)
Po třech hodinách jsem dorazil do Staré Hory. Vyhledal jsem zastávku, abych se podíval v kolik mi jede autobus do Ružomberka. Autobus měl jet až za hodinu a půl. Šel jsem se projít a narazil na kostel, kde byly lavičky. Sedl jsem si a zbývající čas jsem strávil čtením knihy. Pak jsem jel autobusem do Ružomberka a následně vlakem do Ostravy.
Závěr
Tří denní trek Velkou Fatrou byl parádní výlet, který se mi líbil. Počasí mi až na první den vyšlo. Ztratil jsem se asi jenom třikrát, takže značení je v této oblasti celkem dobré.
Celou dobu mi dělali obavy medvědi, kteří jsou v této oblasti koncentrovaní ve vyšší míře, nicméně na žádného jsem nenarazil. Patrně proto, že jsem výlet absolvoval na jaře, kdy nejsou medvědi tolik aktivní. Zato jsem potkal zajíce, srnku a kamzíka.
Na závěr se můžete podívat na video, které jsem natočil ve Velké Fatře:
