Mallorca 3 – Hora Es Caragoli, města Deiá a Sollér

Autor: Martin Kirschner.

V posledním článku jste se dozvěděli o mé cestě do Banyalbufaru, dále jak jsem šel podél malebného pobřeží do přístavní vesnice Port de Canonge a pak prudce stoupal po klikihákové cestě do Valldemossy, jednoho z nejnavštěvovanějších turistických měst na Mallorce. V tomto článku vám povím o mém dalším pokračování do měst Deiá a Sóller.

Vyšel jsem z Valdemossy brzy ráno. Sledoval jsem turistickou značku, která mi ukazovala směr do města Deiá. Šel jsem po svahu hory Es Caragoli a díval se na turistické nápisy, které by mě měly správně nasměrovat, abych zabočil doleva, odkud bych se dostal na druhou stranu hory, kde leží město Deiá.

Foto: Pohled z hory Es Caragolí a turistická cesta po které jsem šel (Martin Kirschner ©)

Bohužel když jsem šel touto cestou, tak jsem turistickou směrovku minul. Zeptal jsem se jednoho Němce, jestli nemá mapu, kde by bylo vyznačeno, kam jsem měl odbočit. Vytahl mapu a podle ní jsem měl odbočit zhruba před pěti sty metry. Tak jsem se vrátil zhruba o těch 500 metrů a znenadání jsem viděl dřevěný sloup, který byl zlomený, ležel na zemi a na jeho konci byla směrová značka s nápisem Deiá. Neměl jsem žádný důvod nevěřit, že se dostanu k Deiá na cestě, kde ležel tento sloup. Proto jsem šel po vyšlapané cestě směrem, kde měla být podle sloupu cesta do města Deiá.

Bylo vedro a já jsem šel asi tři hodiny, abych zjistil, že pěší stezka už nikam nevede. Údajná turistická stezka byla zakončena srázem, přes který se nešlo dostat dál. Tak jsem se musel vrátit nahoru, což trvalo další čtyři hodiny. Tato chyba mi způsobila téměř úplné vyčerpání a navíc mi docházela pitná voda.

Foto: Vyschlý říční potok, po kterém jsem šel dolů (Martin Kirschner ©)

Když jsem se vrátil zpátky nahoru, tak jsem viděl malou hromadu kamení. Šel jsem tímto směrem a zjistil jsem, že tato hromada kamenů značí správnou cestu do města Deiá. Ze zvědavosti jsem šel ještě o něco výš nahoru, abych zjistil, kde jsem udělal chybu a proč jsem nešel správnou cestou.

Zjistil jsem, že správné turistické značení bylo napsáno tužkou na jiném dřevěném sloupu, který stál zpříma obklopen kamením. Říkal jsem si: “Děláte si legraci?” Není divu, že jsem správnou cestu minul. Značení se dalo snadno přehlédnout a tužkou to tam mohl napsat kdokoliv. A který pitomec nechal o 200m dál ležet sloup se směrovací značkou do města Deiá? To jako bylo schválně, aby se lide, ztratily a sedm hodiny šli dolů a nahoru, ještě navíc s pořádnou krosnou a ve vedru, což by někdo starší nemusel vůbec zvládnout a musel by ho vyprošťovat vrtulník? Byl jsem naštvaný.

Tak jsem se vydal po správné turistické cestě do Deiá a setkal se se skupinou dvou mladých dívek, které šli v doprovodu se starší ženou. Šli opačným směrem a zeptali se mě, jak daleko je to do Valldemossoy. Řekl jsem asi tři hodiny pěšky. Pak se otočili a vrátili se k Deiá. Pravděpodobně špatně odhadli čas, který potřeboval pro jejich cestu a tak se otočili.

Deiá

Po dalších pěti hodinách chůze, když jsem byl vyčerpaný a žíznivý, jsem konečně došel do Deiá. Byla skoro tma a zrychlil jsem chůzi, protože jsem potřeboval koupit pitnou vodu. Naštěstí byly obchody stále otevřené, takže jsem pitnou vodu nakonec koupil. Ach, jakou jsem cítil úlevu, když jsem se posadil a pořádně napil.

Jinak Deià je malé pobřežní město v pohoří Serra de Tramuntana. Idylická krajina tohoto města, pomerančové a olivové háje na strmých útesech s výhledem na Středozemní moře, sloužila jako útočiště pro německé, anglické a americké expatriáty po první světové válce.

Deia se také nazývá město umělců, protože v tomto městě bydlí mnoho básníků, spisovatelů a hudebníků. Také podnikatel Richard Branson, majitel společnosti Virgin, má v tomto místě vilu.

Několikrát ročně se v tomto městě konají hudební akce a náhoda mi přála, protože když jsem přišel do města, tak se konala jedna hudební událost, o které jsem udělal krátké video.

Video: Hudební událost v Deiá

Můj trek do Sóllera

Když jsem si odpočinul a načerpal dostatek kulturní atmosféry, šel jsem dál za město a hledal místo na spaní. Klasicky jsem rozložil stříbrnou hliníkovou folii a spací pytel. Napil jsem se láhve vína, abych se mi dobře spalo, a skutečně jsem okamžitě usnul.

Druhé ráno jsem vstal a šel směrem na Sóller. Podle mapy by turistická cesta měla vést po pravé straně hlavní silnice, ale nikde jsem tuto cestu nenalezl. Proto jsem se vracel na hlavní silnici přes stromy, keře a terasovité zdi. Když jsem sestupoval z jedné terasy, opřel jsem se o kámen, který se uvolnil, a který mě strhl sebou. Pak jsem já a za mnou kamenem letěl asi tři metry dolů. “Kurva!!!” vykřikla jsem. Znovu jsem se naštval na místní turistické značení, které nikde neukazovalo správnou turistickou cestu, a já jsem se kvůli nim dostal do této situace.

Zbývající cesta do Sólleru proběhla hladce. Nakonec jsem objevil turistickou cestu, ale až mnohem dál, než mi ukazovala mapa. Tato turistická cesta mě dovedla do cíle mého výletu.

Sollér

Sóller je na Mallorské poměry velké město a zároveň obec nedaleko severozápadního pobřeží Mallorcy. Město leží asi 3 km ve vnitrozemí jihovýchodně od přístavu Port de Sóller, ve velké údolí ve tvaru mísy, které také zahrnuje vesnici Fornalutx a osady Biniaraix a Binibassi. Celková populace je kolem 14 000 lidí. Slavná tramvajová linka Tranvía de Sóller spojuje Sóller s Port de Sóller.

Město Sóller se nachází v srdci takzvaného “údolí pomerančů” jinak také zvané “zlaté údolí” a nabízí pro návštěvníky mnoho turistických památek.

Toto město se stalo bohatým díky rozsáhlým citrusovým a pomerančovým hájům v údolí. V 19. století, kdy byla oblast izolována od zbytku pohoří Mallorca, byly pomeranče odesílány do Francie z nedalekého přístavu Port de Sóller (nebo také Puerto de Sóller).

Hlavní náměstí – Plaza de la Constitución – je bijící srdce tohoto města., lemované četnými bary a kavárnami s, kostelem Sant Bartomeu a tramvají, která spojuje město a přístav a projíždí tímto nádherným náměstím.

Foto: Hlavní náměstí – Plaza de la Constitución s kostelem Sant Bartomeu. (Martin Kirschner ©)

V Solleru jsem se dvakrát setkal s věcí, kterou na svých cestách nemám rád a to je to, že po mě chtěly za určitou službu zaplatit vyšší cenu, než kolik měla daná služba stát.

Poprvé se to stalo, když jsem šel do restaurace do páté cenové kategorie, která pravděpodobně patřila Indům, nebo Pakistáncům. Číšník přišel ke mně a zeptal se, co bych si dal. Odpověděl jsem, že bych chtěl menu za 8 eur, které před restaurací inzerovaly. Zeptal se mě, jestli si dám něco k pití. Řekl jsem, že ne (koneckonců 180 KČ za meníčko, je pro mě na cestách už tak dost peněz). Číšník mi řekl, že si prý musím objednat nápoj. Řekl jsem, že nápoj nechci, protože jsem se napil a nemám žízeň. Řekl mi “Ok, žádný problém” a pak mi přinesl jídlo.

Jídlo nebylo opravdu dobré a řekl bych, že to bylo jedno z nejhorších jídel co jsem kdy jedl. Když jsem dojedl, tak mi číšník přinesl účet a chtěl zaplatit 9 euro. Zeptal jsem se ho, co to má znamenat a on mi řekl, že jde o přirážku za salát. Takže číšník mi nezapočítal cenu za vodu, kterou jsem nechtěl, ale zaúčtoval mi cenu za salát, i když měl být v ceně v rámci meníčka. Zaplatil jsem za oběd, ale nikdy bych se do této restaurace už nevrátil. Je skutečně zvláštní, že někdo kvůli jednomu euru, které vám naúčtuje navíc neprávem je ochotný riskovat spor se zákazníkem, nebo to, že se k němu už zákazník nikdy nevrátí a půjde ke konkurenci.

Podruhé mě natáhli v kavárně, kde jsem si objednal kávu. Cena kávy činila 1,5 eura, ale číšník chtěl 2 eura. Dokonce jsem měl pocit, že jiný číšník řekl ve španělštině tomu číšníkovi, kterému jsem zaplatil něco ve smyslu: “Dobrá práce, hloupý Angličan.” Mluvil jsem anglicky, takže věděli, že jsem turista a že se již nikdy nevrátím. Znovu se ukázalo jak někteří lidé krátkozrace myslí.

Rád bych se u tohoto tématu, kdy vám jako turistovi naúčtují vyšší cenu, zastavil a pohovořil o této problematice. Já osobně nejsem žádný strýček Skrblík. Pravidelně přispívám na charitu, někdy dám peníze i nějakému žebrákovi a dýška dávám v restauracích taky běžně. Když však cestuju, potřebuji šetřit peníze a nemůžu všechno utratit. Taky nenávidím, když někdo ze mě dělá vola. Možná, že v restauraci si o mně myslí, že jsem bohatý Němec nebo Angličan a když mi zvyšují ceny, tak si myslí, že to pro mě není problém.

Nicméně abych byl upřímný, tak i kdybych byl miliardář, pravděpodobně by mě to také štvalo, protože jednak je to neúcta k mé osobě a vlastně se člověk tak nějak cítí podveden. Určitě bych do takové restaurace už nikdy nepřišel. Každý může udělat chybu, ale jsem přesvědčen, že v těchto dvou případech to chyba nebyla.

V dalším článku se dozvíte o mém treku kolem jezer Embassament de Cúber a Embassament del Gorg Blau.

Jinak stalo se vám v zahraničí, že vám naúčtovali vyšší cenu, než jste měli zaplatit? Pokud ano, tak jak jste na takovou situaci reagovali a jak reagoval číšník?

 

Napsat komentář