Autor: Martin Kirschner.
V předchozím článku jsem vám vyprávěl o mém přistání na letišti hlavního města Mallorcy a o mé strastiplné cestě do Esporles. V tomto článku se dozvíte o mém dalším výletu do pobřežní vesnice Banyalbufar, dále pak jak jsem pokračoval po malebné cestě vedoucí do Port des Canonge a o mém dalším strastiplném putování po Valldemossa.
Ráno jsem vyšel z městečka Esporles směrem k pobřežní vesnici Banyalbufar. Tentokrát byla cesta turisticky označena, takže jsem se neztratil, jako když jsem šel z Palmy de Mallorcy do Esporles. Cestou jsem potkal velkou skupinu dětí, které se se svými učiteli vraceli ze školní výpravy. Nějakou dobu jsem kolem nich musel kličkovat, ale pak jsem si řekl, že to nemá cenu. Zastavil jsem se a čekal, až skupina projde. Po asi půlhodině čekání jsem pokračoval dál v cestě.
Banyalbufar
O dvě a půl hodiny později jsem konečně dorazil do městečka Banyalbufar. Šel jsem na pláž, kde jsem poobědval, četl jsem na chvíli knihu, no prostě pohoda. Pak jsem šel na internet do knihovny, kterým se ve Španělsku říká Biblioteca.
Dále jsem pokračoval po pobřežní cestě do přímořské vesnice Port des Canonge. Tento úsek je jedním z nejkrásnějších treků na Mallorce. Řekl bych, že tento trek byl velmi kouzelný a stejně tak magický byl i příchod do vesnice Port des Canonge.
Port des Canonge
Když jsem dorazil do Port des Canonge, byla už docela tma. Sledoval jsem západ slunce, když se na mě obrátil jeden Francouz a začal se mnou hovořit. Zeptal se mě klasicky, odkud jsem, odkud jdu a kde plánuji tuto noc přespat. Řekl jsem mu, že jsem z České Republiky, jdu z Palma de Mallorcy a že plánuji přespat venku. Řekl mi, že pokud chci spát venku tak mi bude docela zima (v té době byl březen, ale na Mallorce v tomto období neklesne teplota v noci pod 10 °C, takže pohoda). Řekl jsem mu, že mám dobrý spacák a že si nemusí o mě dělat starosti. Pak jsme se rozloučili.
Následující den ráno jsem se probudil svěží a plný síly. I když jsem spal venku, tak mi vůbec nebyla zima.
Opět jsem musel řešit problém s pitnou vodou, protože v přímořském městečku nebyl žádný obchod, nebo studánka. Nezbývalo mi, než zase požádat místní lidi o pitnou vodu. Zaklepal jsem na první dveře a zeptal se, jestli by nebyli tak hodní a dali mi pitnou vodu. Pán se mě zeptal, jestli chci dvě nebo jednu lahev. Když už mi dal na výběr, tak jsem řekl, že dvě láhve. Konec konců bůh ví, kdy zase narazím na nějaký obchod, nebo studánku.
Mallorská pohostinnost opět nezklamala a já putoval dál s dvěma 1,5 litrovými láhvemi vody. Od té doby jsem se poučil a po zbytek mého putování po Mallorce jsem u sebe vždy nosil čtyři litry vody.
Šílená cesta
Vyrazil jsem z Port de Canonge směrem na Valldemossu. Šel jsem po asfaltové cestě, které měla klikihákové stoupaní, takže jsem šel nejprve na jednu stranu a po sto metrech jsem se otočil a šel další sto metrů na druhou stranu. Tak jsem šel asi dvě hodiny a zdálo se mi, že cesta nemá konec. Tam, zpátky, tam, zpátky. Prostě něco šíleného. V životě jsem neviděl horší cestu.
Po mém úmorném stoupání jsem najednou za sebou slyšel auto. Otočil jsem se a uviděl toho Francouzce, který si to akčně řítil dodávkou ke mně. Nabídl mi, že mě sveze nahoru do kopce. V dodávce byla jeho žena s dětmi, ale to nebyl problém, protože dodávka byla prostorná, takže jsem se do ní vešel. Stěžoval jsem si, že cesty v této lokalitě jsou opravdu strašné a on se mnou souhlasil. Nahoře mě vysadil a ukázal mi, kam pokračovat do Valldemossy. Srdečně jsem mu poděkoval a pokračoval v cestě. Je zajímavé, že kdykoli se dostanu do potíží na svých cestách, pokaždé se objeví nějaká pomoc, jak jsem mnohokrát popsal i v předchozích článcích.
Pak jsem pokračoval dál po rovině a dále směrem dolů z kopce do údolí Valldemossa, kde jsem dorazil po dvou hodinách a následně po hodině do samotného města Valldemossa.
Valldemossa
Valldemossa je krásné město plné květin s přibližně 2000 obyvateli. Linie úzkých uliček jsou plné zajímavých malých obchůdků, restaurací a kaváren. Je to vnitrozemské město, i když pobřeží není daleko. Toto město je výchozím bodem mnoha turistických cest směřujících do pohoří Tramuntana.
Valldemossa je druhým nejnavštěvovanějším turistickým městem na Mallorce. Byl jsem trochu překvapený, protože bych nečekal tolik zahraničních návštěvníků uprostřed hor. Mezi turisty dominovali převažující Němci v 90% počtu. Pak jsem se setkal jen s několika Brity, Francouzi a zřídka s Čechy a Poláky.
Navštívil jsem Valldemossa Charterhouse. Charterhouse byla založena jako královská rezidence a později přeměněna na klášter kartušského řádu. Klášter existoval od roku 1399 až do jeho sekularizace v roce 1835 pod církevními konfiskaci Mendizábalu.
Klášter dnes slouží jako muzeum, které se skládá z hlavního kostela, který ještě slouží k církevním obřadům, dále staré lékárny, různých kobek a pokojů, kde dříve přebývali mniši. Dále se klášter skládá z bývalé knihovny, jídelny, zahrady. V tomto klášteře pobývali polský skladatel Frédéric Chopin v letech 1838 až 1839 a francouzský spisovatel George Sande.
Když už jsem se trošku kulturně obohatil, přišel čas si dopřát menší relax. Navštívil jsem obchod, koupil jsem dvě lahve vína a v parku jsem pak relaxoval s výhledem na klášter.
Na závěr
Ve Valldemosse jsem takto relaxoval dva dny. Je to hezké město a spousta batůžkářů jej využívá, jako výchozí bod pro procházky po Tramuntánské cestě, která pokračuje na severovýchod k odlehlému přístavu Port de Pollenca.
Příště se dozvíte, jak jsem šel do města Deiá a pak do Sóllera. O mém dalším putování Mallorcou se dočtete ve třetím dílu.
