autor: Martin Kirschner
Lidé začali v posledních letech v Německu důrazněji a častěji poukazovat na zneužívání psychiatrie a to do takové míry, že v roce 2012 soud v Německu rozhodl, že jsou nezákonné všechny psychiatrické léčby, které jsou v rozporu s vůlí pacienta.
V tomto článku uvádíme výpovědi dvou lidí, kterým psychiatrie zásadně ovlivnila život a jejichž zkušenosti se staly odstrašujícími příklady praktik německé psychiatrie. Zásadním problémem je ztráta všech práv v případě, že je člověk označen za psychicky nemocného – ale co když je diagnóza chybná?
Příběh sportovního novináře Detlefa Vettena
Sportovní novinář Detlef Vetten, který byl obviněn z nadměrného pití, líčí svůj pobyt v psychiatrické léčebně jak naprostou ztrátu jakýchkoliv práv. Detlef nadměrně pil a jednoho dne se s problémem svěřil svému příteli, který to oznámil psychiatrické léčebně, která Detlefa nechala převézt do Haaru[1]. O svém pobytu v léčebně napsal knihu nazvanou 50 dnů na celý život: Moje zkušenosti v psychiatrickém oddělení:
„První den jsem stále dokola opakoval: ,Já nechci být v Haaru, já se nechci zabít. Chci jít domů, proč mi to děláte?' Jejich mechanická odpověď byla: ,Vy jste opilý, chcete se zabít.' Když jsem řekl: ,Já se zabít nechci', tak neřekli nic. Dávali mi 12 pilulek denně – řekli, že už 8 je velmi silná dávka. Z těch 12ti pilulek jsem se celé dny potácel po oddělení. Odrážel jsem se ode zdi ke zdi. Pak jsem si o tom léku začal říkat: ,Proč mi to vůbec dávají?' Nepomohl mi, vůbec jsem se necítil dobře. Nebyl jsem střízlivější. Pořád jsem byl otupělý, i když jsem nepil alkohol.“
„Pak tu byli ti lidé v bílých pláštích. V mém případě žena a tři muži. Museli jste jim říkat Paní doktorka a Pan doktor. Nedokázali se mi podívat do očí, ani ostatním, procházeli kolem mě jako velké sportovní hvězdy, které si to kráčí přes zástup novinářů. Vůbec nechtěli vědět, co mi je, jestli nemám nějaké potíže. Úplně jsem ztratil víru. V Haaru jsem kousek po kousku ztratil své cíle. Vždycky jsem měl cíle. Vždycky jsem řekl: ,Další knížka, další projekt.' V Haaru jsem musel zapomenout na všechno.“
Jako většina pacientů, kteří podstoupili léčbu v psychiatrických léčebnách, z ní vyšel Detlef nejen v horším stavu, ale i hluboce traumatizován: „Po Haaru jsem byl zděšený, jak moc jsem zlomený. To byl pocit, který trval strašně dlouho. Předtím jsem byl možná nejvíce uznávaným novinářem v Německu. Měl jsem velký úspěch. Po mém pobytu v Haaru mě už nikdo nechtěl znát. Byl jsem vyřízený. Kdykoliv někdo o mně promluvil, byl jsem idiot. Idiot, co to nezvládl.“
Příběh módní návrhářky Barbary
Další oběti psychiatrie se stala Barbara. Vyhlášená módní návrhářka, která chtěla jenom pomoci se svými problémy v životě, ale pomocná ruka nebyla ani zdaleka tím, čeho se jí od psychiatrie dostalo.
„Když vás přivedou do psychiatrické léčebny – opravdu strašné – do uzavřeného oddělení, ihned vám dají těžkou medikaci, dostanete diagnózu alkoholika a hned od začátku je to to nejhorší ponížení, jaké může člověk zažít. Když pomyslím na to, kolik různých psychofarmak jsem měla brát – ani nevím, kolik jich bylo, byla jich spousta. Ty hrozné zážitky po těch pilulkách si ani nedovedete představit – návaly paniky, těžké pocení, úplné iracionální chování. Vůbec jsem se neovládala, ovládaly mě ty pilulky,“ vzpomíná Barbara.
„Nejhorší z nich byl Zoloft. Byla jsem z něho totálně mimo. Bláznila jsem, běhala na ulici a hledala lidi – úplný blázen. A když jsem se naštvala a zuby nehty se bránila, připoutali mě. A to je to nejhorší ponížení. Je to neuvěřitelné. Je to mučení. Ten člověk na mě civěl a jako by říkal : Tak teď ukaž tu svoji statečnost! Bylo to tak brutální. Když jste to řekli lékaři, tak vám to nevěřil, když mu ošetřovatel řekl, jaký jste blázen a že vás musel připoutat. Ale on mě chtěl mučit jako nějaký akt pomsty.“
„Donutili mě uvěřit, že jsem trpěla nejméně šesti různými typy psychózy. Ale v psychiatrii nikdy nedostanete správnou diagnózu. A to nejhorší je, že psychologové jsou tak hrozní, že věci vždy překroutí, takže jste pořád jejich obětí. Jsou šéfové, ať už řeknou nebo udělají cokoli, vy musíte poslouchat. S nimi musíte souhlasit a tyto léky musíte brát. A když se pokusíte promluvit a říct: ,Já to nechci, to je špatná diagnóza,' řeknou, že nic nevíte a dají vám další tabletku navíc. Měla jsem takový strach, modlila jsem se a modlila, že nějak, někdo, – Bože, prosím pomoz mi.“
Výše uvedená svědectví byla zveřejněna také na stránkách gloria.tv.
[1] Haar (Isar-Amper). Nechvalně proslulá psychiatrická léčebna poblíž Mnichova, kde psychiatr Herman von Müller brutálně vraždil děti za nacistické éry.
