Autor: Petra Slancová.
Vždy jsem chtěla dělat něco, co mě baví. V roce 2002 jsem vyhrála konkurz do rádia Faktor. Rozsvícený červený nápis ON AIR a sním spojený adrenalin mě zlákal natolik, že se v médiích pohybuji dodnes. Šla jsem z rádia do rádia nebo televize. Četla jsem zprávy a moderovala lifestylové pořady. Každý den studovala nová témata a zpovídala hosty, převážně politiky. Mým snem v té době bylo číst zprávy na jedné z velkých stanic.
V průběhu let jsem si uvědomila, že pocit naplnění se vytratil a ani jsem si toho nevšimla. Nebo spíš jsem si to nechtěla připustit. Jeden můj šéf mi kdysi řekl, že pozitivní zpráva není považována za zprávu. Tahle věta se mi často vracela na mysl. Vnitřně jsem s tím nesouhlasila. Nedávalo mi to smysl. Chtěla jsem být součástí něčeho, co má nějaký prospěch pro druhé, co nás vede do naší síly. Probouzí náš potenciál. Muselo uběhnout ještě pár let, než jsem dozrála do bodu vystoupit z komfortní zóny a opustit do té doby jediné, co jsem znala - svět zpravodajství.
Do té doby jsem na to neměla odvahu. Připadala jsem si odpojená od vnitřní moudrosti. Plná strachu, co kdyby... Profesně jsem tedy dál dělala rozhovory převážně s politiky a alespoň ve volném čase sytila své nitro tím, co mě nejvíc zajímalo. Bylo to vše kolem osobního růstu. Zajímaly mě různé filozofické knihy, duchovní směry i kvantová fyzika. Chodila jsem na všemožné semináře, které mě zpočátku stačily, ale časem jsem měla pocit, že jsem jen na povrchu. Byla to jen vyčtená teorie. V životě se neodehrála žádná změna. Umět tak převést do praxe, to o čem píší moudré knihy. Umět žít. Uvést do souladu mysl, tělo a duši. Být v harmonii. Odpovědět si na otázky Kdo jsem a proč tu jsem? Jaký je smyl mého života?
Ve stejnou dobu, v roce 2014 jsem spolu s kamarádem střihačem a kameramanem Janem Martínkem založili neziskový online projekt InspireView. Ve volném čase jsme 2 roky natáčeli rozhovory s lidmi, kteří mě oslovili svým inspirujícím příběhem. Opět jsem cítila radost z tvoření.
(Tehdy jsem také rozjela jsem také sebepoznávací tréninky autentické komunikace, během kterých propojuji své profesní zkušenosti s poznatky osobního rozvoje a vedu klienty, aby objevovali svou jedinečnost a dokázali ji projevit před publikem i před kamerou).
Touha po moudrosti a prožitcích
Četla jsem o nejnovějších poznatcích moderní vědy o vlivu mysli na náš život. O schopnostech velkých jogínů. O síle vědomí. Líbilo se mi propojení spirituality s vědou. Čím víc jsem se dozvídala, má touha po poznání rostla. Víc a víc mě lákala starodávná duchovní moudrost, která je dodnes uchovávaná na různých místech planety formou písem a duchovních bytostí, kteří ji předávají dál.
Přišla chvíle, kdy jsem se shodou okolností, neplánovaně, ocitla v Německu na daršanu duchovního učitele Paramahamsy Vishwanandy, jehož misí je otevírat lidská srdce. V jeho přítomnosti jsem zažívala to, co jsem si vůbec nedokázala racionálně vysvětlit a co jsem netušila, že je vůbec možné. Měla jsem už zkušenost se setkáním s jinými duchovními bytostmi, ale tentokrát to bylo jiné. Jako bych byla přímo u zdroje bezpodmínečné lásky. Bylo to něco, co se nedá popsat a musí se jen zažít. Je inspirující číst nebo slyšet o prožitcích druhých, ale osobnímu prožitku se nic nevyrovná. Změní vás to. Cítíte, co je možné.
Byla jsem na začátku své duchovní cesty s Mistrem. Stále jsem ale byla Evropankou s racionálním selským rozumem, naštěstí ale bez předsudků a s otevřenou myslí. Ocitla jsem se ve zcela novém světě, který mi začala dávat to, co jsem potřebovala. Prázdná slova z knih se postupně měnila v prožitky.
Cesta z mysli do srdce
Více jsem meditovala a věnovala se Atma krija joze, starodávné technice, která nás propojuje s naším nitrem. Časem jsem si všimla, že zažívám pocity štěstí, které nebyly závislé na ničem a nikom zvenčí. Přestalo mi chutnat maso. Mé tělo se stávalo citlivější na energie. Zlepšila se tak i má intuice. Zpočátku bylo těžké ji rozlišit od mysli, ale postupně jsem se jí učila naslouchat. Začala má cesta z mysli do srdce.
Užívala jsem si poznávání barevnosti svého vnitřního světa, který jsem do té doby opomíjela. Věnovala se sebereflexi. To čemu věříme o sobě, o druhých, o světě ovlivňuje naše chování. Přepisovala jsem negativní přesvědčení a programy mysli, které jsem převzala výchovou nebo od společnosti, které byly v rozporu s mou přirozeností. Přemýšlela jsem o tom, co doopravdy chci? Kam chci směřovat?
Přicházely i zkoušky. Čím dál víc jsem cítila, že nemohu dělat kompromisy a musím dělat, co je se mnou v souladu. Největší zkouška, která měla otestovat nakolik to myslím vážně byla, když jsem dostala pozvání na kamerové zkoušky do České televize. Mé ego křičelo konečně. Po tom jsi vždy toužila. Pár dní jsem o tom uvažovala, ale jak se blížil termín, věděla jsem, že touto cestou už jít nechci a schůzku jsem zrušila.
Zpětně jsem to vnímala jako jakési rozcestí. Na tom jak se rozhodnu záviselo další mé směřování. Zda se nechám zlákat myslí, která by ráda ČT ve svém životopise a vstoupím tak do stejných vod nebo se otevřu neznámému. Ve stejné době jsem se totiž zeptala Swamiho Vishwanandy na rozhovor a o měsíc později přišel nápad na film. Největší dobrodružství mého života začalo.
Proč film?
Celá naše společnost je zaměřena na vnější svět, dosahování úspěchu, kariéry. Boj, manipulace, konkurence. Hrajeme hru, kterou historie tolikrát ukázala jako nefunkční model. Lidé chodí k psychologům, psychiatrům, utíkají k alkoholu nebo jiným únikům. Máme kariéru, úspěch, ale vnitřně strádáme. Každý z nás má možnost změnit svět a ta změna začíná uvnitř nás. Jak říká vědec Gregg Braden, je čas, kdy je potřeba začít se dívat na svět a na naše vztahy s druhými jinak než dosud. Nerozhodovat se jen z naší analytické mysli, ale poslouchat i své srdce. Mnoho lidí to cítí, jen neví jak. Procházejí tím, čím jsem si procházela já i mnoho dalších.
Po teroristickém útoku ve Francii v roce 2015 navíc vládl v Evropě strach a to byl moment, kdy jsem se rozhodla natočit pro InspireView rozhovor, který by vnesl soucit, moudrost a trochu světla. Zeptala jsem se Paramahamsy Vishwanandy. S rozhovorem souhlasil. Než k němu ale došlo, o měsíc později mě kamarádka vzala na akci jiného Swamího. Šlo o živý přenos z Indie, kde jsem se dozvěděla o Kumbh Mele. Byl leden 2016 a tato největší událost světa se měla konat v dubnu a květnu. Tedy za pár měsíců. Ihned mi přišla myšlenka, že tady bych mohla zažít něco, co je pro běžného Evropana nepředstavitelné a udělat rozhovory s dalšími duchovními bytostmi. Kde jinde než v kolébce moudrosti, jak se Indii přezdívá a zvlášť v kulisách tak obrovské události, která je podle National Geographic, vidět i z vesmíru. Vznikl nápad natočit dokumentární film s láskyplným poselstvím duchovních mistrů. S poselstvím, které je nadčasové a jde za hranice náboženství, vyznání, barvy pleti, kultury. S poselstvím, které se dotýká každého z nás jako lidské bytosti. Dotýká se - našeho srdce.
Dříve bych do něčeho takového nikdy nepustila. Vyhrál by strach, pochyby. Hlava by vymyslela tolik důvodů proč ne. Bez jakýchkoliv zkušeností s natáčením filmu, toho co to obnáší, kolik to stojí, to byla opravdu šílenost. Mé okolí mě odrazovalo. Netušila jsem ani jak začít. Ale bylo to větší než já. Něco uvnitř mě nutilo vyjít ze svého pohodlí a začít dělat kroky k tomu, abych se o to alespoň pokusila. Pokus, omyl. Měla jsem na to necelé 3 měsíce. V Ujjainu se další Kumbh Mela bude konat až za dlouhých 12 let.
Pouhý měsíc před odletem do Indie, mi odpadl tým, který jsem sehnala. Potkala jsem dokumentaristu Jana Kadeřábka, který říkal, že film nemohou být jen rozhovory. Pro děj je potřeba příběh a ten prý musí být o mně, když je to můj nápad. Řekla jsem Ano životu, odletěla do Indie s dost naivní představou, jak se věci budou vyvíjet. Indie mě rychle vyvedla z omylu. Hned příjezdem smetla všechny mé plány, nutila mě jít za hranici pohodlí a opustit mou velkou potřebu mít věci pod kontrolou. Spustila tak ještě hlubší proměnu, která se promítla do filmu. Učila jsem se ještě víc samotnému bytí v přítomnosti, jít za své strachy, poznat se z jiného úhlu, jít do své síly a ještě víc věřit své intuici. Důvěřovat a dovolit filmu, aby se tvořil sám.
Hlavní MESSAGE filmu
Cesta do Indie a natáčení filmu mi daly to, co mnohonásobně přesáhlo má očekávání. Byla to převážně cesta do mého nitra plná sebepoznání. Každý z nás má svou jedinečnou cestu a ráda bych, aby film inspiroval druhé k větší radosti ze života. Inspiroval je k odvaze nebát se a žít to, po čem touží. Ne z ega, ale ze srdce. K odvaze vystoupit z komfortní zóny, udělat krok do neznáma a začít žít své sny. S vášní v srdci.
Profesní zkušenosti:
Rádia: Faktor, Kiss Jižní Čechy, rádio Olympic, Hey Praha a Frekvence 1
Televize: TV Gimi, Barrandov, TV Prima, Pětka a TV Metropol ( zprávy a publicisticko-zpravodajské pořady)
Poznámka MK: Petra chystá dokumentární film o svém putování po Indii. Dokument se bude jmenovat "Ano životu, Ano lásce" a finanční kampaň na podporu tvorby tohoto filmu proběhne ke konci 22. ledna na platformě Indiegogo. Držím Petře palce, ať vybere dostatek finančních prostředků, abychom si tento dokument s hlubokým poselstvím mohli shlédnout. Prozatím je zde ukázka z připravovaného dokumentu:
