Print Screen z Epoch Times
Tricia Barkerová byla v depresi. Bylo jí 21 let, na vysoké škole studovala angličtinu, nebyla si jistá, jakou kariéru bude následovat, a obecně měla pocit, že život je beznadějný a bolestivý. Pokusila se vzít si život tím, že zapila hrst prášků alkoholem.
Probudila se o 36 hodin později stále ve svém vlastním pokoji. Nikomu neřekla, že se pokusila o sebevraždu, ale rozhodla se ve svém životě pohnout kupředu. Jako závazek návratu svého života do starých kolejí začala trénovat na závod v délce 10 km.
Cestou na závod měla hroznou autonehodu.
Po svém pokusu o sebevraždu Barkerová trénovala běh na 10 km jako způsob, jak se zotavit z hluboké deprese. Po týdnech tréninku byla na cestě běžet závod, když měla čelní srážku. Na několika místech měla zlomená záda, necítila nohy a měla vnitřní zranění. Bez zdravotního pojištění trvalo téměř 20 hodin najít chirurga, který by ji operoval. Těch 20 hodin strávila ležením v nemocnici bez léků proti bolesti a jakékoli úlevy.
Konečně na operačním stole byla Barkerová anestetizována.
Ilustrace (Public Domain)
V okamžiku její duch opustil její tělo.
„Anesteziolog mi nasadil masku a pak jsem byla mimo své tělo,“ řekla a luskla prsty, aby ukázala, jak rychle se to stalo.
„V té době jsem byla agnostička, a proto jsem byla tak šokována, že duch pokračuje dál. Chtěla jsem se vrátit do svého těla, probudit se a říct všem svým přátelům: ‚Hej, jedeme dál!‘,“ vyprávěla ve videu, které natočila a podělila se o svůj zážitek.
Viděla své vlastní tělo na stole s otevřenými zády a všude krev. Přišli k ní dva andělé a uklidnili ji. Viděla, jak posílají světlo přes chirurgy do jejího těla.
V tu chvíli věděla, že chirurgové budou schopni odstranit trosky z jejích zad a ona bude znovu chodit.
Ale v tu chvíli uviděla rovnou čáru monitoru.
Zatímco její tělo leželo mrtvé, navštívila své milované a viděla události, o kterých bylo později ověřeno, že se skutečně staly.
Ztrápená tím, že tam viděla své tělo mrtvé, nejistá, jak ji doktoři oživí, už nechtěla tu scénu dál sledovat. S touto myšlenkou byla okamžitě na chodbě.
Zde se stalo něco, kvůli čemu se její případ stal předmětem velkého zájmu výzkumníků v oblasti blízké smrti (NDE). Viděla svého otčíma, který se nikdy nedotkne sladkostí, jak si z automatu na chodbě nemocnice dává sladkou tyčinku a pojídá ji. Později se potvrdilo, že se to skutečně stalo.
Taková událost se nazývá „pravdivé vnímání“. Veridické vjemy jsou pozorování, která si člověk pamatuje z mimotělního zážitku, který lze nezávisle ověřit. To jsou věci, které běžnými způsoby nemohli poznat.
Někteří vědci, jako neurolog Kevin Nelson z University of Kentucky, se snaží vysvětlit NDE jako procesy v mozku podobné těm, které nastávají, když člověk sní nebo náhle ztrácí kyslík.
Vědci se pokusili vysvětlit NDE jako procesy v mozku, ale Dr. Jana Holdenová říká, že žádné z těchto vysvětlení nemůže vysvětlit tento jev.
Přesto Dr. Jana Holdenová, profesorka na University of North Texas a dlouholetá výzkumnice NDE, identifikovala asi 100 případů skutečného vnímání. Svým zkoumáním stovek případů NDE zjistila, že tento běžný jev nelze vysvětlit běžnými procesy, které navrhl Nelson.
Jana Holdenová vystupuje na konferenci (Print Screen z Youtube)
„Žádné materiální vysvětlení, o které jsme se pokusili, neodpovídá některým věcem, které se dějí v NDE,“ řekla Holdenová v nahrané přednášce, kterou přednesla, aby představila svou knihu „Příručka zážitků blízko smrti.“ „Žádný z těchto modelů nedokáže vysvětlit, jak Tricia věděla, že její nevlastní otec jedl sladkou tyčinku, zatímco ona byla v bezvědomí a ležela na chirurgickém sále.“
Barkerová je jedním z mnoha případů NDE, které Holdenová vyšetřovala.
Jeden z pěti lidí, kteří se setkali se smrtí, má mimotělní zkušenost.
Holdenová zjistila, že asi každý pátý člověk, který se setkal se smrtí, má podobně hlubokou mimotělní zkušenost. Mnoho lidí o nich nediskutuje otevřeně ze strachu z výsměchu. Někteří lidé s NDE byli dokonce umístěni do psychiatrické péče, protože hovořili o svých zkušenostech.
Holdenová však zjistila, že duševní zdraví NDErů odráží zdraví celé populace. Tito lidé jsou stejně rozumní a racionální jako kdokoli jiný. Dopady těchto zkušeností jsou nesmírně pozitivní. Asi 90 procent lidí, kteří mají NDE, to považuje za příjemnou zkušenost a mnoho z nich se vrací šťastnější a se silným smyslem pro smysluplnost.
„Nikdy jsem necítil takovou lásku – mateřskou lásku, romantickou lásku, tomu se nic nevyrovná.“
Zážitek Barkerové u tyčinky neskončil. Slyšela tiché modlitby své matky, tety a dalších. Když slyšela smutek v modlitbách své rodiny, skoro se jí chtělo vrátit. Ale objevilo se světlo. „Světlo bylo tak neuvěřitelné, nikdy jsem necítila takovou lásku – matčinu lásku, romantickou lásku, nic se s tím nedá srovnat,“ vzpomínala.
Ocitla se na louce skutečnější a krásnější než cokoliv na Zemi. Byl tam s ní její dědeček, který už zemřel.
Pak uviděla stovky světel a věděla, že každé představuje jejího budoucího studenta. Věděla, že by měla být učitelkou; to by byla její kariéra. Nejen, že bude učit angličtinu, ale bude učit ostatní o tom, co zažila ve smrti.
Cítila, jaké to je být na straně příjemce svých činů, jaký vliv má na ostatní.
Před ní se mihla minulost i budoucnost. Nebyly to nutně hlavní události nebo vztahy v jejím životě, které by byly zdůrazněny, ale spíše její interakce s lidmi, kteří hráli malé role. Byli to lidé, se kterými se nestýkala, protože si myslela, že jsou jiní než ona, ale viděla, že se za ni modlili a dělali si o ni starosti, když byla v depresi.
Dokázala cítit a vidět, jak ji její jednání vůči druhým ovlivnilo. Holdenová řekla, že je to běžná zkušenost během NDE. Často to přiměje NDEnkaře k většímu odhodlání brát ohledy na ostatní ve svých činech, protože vědí, že na konci svého života budou muset znovu zažít všechny pocity, které v ostatních způsobili.
Cítila, že andělé a Bůh ji za to, co udělala, nesoudili negativně.
Přestože Barkerová cítila lítost nad některými svými činy, cítila, že andělé a Bůh ji za to, co udělala, neposuzovali negativně. Bylo jim líto některých rozhodnutí, které učinila, ale nesoudili ji špatně. Chtěli pro ni jen to nejlepší.
Viděla, že když se pokusila o sebevraždu, měla kolem sebe několik cest, kterými se místo toho mohla vydat. Mohla oslovit lidi kolem sebe.
Viděla, že hlavní volbou, kterou měla udělat, bylo být na sebe hodná, vážit si sebe sama a chovat se k sobě se soucitem. „Když věříte, že jste hodni své vlastní lásky, začnete kolem sebe vytvářet život, který je mnohem lepší,“ řekla.
I když pro ni bylo těžké vidět své chyby v životě, celkový zážitek byl nesmírně radostný. Nechtěla se vrátit do svého těla, ale Bůh jí řekl, že se musí vrátit. Pomohla by ostatním pochopit, že existuje posmrtný život, a pomohla by lidem zbavit se strachu.
Její tělo bylo jako kostým, protože si uvědomila, že je to jen něco, co si její věčná duše oblékne na relativně krátkou dobu na Zemi.
Když vklouzla zpět do svého těla, cítila se tak omezená po svém transcendentálním zážitku. Její tělo působilo jako „kostým“ a zpočátku o sobě mluvila ve třetí osobě, jako by „Tricia Barkerová“ byla jen omezenou inkarnací její věčné bytosti.
Barkerová se zotavila ze zranění zad, jak viděla ve svém mimotělním zážitku. O rok později běžela závod na 10 km. Nejenže to symbolizovalo její uzdravení po pokusu o sebevraždu, ale také její vitalitu po zážitku blízké smrti, který ji hluboce změnil.
Ilustrace – Public Domain
Zdroj: theepochtimes.com, překlad: Martin Kirschner (www.vipnoviny.cz)
Nezávislost naší redakce můžete podpořit finančním darem v jakékoliv výši bankovním převodem na účet:
2400157743/2010
QR kód obsahuje údaje k platbě. Výši částky si určíte sami.
Staňte se naším redaktorem.
Facebook komentáře